„Kolik času denně věnujete myšlení?“ Touto otázkou se Simone Weilová obracela na sestry, které se o ni staraly během hospitalizace roku 1943 v anglickém Ashfordu. Tehdy pětatřicetiletá francouzská učitelka filozofie, teoložka a sociální aktivistka se tam léčila s tuberkulózou. Ze solidarity s občany obsazené Francie navíc odmítala jíst. Zesnula téhož roku na vysílení. „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí,“ čteme v úmrtní zprávě. Od jejího napsání uplynulo osmdesát let.

Nakladatelství Kalich vydalo o této myslitelce životopisnou knihu Zneklidňující Simone Weilová od Roberta Zaretského. Autor hned v úvodu zmiňuje paradoxy, které se s osobou pojí: pacifistka, která se jako anarchistka účastnila španělské občanské války, křesťanská mystička pocházející z židovské rodiny a odmítající vstoupit do církve, anarchistka s konzervativním světonázorem. Paradox je ostatně vtělen již do podtitulu životopisu: „Život v pěti ideách.“ Jakýpak život? Umořila se v pětatřiceti letech.

Jenže z jiné strany: Kdo může říct, že žil tolik jako Weilová? Pětatřicet let jí stačilo na to, aby udělala dojem na osobnosti různých myšlenkových tradic. Albert Camus měl za to, že bez jejího myšlení není možná poválečná obnova Francie, Roger Scruton ji považoval za jednu z nejpozoruhodnějších myslitelek konzervativismu, Jan Zahradníček jí věnoval báseň ve sbírce Dům strach. Jinými slovy, vysoké, až nelidské ideály mohou být v rozporu s přežitím, ne však s životem, zvlášť posmrtným.

Utrpení, pozornost, odpor, zakořenění a Bůh – pětice idejí, do nichž je podle autora vpleten život Simone Weilové. Prožila a ozkoušela všechny, včetně Boha. Popisuje několik mystických zážitků. Ráda opakovala, že pravdu je třeba chránit před čirou spekulací a testovat v terénu, s nasazením těla. Připomíná to Ulricha z Musilova Muže bez vlastností. Protagonista ubezpečuje svou sestru Agátu: „Nesměj se mi. Nejsem zbožný; pohlížím na svatou cestu a přemýšlím, jestli by na ni šlo vjet teréňákem.“

Odjáštění

Utrpení, první idea, doprovází Weilovou od útlého dětství. Odmalička se potýkala s mučivými migrénami. Konfrontace s bratrem Andrém Weilem, geniálním matematikem, ji navíc v jejích očích usvědčovala z plytkosti. Později svou roli sehrálo soustavné přepracovávání. Ač pocházela z bohaté židovské rodiny, v níž se narodila 3. února 1909, odmítala využívat své zázemí. Způsob, jakým se vydávala utrpení všanc, vedl třeba Susan Sontagovou k tezi, že je jedna z těch, kteří fetišizují vyšinutí a z vlastní bídy ždímají „své“ pravdy.

Není to spravedlivé zhodnocení. Weilová odlišovala bolest, kterou je třeba odstranit, od utrpení, které je od člověka neodlučitelné. Chtít popřít nebo odstranit to druhé znamená přeznačit mez na hranici. Hranice je to, co překračujeme v pokroku. Je správné, když se zbavujeme nepotřebné zátěže a když pokrok umožňuje, abychom žili svobodněji.

Ale existují meze, které překročit nelze. Takovou mezí je lidská konečnost. Pokusy o odstranění nás odlidšťují. Jak se projevuje přirozená lidská omezenost? Třeba jako bolest plynoucí z tělesné i duševní zranitelnosti, z faktu, že se ani za sebe neumíme do budoucna zaručit. Odstranit sklon k utrpení znamená učinit ze sebe člověka necitelného, neschopného zkušenosti, a tudíž pro Weilovou i oproštěného od myšlení.

Weilová přitom nikoho nevyzývá, nechť se hrouží do svých hroucení. Naopak. Takové počínání chápala jako znamení toho, že nejsme schopni odolat uhrančivosti vlastního já. Proti tomu se musíme imunizovat; a to činíme tím, že se učíme o sebe nebát. Odvaha není nic daného, lze ji nacvičit a klíčem je schopnost překonávat dojem vlastní důležitosti.

S tím – ostatně se všemi dalšími zmíněnými idejemi – souvisí to, co překladatel Martin Pokorný převádí jako „odjáštění“. Takovou redukci můžeme vyložit několika způsoby. První interpretace je veskrze spekulativní. Nejde o zánik veškerého já, ale o utlumení já, které Immanuel Kant označuje jako „naše nejmilejší“, a objevení já vyššího. Sám Kant hovoří o tomto zlomu v náboženském jazyce jako o konverzi. Objevujeme v sobě rovinu věčnosti.

Kant, jejž Weilová obdivovala, formuluje na tomto základě univerzalismus vtělený do kategorického imperativu: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ Mám tedy jednat tak, jak bych mohla chtít, aby jednal každý. Zde se podle Kanta rodí i povinnost: jako lidé jsme zavázáni myslet, což znamená zaujmout stanovisko obecnosti. To je zároveň pozice věčnosti: platí mimo čas a prostor, nehledě na konkrétní zájmy, je to přesah relativity. Umožňuje nám zaujmout k času postoj, a tak o času přemítat, nebýt výlučně jeho objektem.

„Odjáštění“ lze interpretovat i biblicky. Ve spisu Tíže a milost poznamenává Simone Weilová: „Souvztažnost rozporů je odpoutání. Pouto k určité věci může zničit jen pouto, které je s tím prvním neslučitelné. Proto: ,Milujte své nepřátele… Kdo nedovede se zříci svého otce a matky…‘“ Jinými slovy, láska k nepřátelům nás učí odpoutávat se od toho, co je nám drahé, a zamezuje zabřednutí do sebe. Stejné platí o náklonnosti k nesnázím, k tomu, co nás zraňuje, čemu se vyhýbáme. Zde testujeme své meze a zde se žije – na prazích já.

„Pracuje se na mně“

Ale proč se Weilová opírá i o tvrdý biblický výrok Kdo (...) nedovede se zříci svého otce a matky (…), nemůže být mým učedníkem? (L 14,26.) Interpretaci nabízí svým životem. Odmítla spočinout v domácím zázemí. Místo toho, aby s rodinou prchla z Evropy a žila pohodlný i plodný život intelektuálky, vrhla se do dřiny v továrně. Přes den pracovala, v noci své zkušenosti sepisovala do deníků. Píše o dopadu monotónní dřiny vykonávané pod deptajícím časovým tlakem.

To působí vyčerpání a vyčerpaní lidé se propadají do svého „nejmilejšího“, sebestředného já postrádajícího perspektivu, náležitý vztah k času. Unavený člověk je ostražitý a podrážděný, je stále na pozoru. Naopak jako odpočatý je nad věcí, velkorysý a dokáže být pozorný vůči druhému, protože sám sebe neřeší.

Odpočatosti dosahujeme nejen vyspáním, ale také uspokojením z vykonané práce. To druhé se člověku ve fabrice nedostává. Vykonaná práce je trýznivá, protože je spjatá s vhledem, že dávno měla být hotová další. Tím se ochuzujeme o největší dar. Po vykonané práci, při krátkém spočinutí nad dílem, se prý můžeme cítit jako „Bůh v genezi“, poznamenává ve svých dělnických denících.

„Morální význam práce, jež se potýká s hmotnými věcmi, možná tkví v prostém faktu, že tyto věci leží mimo já,“ píše Weilová o takové dobré práci. Je to banální. Člověk nepřežvýkává sebe sama, protože mu úkol, v němž vidí smysl, skýtá širší horizont. Pracující dokáže překročit svůj čas, protože jej vztahuje k něčemu, co tento čas přesahuje. Pozornost, tak jak ji chápe Weilová, tedy netkví v prožívání sebe sama, ale ve schopnosti odkládat vlastní potřeby, odevzdávat se věci, druhému, myšlení.

Pozornost rovněž není, jak výstižně překládá Martin Pokorný, plodem „zakaboněné píle“. Je spíš plodem vyspání, jak o něm uvažuje Weilová, tedy je to schopnost nechtít být s něčím co nejrychleji hotov, ale čekat – přímo číhat – na otázku, na problém. Ostatně francouzské slovo l’attention, pozornost, v sobě nese l’attent, čekání. Je to „negativní úsilí“.

Působivé jsou výukové metody, které Simone Weilová uplatňovala na své žákyně. Výuka neprobíhala v učebně, učitelka se s žákyněmi procházela po školní zahradě. Dívky měly „hledat geometrické problémy“ v terénu. Takto probíhá výuka správné četby světa, náležité pozornosti. O nic jiného při vzdělávání prý nejde: jen o nácvik pozornosti, nácvik správného vyčkávání.

Idea zakořenění

Jako dvacátnice obdivovala revoluci, jako třicátnice v ní spatřovala opium lidstva. Revolucionáři oběhnou kruh a vrátí se tam, odkud vyrazili. Revolta – na rozdíl od revoluce – v sobě nese zastavení: schopnost napravit zlo, ale nemstít se. Ale stačí to, je-li člověk sociální aktivistka? Snad ano, pozornost není jen individuální dovednost. Její ztráta s sebou nese ohrožení pro demokracii, která stojí na bdělých myslících osobách. Ostatně proto ta otázka směřující ke zdravotním sestrám: „Kolik času denně věnujete myšlení?“

Autorka na tyto úvahy navazuje v knize Zakořenění psané pro francouzskou exilovou vládu těsně před smrtí. Zde formuluje něco, co na pozadí druhé světové války zarazí. Nový patriotismus. Zrovna uprostřed druhé světové války? Zrovna Weilová, která si vymýšlela nejdůmyslnější způsoby, jak sobě samé podrazit nohy? Což není patriotismus návrat nabubřelého já v nejnebezpečnější podobě?

Jenže patriotismus v podání Simone Weilové není oslava národa. Je to snaha evakuovat z minulosti to nejlepší a najít v tom oporu, díky níž získáme dost síly k pobytu na hraně. Možná platí, že člověk musí mít hodně domova, aby jej neměl zapotřebí. Weilová nezavrhuje to, co se ve druhé světové válce provinilo, ať je to domov, nebo poslušnost. Spíš je třeba navázat jinak, jinak dané skutečnosti vytěžit.

Myslitelka i mystička, která psala celý život o omezování a nakonec umřela hlady, byla na rovině ducha rozpínavá. Žádala vše. Není cestou zavrhnout domov nebo poslušnost. Je třeba si krom domova a poslušnosti pořizovat vždy i protikladné vybavení: k domovu patří svoboda, k poslušnosti revolta. Uprostřed protikladů je třeba hledat rovnováhu. Rovnováha není kompromisem, třetí cestou. Jde o to, vědět, kdy se podrobit, kdy se naopak vzepřít. V obou případech jsou to extrémní akty, v nichž se – to viděla Sontagová správně – ždímáme. Rovnováha není klid, ale něco jako blikání. Že nás o rovnováze zpravuje vyšinutá žena? I to může být součástí ponaučení.

Robert Zaretsky: Zneklidňující Simone Weilová. Život v pěti ideách. Přeložil Martin Pokorný, Praha, Kalich, 208 str.