Sedíte v pražské restauraci Lokál nedaleko Stromovky a kolem úplně neznámí lidé. Část z nich má tlustá těla narvaná v rudých dresech fotbalové Sparty, která před chvílí nedaleko odtud oslavila ligový titul. Jiná část jsou známí neznámí jako v každé hospodě. Všichni civíte na obrazovku, kde po kluzišti létají chlapi na bruslích. Najednou siréna ukončí zápas a vy se nepochopitelně objímáte s cizími lidmi od vedlejších stolů. Kdybyste je potkali na noční ulici, nejspíš přejdete na opačnou stranu. Pak však společně vstanete a zpíváte českou hymnu. Ne proto, že musíte, ale proto, že chcete. I ti největší cynici mají ruku na srdci, nebo se drží za ramena a řečnicky ptají, kde domov můj. Kruci, to je jako co? To je hokej a vy cítíte, že to nebude jenom hra.

Metafyzika hokeje

Kanadský filozof Jean Grondin ve svém eseji Metafyzika hokeje napsal: „Uprostřed monotónnosti moderního života nám hokej poskytuje závan transcendence. Ve světě plném rozčarování, zbaveném zázraků, nám nabízí něco velkolepého a vytváří okamžiky extáze. Vypůjčíme-li si Marxova slova, hokej je něco jako ,srdce bezcitného světa a duše bezduchých poměrů‘. Rozproudí nám krev v žilách a naplní náš každodenní život poezií a sněním. Ztělesňuje vzácné (nebo možná ne tak vzácné) okamžiky oslav, je to, abychom si tentokrát vypůjčili slova Hegelova, ‚neděle života‘ – až na to, že ji nejčastěji slavíme v sobotu večer (jak nám diktuje její liturgie). Stadiony jsou jejími chrámy a play-off a další důležitá mistrovství (včetně Summit Series) jsou jejími posvátnými dny a časy radovánek. Jeho elitní sportovci jsou uctíváni jako svatí a bohové. Po zápase nebo i mezi zápasy hltáme i ty nejobyčejnější komentáře. To je přece všechno, ne? Čas mezi zápasy? Rok je prakticky definován hokejovým kalendářem, aspoň pro fanoušky, stejně jako býval definován křesťanským kalendářem (Vánoce, Velikonoce, neděle Nejsvětější Trojice, svátek Michaela, jak jinak). Pokud můžeme mluvit o metafyzice hokeje, pak je to proto, že hra umožňuje svým účastníkům i divákům (a není vždy nutné mezi nimi rozlišovat) zažít okamžik transcendence, který je inspiruje k tomu, aby podali lepší výkon, než je jejich nejlepší.“

Filozof Grondin říká, že metafyziku hokeje odlišuje od jiných sportů jeho výhradně severský charakter. V tom se mýlí. Lední hokej může také dávat dohromady poztrácenou národní identitu a slouží jako tajná zbraň malých evropských národů proti velmocem.

Proti Rusům

Kdy vlastně u nás hokej dostal národní přesah? Nejspíš na počátku padesátých let minulého století, když českoslovenští komunisté nechali zatknout většinu národního týmu tehdejších mistrům světa. Hlavně evropskou hvězdu hvězd a krasavce Bóžu Modrého. Mezi lidmi se tehdy říkalo, že za vším stojí Rusové, kteří nebyli schopni náš dream team porazit, takže se k tomu přistoupilo takříkajíc stalinsky. Vlastně je jedno, jestli to byla pravda, nebo legenda.

Po další desetiletí se tento drastický krok stal součástí národní paměti. Pro mladší generaci: je to asi takové, jako kdyby Jaromíra Jágra někdo ze dne na den poslal na řadu let do uranových dolů.

Fakt je, že ve stejné době ruští trenéři jezdili do Československa a studovali metodiku našeho hokeje. Vycházelo to ze Stalinova příkazu, který chtěl každý sport přeměnit v soupeření se Západem a udělat z něj výkladní skříň komunistického systému. Je to logické – pokud v regálech obchodů nemůžete mít maso a spotřební předměty, musejí demonstrovat převahu nad kapitalismem aspoň zlaté medaile.

Od posledního titulu v roce 1949 pak nastává malé období temna, kdy Češi a Slováci dávají dohromady novou generaci hokejistů. Jedním z vrcholů je mistrovství světa v roce 1969. Je krátce po sovětské okupaci Československa, jen pár týdnů po demonstrativním upálení Jana Palacha na protest proti všeobecné demoralizaci. V téhle situaci zvedají prapor hokejisté a vyhrávají nad Rusy (2:0 a 4:3). Heslem dnes se stává: „Neměli tam tanky, dostali dvě branky.“

Ve stovkách československých měst lidé berou vlajky a odchází demonstrovat na náměstí. Mezitím špičkoví politici v čele s Dubčekem uzavřeli i nepsané smlouvy s okupační mocí. Všichni nás zradili, jen ti hokejisté zůstali věrni. Tahle emoce držela většinovou společnost dalších dvacet let.

Mezitím všechno směřovalo k mistrovství světa v Praze v roce 1972. Získáme první titul od roku 1949? Je prokletí zlikvidované hokejové generace Bóži Modrého překonáno? Jako ve správném dramatu se rozhoduje mezi námi a Ruskem, které – jak nedávno řekl prezident Putin – si tehdy říkalo Sovětský svaz. Je to 2:2 a plný stadion v pražských Holešovicích podporuje naše hráče. Všichni cítí, že tam jde o něco víc – o tu třetí branku, která aspoň morálně odčiní potupnou okupaci. V té chvíli sebral puk Jaroslav Holík, největší antikomunista a rebel týmu, a střílí rozhodující gól. Lepší závěr si těžko přát. Jsme po 23 letech mistři. Neměli tam tanky, dostali tři branky. Jen s malým odkladem skutečného odjezdu těch tanků o devatenáct let. Ne kvůli hokeji, ale v důsledku změněné mezinárodní situace.

Objevily se hlasy, že bez hokejových zápasů s Rusy nemůže mít nedávno skončené mistrovství ten správný náboj. Mělo. Letošní mistrovství světa ukázalo, že hokej je v českém vnímání především balzámem na tak či onak pochroumanou národní duši. Po depresivních letech covidu, inflace a energetické krize zas možnost být na něco hrdý. K tomu největší počet diváků v historii šampionátů a titul mistrů světa po dlouhých čtrnácti letech.

Ferdinand Peroutka napsal, že Češi jsou národem s mentalitou semifinalistů. Tahle generace dokázala, že umí přehrát objektivně lepší mužstva, když se zkoncentruje za jedním cílem a takticky připraví na zápas. Příklad i pro jiné profese, že lze vítězit i na globálním hřišti. Na druhou stranu: lední hokej není globální sport a většina planety ho neprovozuje. Nic to nemění na síle příkladu této hokejové generace v čele s osmatřicetiletým veteránem Romanem Červenkou. Jde to – takové je poselství týmu trenéra Rulíka.

Jaromír I. Kladenský

Je také definitivně potvrzeno jedno. Kdyby byla zavedena monarchie, známe jméno svého krále. Jmenuje se Jaromír I. Kladenský. Každý záběr na něj a jeho partnerku vyvolával v hale i ve fanzónách salvy nadšení. Na jeho zahraniční politiku bych sice moc nesázel, ale i tak musím uznat, že Jágr je jedním z mála, jehož autoritu bych byl schopen přijmout i já, Čech vyrostlý v typicky českém antiautoritativním prostředí.

Hokej je taky velké divadlo, na němž se to hemží kladnými postavami i bídáky. Pokud by Jaromír I. Kladenský měl někdy jmenovat novou vládu ,je zde aspirant na funkci ministra obrany. Mezi lidmi příznivci levice i pravice bude jednoznačná shoda na obránci Radkovi Gudasovi. Z třiatřicetiletého vousáče vyrostla přes noc taková osobnost, že by z jeho úst byl český národ schopen akceptoval i případné zítřejší ohlášení o pochodu na Moskvu.

Na facebookovém profilu Katolických novin byl po čtvrtfinálovém zápase s USA tento post: „Krásný den, bratři a sestry. Tak jaké bylo po včerejšku vstávání? Biblický verš pro dnešní den jsme vybrali Římanům 2,6. „On odplatí každému podle jeho skutků.“ A pod tím ikonická fotografie Radka Gudase, jehož rukavice škrtí nejlepšího útočníka Spojených států Tkachuka. Tento snímek se stal ikonou letošního mistrovství světa a řada Čechů na něj reagovala slovy, že Gudas si vynucuje respekt na potomkovi ruských okupantů.

Nefalšovaným otloukánkem letošního mistrovství světa je šéf českého hokejového svazu Alois Hadamczyk. Člověk, kterého snad nemá rád ani ten, kdo pro něj pracuje. Tohoto muže s pověstí věčného rozdrbávače dvakrát vypískala O2 arena. Mezi hráči, diváky a fanoušky vzniklo přesvědčení, že titul jsme získali navzdory jeho zásahům do složení mužstva a organizace šampionátu. Prostě jako jsou v divadelních hrách a filmech geniální Amadeové, jsou tam i nenávidění Salieriové, kteří se snaží, mají i určité výsledky, ale jsou v postavení těch, s nimiž si většina lidí nechce sednout ke stolu.

Filozof Grondin připodobňuje velká hokejová klání k silným náboženským událostem. Není pochopitelně možné si představit církevní obřady bez kostela. Tím už je dvacet let pražská O2 arena. Za ta léta se stala poutním místem. Vedle fotbalové Slavie jde bohužel o jediné skutečně moderní sportovně-kulturní místo, kam můžete vzít bez obav přítelkyni i dvouleté dítě. Teprve dvacet let poté mají podobné arény vzniknout v Brně, Pardubicích a v Ostravě. Dvě desetiletí po postavení O2 areny je vidět, že megalomanství šéfa Sazky Aleše Hušáka, který ideu stavby kdysi převzal a dovedl do konce, je dnes možné nazývat spíš slovem vizionářství.

Pražské a ostravské mistrovství světa skončilo a s ním i dočasné zahlazení sporů mezi různými částmi české společnosti. Jako se hokejisté rozběhnou na dovolené a letní kempy svých klubů, stejným způsobem se brzy postaví na své názorové značky a zapadnou do svých tlup na sociálních sítích jiné společenské skupiny. Zůstane však teskná vzpomínka na omamnou atmosféru, kdy se Čech nestyděl za Čecha a kdy národní hokejový tým byl schopen porážet reprezentanty zemí, kde tento sport vznikl.