Občas se ze zpravodajství zdá, že válka mezi Spojenými státy a Čínou je na spadnutí, dokonce je nevyhnutelná. USA jsou dosavadní světový hegemon, zmítaný vnitřními problémy a nezvládající závazky po celém světě. Čína se hlásí o své místo, neustále rostoucí ekonomika jednou jistě předstihne Ameriku, Peking masivně zbrojí. Čína a Amerika se budou muset porvat o první místo ve světovém řádu. Spouštěčem bude nejspíše Tchaj-wan, který Peking považuje za své území a rád by ho dostal pod kontrolu. Tuto dynamiku si uvědomují i ve Washingtonu. V pondělí ministr zahraničí USA Anthony Blinken dorazil na návštěvu říše středu a pronesl tam pro někoho tato překvapivá slova: „Nepodporujeme nezávislost Tchaj-wanu.“ Rozhodli se Američané předem kapitulovat?

Blinkenova návštěva je součástí snahy Bílého domu deeskalovat v posledních letech narůstající napětí. Je to první návštěva amerického ministra zahraničí od roku 2018. Blinken měl původně přijet již na začátku roku, ale překazil to incident s čínským špionážním balonem, jenž se vznášel nad Spojenými státy a Američané ho sestřelili.

Blinkenovo prohlášení o neuznávání samostatnosti Tchaj-wanu je tak potřeba vnímat v širším kontextu. USA nezávislost Tchaj-wanu nikdy neuznávaly a v podstatě ji neuznává nikdo na světě, včetně samotných Tchaj-wanců. Všichni se drží politiky „jedné Číny“, kdy oficiálně tvrdí, že existuje pouze jeden čínský stát a Tchaj-wan je jeho součástí. To uznává i Tchaj-wan, jehož oficiální název je Čínská republika, považuje se za legitimního nástupce Čínské republiky, jež vznikla v roce 1912 a měla suverénní kontrolu nad celým územím pevninské Číny. Uznává však, že momentálně vykonává jurisdikci pouze na ostrově Tchaj-wan.

Čínská lidová republika považuje Tchaj-wan za jednu ze svých provincií a v podstatě se tváří, že se jedná o speciální administrativní region, což je status, který má třeba Hongkong nebo Makao. Reálně však nad Tchaj-wanem žádnou kontrolu nemá.

Americká politika „jedné Číny“ je nejkomplexnější. Washington uznává, že existuje pouze jedna Čína, jejíž součástí je pevnina i Tchaj-wan, a vláda v Pekingu je jediná legitimní čínská vláda. Zároveň neuznává suverenitu Pekingu nad Tchaj-wanem, udržuje s ostrovem neoficiální vztahy a praktikuje politiku „strategické nejednoznačnosti“, kdy nevyvrací ani nepotvrzuje, že je připraven Tchaj-wan bránit v případě čínského pokusu získat nad ostrovem vojensky plnou kontrolu. Všeobecně se však očekává, že by USA Tchaj-wan bránily.

Celý Blinkenův citát zní: „Nepodporujeme samostatnost Tchaj-wanu. Dali jsme jasně najevo, že jsme proti jakékoli jednostranné změně statu quo kterékoli strany. V naší politice jsme zřetelní a konzistentní.“ To je zároveň varování Pekingu, aby se o nic nepokoušel. Blinken zároveň odsoudil „provokativní kroky“ Číny v Tchajwanské úžině.

V americké administrativě rozhodně existuje frakce, jenž chce sblížení s Čínou. Jejím nejprominentnějším členem je John Kerry, Bidenův zvláštní vyslanec pro klima. Ten doufá v nějakou velkou dohodu s říší středu, jež by omezila světové emise CO₂. Zároveň v Bílém domě je řada jestřábů preferujících více konfrontační přístup. Jedním z nich je možná sám prezident Biden. Ten párkrát veřejně prohlásil, že USA jsou připraveny Tchaj-wan vojensky bránit. Jenže pak Bílý dům urychleně přispěchal s upřesněním, že na politice strategické nejednoznačnosti se nic nemění. To je jeden z problémů, když vládu vede osmdesátník, u kterého si nemůžete být jisti, zda ví, co říká. Vaše úmyslně nejednoznačná politika je pak nejednoznačná i neúmyslně.

Washington se tak snaží o vyváženou politiku, kdy Peking nebude příliš provokovat, ale zároveň mu dává jasně najevo, že existují hranice, za které nesmí zajít.

Z dlouhodobého hlediska je to správná politika. Všeobecně se předpokládá, že čas hraje pro Čínu. USA pomalu upadají, zatímco Čína sílí. Pekingu tak stačí počkat a Američané místo jediné velmoci nakonec uvolní sami.

Je tu však ještě jeden výklad, kdy čas naopak hraje do karet Američanům. Čínský vzestup pohání rostoucí HDP a rostoucí obyvatelstvo. Jenže Čína se řítí do demografické krize. Politika jednoho dítěte způsobila, že počet lidí v produktivním věku se bude smrskávat, stejně tak počet Číňanů. Populační pokles již započal. Loni Čína zaznamenala první za šedesát let. Tehdy byl důvodem Mao Ce-tungem způsobený hladomor. Nyní se prostě narodilo málo Číňanů. K tomu čínská ekonomika zpomaluje, loni vyrostla zhruba o 3 %. Což je méně než cílených 5,5 % a o hodně méně než nějakých 8–15 % ročního růstu, na které si Čína zvykla od osmdesátých let až někdy do roku 2012. Trh s realitami je ve vleklé krizi a z říše středu odchází investoři, které vylekala politika nulového covidu, utužování politických kontrol a lákají je lepší podmínky v zemích, jako je Vietnam nebo Malajsie. Přes masivní zbrojení Čína není ve stavu, kdy by se mohla přímo utkat s USA. Hlavní roli v takové válce bude hrát námořnictvo, a hlavně letadlové lodě. Čína má tři, z toho u dvou se nedávno objevily záhadné praskliny. USA jich má jedenáct.

Přes všechny problémy jsou USA stále nesmírně dynamická společnost, jež láká ty nejlepší a nejambicióznější přistěhovalce. Silicon Valley po letech stagnace průlomem v oblasti umělé inteligence ukazuje, že je stále na technologické špici. Zákaz vývozu těch nejsofistikovanějších čipů do Číny, jenž oslabuje tamější průmysl, je důkazem amerických industriálních svalů.

Možná tak čínsko-americká studená válka skončí stejně jako ta sovětsko-americká. Bude to komunistický stát, jenž se zhroutí pod tíhou vnitřních rozporů a problémů.