Demonstrace jako ta sobotní je v situaci, jako je ta naše, tou nejpřirozenější a nejnormálnější věcí. Jsou země, slavný je příklad Francie, kde by stačil zlomek toho, co dopadlo v posledních měsících na takzvaný lid, aby už táhl ulicemi, což ostatně tam dělají i teď. Francouz by na to pohlížel jako na součást kulturní tradice a projev hrdé nespoutanosti galského ducha.

Prostě bouřit se je správné, což sice říkal Mao, který tím heslem začal kulturní revoluci, ale právo na shromažďování, tedy na demonstrování patří k zákonným právům moderních států. Dalo by se říct, že veřejným vyjádřením protestu se rozumné státy udržují, protože co je bez chvění, není pevné, jak říká jiný klasik. V totalitních zemích a diktaturách se protestovat nesmí, a proto je protesty a demonstrace často smetou. Demokratický stát a vláda demonstrace svým způsobem naopak vítají, neboť poznávají, co si mohou dovolit a co už ne.

Problém tedy není v tom, že se v sobotu demonstrovalo, problém je spíš v tom, že se demonstruje bez těch rozumných mužů (a žen). V této zemi zcela zmizel správce takových protestů: normální levice, sociálnědemokratická strana a odbory. Ty by měly být přirozenými organizátory takových protestů, které mohou být i docela ostré a radikální, ale nedegenerují v davové pocity, že nejlepší je všechno rozmlátit a pak zaútočit na vlajku státu, který byl napaden jiným státem.

Takové chutě se zajisté týkaly jen zlomku těch lidí, kteří tam přišli, ale mohou narůstat, když se ta většina nechá napospas. Kde se vyklidí prostor, tam nastoupí chaos a za ním demagogové, svůdci a cvoci.

Je to vlastně paradox: levice je všude plno, v redakcích, v posluchárnách, na univerzitních katedrách, v institucích. Jenom není tam, kde by ji člověk čekal. U lidí, kteří mají dost dobrých důvodů zaplnit Václavák a čekat, kdo se jim postaví do čela a něco správného jim řekne. Možná čekají, ale nedočkají se – za to si pak na sociálních sítích přečtou, že jsou dezoláti a fandí Rusku. Třeba pak začnou.