Celé vyšetřování údajných ruských kontaktů Donalda Trumpa se zařadí do dějin po boku těch nejproslulejších novodobých skandálů americké politiky, jako je zavraždění prezidenta Kennedyho a Watergate. S atentátem na Kennedyho je spojuje to, že patrně i po desítkách let budou existovat různé okrajové proudy, které oficiální verzi nevěří. S Watergate zase to, že se tu jedna prezidentská kampaň pokusila zdiskreditovat druhou pochybnými, takřka gangsterskými prostředky. A byla to kampaň Hillary Clintonové.

Donald Trump od počátku kampaně vyjadřoval nápadně, pro mnohé nechutně, vstřícný postoj k Rusku. Trumpovi se v tom potvrdil instinkt, že je tu velká část republikánského publika, která bude v zásadě pozitivně reagovat na cokoli, co je opačně než dosavadní washingtonský konsenzus. Ale nezapomeňme, že Trump se vyjadřoval kriticky k americké politice vůči Rusku, či tehdejšímu Sovětskému svazu, konzistentně už od osmdesátých let.

Prvním z řady bylo vyšetřování Roberta Muellera, které bylo uzavřeno v roce 2019. Druhým byla v roce 2021 zpráva generálního inspektora ministerstva spravedlnosti Michaela Horowitze. Byť se týkala jen dílčího aspektu, legality sledování dvou spolupracovníků Trumpovy kampaně FBI, byla možná nejdůležitější. Protože Horowitz byl jmenovaný do funkce ještě Obamou a o jeho nestrannosti ani kompetenci nikdo nevyslovil žádné pochybnosti (zatímco v Muellerově týmu bylo několik vyšetřovatelů známých protitrumpovskými názory a při vystoupení Muellera před Kongresem se ukázalo, že tento téměř osmdesátiletý veterán americké byrokracie má už svá nejlepší léta za sebou). Význam Horowitzovy zprávy byl v tom, že jeho zkoumání toho, jak FBI připravovala žádosti o sledování dvou Trumpových lidí, nutně odkrylo i leccos z toho, jak bylo vedeno celé vyšetřování. Tedy že indicie Trumpovy spolupráce s Rusy byly velmi pofiderní a jejich důležitým zdrojem byla tzv. Steeleova složka, jejíž vznik ovšem platila kampaň Hillary Clintonové.

Nyní zveřejnil svou zprávu zvláštní vyšetřovatel John Durham, který byl v roce 2020 jmenován ministrem spravedlnosti Billem Barrem, aby vyšetřil samotný vznik Trumpova vyšetřování. Durham dosáhl odsouzení jednoho právníka za zfalšování údajů při žádosti o sledování jednoho z Trumpových spolupracovníků. Ale toho objevil už Horowitz. Dále Durham obžaloval dva lidi, ale soud oba zprostil. Je otázka, zda proto, že Durham vedl žalobu špatně (v jednom případě taky získal klíčový důkaz pozdě a nesměl ho zahrnout do žaloby), anebo zda zde hrálo roli americké porotní soudnictví. Oba soudy totiž probíhaly ve Washingtonu a v tomto městě je těžké najít občany, kteří by nebyli přesvědčenými voliči Demokratické strany.

Durham nyní v závěrečné zprávě vedle dokreslení informací, jež částečně vyložil na stůl už ve svých obžalobách, přináší přinejmenším jedno nové důležité odhalení. CIA v létě 2016 obdržela od cizí rozvědky (jejíž identita zůstává tajná; někteří komentátoři spekulovali o Ázerbájdžáncích) informaci, že Rusové se domnívají, že Hillary Clintonová schválila návrh jednoho ze svých poradců vytvořit kolem Donalda Trumpa skandál tím, že ho dá do souvislosti s Putinem a s akcemi ruské rozvědky. Což, dá se říci, je přesně to, co se skutečně stalo.

Tuto informaci měl už nějaký čas k dispozici Kongres. Durham teď zdokumentoval, že informaci dostali do ruky vrchní činitelé rozvědek a FBI, prezident Obama i viceprezident Biden. A že šéf FBI Comey, přestože je zdokumentováno, že informace mu byla postoupena za účelem případného šetření, s ní nic neudělal. Spolu s vybranými spolupracovníky se postaral, aby byla pohřbena. Naopak vyšetřování Trumpovy kampaně na základě srovnatelně neověřených informací bylo zahájeno okamžitě.

Durham pak dokumentuje velké množství přešlapů, kterých se vyšetřovatelé FBI dopouštěli, jejich výslednicí bylo udržení vyšetřování Trumpa v chodu, přestože pro ně neexistovala opora. To bylo důležité zejména z jednoho důvodu: že samotná existence a trvání vyšetřování dávala důvod ke kampani v médiích. S těmi mluvili hlavně prostředníci – britský exrozvědčík Christopher Steele a komunikačně-investigativní firma Fusion GPS, placená demokraty. Ale ujištění, že „obviněními se zabývá FBI“, udržovalo mediální kampaň v neustálém chodu. Což zase iritovalo Trumpa, jehož instinktem je v takových konfliktních situacích neustupovat, ale naopak trvat na svém. Takže nakonec propustil šéfa FBI Comeyho, na což měl plné právo, jenže v situaci, kdy FBI vyšetřuje jeho… a tak dále, zkrátka jedno vyšetřování plodilo druhé.

Jedním ze způsobů, jak číst Durhamovu zprávu, je jako průvodce metodami byrokratického boje, zneužívání státních institucí k podrazům. Můžete neustále zpřísňovat a zpřesňovat pravidla mající zabránit konfliktu zájmů a zneužívání moci. USA je mají třeba ve srovnání s námi neuvěřitelně komplikovaná. Takže na jedné straně je plodem těch pravidel, že stále lze uskutečnit nezávislé vyšetřování jako toto – a Durham ve zprávě zdůrazňuje, že mu ze strany Bidenova ministerstva spravedlnosti nebyly kladeny žádné překážky. Ale na druhé straně se zdá, že tam, kde je vůle zneužívat moci, se cesta vždy najde. Chce to jen patřičný jiný „soubor dovedností“ a talentu.

Durham, jak řečeno, dvě žaloby ze tří prohrál, ve zprávě zmiňuje několik dalších případů, kde vysvětluje, proč, ač šlo o jednání na první pohled nezákonné, se rozhodl nežalovat. Velký problém vždy je prokázat úmysl tam, kde se obvinění budou kajícně hájit, že šlo jen o politováníhodnou nedbalost. Pomáhá taky špatná paměť, jež, jak zpráva dokumentuje, postihuje činitele FBI přímo epidemicky.

A hlavně Durham pochopitelně neměl mandát zkoumat chování kongresmanů a novinářů. Mnozí z těch, kteří léta suverénně ujišťovali diváky a čtenáře, že Trump je velmi pravděpodobně „ruský agent“, že „nic ze Steeleovy složky nebylo vyvráceno“ a podobně, píšou dál jakoby nic. Dnes třeba zprostředkovávají čtenářům informace o válce na Ukrajině od nejmenovaných vysoce postavených zdrojů v americké armádě a tajných službách. Divíte se, že část publika o nich má pochybnosti?