Jednou z možností, jak nechat přitéct do rozpočtu miliardy navíc, je zvýšení tzv. daní z neřesti. Před vládou jsou možnosti vyššího zdanění cigaret či piva a ve hře je také politicky velmi ožehavé téma uvalení daně na tiché víno. To bylo vzhledem k silné lobby pro všechny dosavadní vládní kabinety vždy nerealizovatelné. O nutnosti zavádění „výchovné“ politiky snižování zdravotních rizik a také o tom, jestli se vláda vůbec snaží se stále narůstajícím zadlužením něco opravdu dělat, mluví v rozhovoru pro deník Echo24 ředitel Centra ekonomických a tržních analýz a člen Národní ekonomické rady vlády Aleš Rod.

Jak vnímáte snahu obrovský strukturální deficit opravdu snížit, začít šetřit a škrtat na straně výdajů? To, co vidíme a slyšíme, působí tak, že vláda s opravdovým řešením ani nechce přijít. Otevírá se tu například debata o vyšších platech pro policisty a o dalším rozdávání a přidávání.

Snahu vlády vnímám seriózně, protože jasně deklaruje, že řešení přijdou, a v NERVu jsme o nich jednali. Je nikoliv alibismem, ale reálným faktem, že stabilizovat veřejné finance v povolebním roce, v němž doznívala pandemie, vypukla v Evropě válka, ekonomiku postihla vysoká inflace, ve vládě sedí pět stran a Česko mělo navíc předsednictví, není snadné. Každý ekonom ale vnímá neudržitelnost současné situace. Tak jako ostatní jsem zvědav na finální podobu opatření, které jsou nyní na koaliční úrovni projednávány.

Zvýšení spotřebních daní je jedno z „drobnějších“ opatření, které je také ve hře, a které systémový problém s rozpočtem nijak významně neřeší. Bylo by pro vládu výhodné k němu v naší dnešní situaci přistupovat?

Bylo. Funkce spotřební daně je totiž dvojí. Fiskální, tedy ta zajišťující příjem do státního rozpočtu, ale také společenská, která promítá daň do ceny, čímž snižuje poptávané množství statku, s jehož spotřebou jsou spojeny nežádoucí společenské jevy, třeba náklady ve zdravotnictví. Druhá funkce je nedílnou součástí spotřebního zdanění.

Když se budeme bavit o tzv. daních z neřesti, tedy především z alkoholu a tabákových výrobků, tam prostor pro zvyšování vidíte kde? Za NERV jste navrhovali několik opatření, která souvisejí s politikou harm reduction, tedy snižování rizik, což vláda zahrnula i do svého programového prohlášení. Taková opatření určitým způsobem občany vychovávají.

Prostor je všude, kde jej nalezne zákonodárný proces, tak to se sazbami daně je. Ale samozřejmě by změně sazeb měla předcházet důkladná analýza, my jsme v NERVu svým doporučením minimálně vytyčili směr, kudy by se mohla ubírat, a jsme připraveni se do
procesu znovu zapojit. Nejsem naivní, takže je mi jasné, že odborný rozměr v doporučení ekonomů nebo adiktologů narazí na rozměr politický. My jsme ale přesvědčeni o tom, že právě aplikace harm reduction, tedy politiky snižování rizik v oblasti závislostí, umožňuje politikům dobře vysvětlit veřejnosti i ta opatření, která jsou politicky nepopulární.

A k jednotlivým položkám. Jak je to se zdaněním piva? Říkáte, že zvýšení sazeb má v tomto případě vysoké politické riziko a nízký potenciál příjmů.

Podíváme-li se na zdanění piva pohledem strukturálního deficitu, je ten potenciál skutečně malý, nejspíše v řádech stovek milionů. Argument adiktologa, že nedává smysl daňově zvýhodňovat malé pivovary, protože také nezvýhodňujeme malé výrobny cigaret, zase naráží na politikum v podobě sáhnutí na tradiční českou kulturu. Industrie pak logicky ukáže na vinaře. Proč my? A co oni? A všichni budou mít částečně pravdu. Je dobré tu debatu zasadit do kontextu, třeba se podívat, co zdaněno není. Osvobození od daně je na dvou tisících litrech na osobu a rok, což je dost velká porce.

Zdanění tichého vína, které je u nás nulové, je tradičně velmi politicky citlivé. Jaké by tam byly pro zdanění možnosti? Měla by se na něj zavést stejná sazba jako na šumivé víno, nebo snížená, jak kdysi navrhoval Miroslav Kalousek?

Vinaři jsou pro politiky těžký oříšek. My jsme v NERVu poukazovali na to, že víno je jediný nezdaněný alkoholický nápoj, takže v vzhledem k funkci spotřebních daní má smysl o zdanění diskutovat bez ohledu na fiskální dopad. My jsme přesvědčeni i o tom, že navzdory zájmovou skupinou deklarovanému zvýšení ceny a poklesu poptávaného množství - a ano, proto se spotřební daň zavádí – by byl přínos do rozpočtu pozitivní. Samozřejmě jsme to od zájmové skupiny patřičně schytali a schytá to každý, kdo o tom bude nahlas mluvit. Ale v odborné debatě by měly zaznívat především věcné argumenty, počkejme si na ně.

Je vůbec šance, že se někdy nějaké vládě podaří zdanění tichého vína prosadit?

To si netroufám odhadovat. Třeba vláda přistoupí ke zdaněné alkoholu jiným způsobem, může se třeba zaměřit na objemové prahy zdanění. Výjimky na nezdaněnou výrobu piva či sníženou sazbu u pěstitelského pálení jsou dost vysoké, což zvyšuje riziko stínových
transakcí. Uvidíme.

Co sazby u cigaret a stále více rozšířenějšího nahřívaného tabáku?

Tabák a nikotinové produkty jsou podle mě, a nejen mě, ale celé řady odborníků a recenzovaných studií po celém světě, typickým případem sektoru, kde prohibitivní politiky nefungují. Narazí na svůj limit, kde společensky žádoucí snižování prevalence kuřáků
v populaci ustrne. A proto spolu s ostatními už dlouho mluvím o několikrát zmíněné politice snižování rizik. Konkrétně je to vyšší tlak na zdaňování spalovaného tabáku, tedy cigaret i řezaného tabáku, který je nelogicky daňově zvýhodněn, při zachování relativně
nižšího zdanění u nikotinových alternativ, tedy zahřívaného tabáku, elektronických cigaret a nikotinových sáčků. Poslední dvě skupiny by zasloužily alespoň základní daň už jen proto, aby se začala sledovat statistika prodejů a zamezilo se pochybným dovozům neznačkového zboží. S trhem dynamicky zahýbají i evropské regulace, letos zahřívaný tabák čeká zákaz příchutí. To se odrazí ve struktuře trhu, a tedy i v daňovém výnosu. Na to je třeba myslet.