V Evropě si klademe otázky, nakolik je možné soužití různých kultur a náboženství, zda není naše vlastní kultura v nebezpečí a co čekat od budoucnosti. Mnozí žijí v přesvědčení, že takovou situaci zažíváme poprvé v historii. A právě proto existuje stará literatura, abychom v ní nacházeli příběhy o tom, jak podobným situacím čelili naši předkové. Odpovědi nabízejí třeba eposy a hrdinská vyprávění – antická, germánská, severská, samozřejmě i česká. Ale jak o světě vypráví hrdinská literatura byzantská, jejíž příběhy se odehrávají právě na hranicích mezi křesťany a muslimy? O tom hovoří literární historička Markéta Kulhánková.

Byzanc bývala mocná evropská říše, ale my ji u nás vlastně neznáme. Proč?

To je nejspíš naším geopolitickým myšlením, prostorem, kde žijeme. U nás se vyzdvihuje cyrilometodějská tradice, tu zná každý. Ale co se o ní říká? Vezměte si třeba populární vzdělávací kreslený seriál pro děti Dějiny udatného českého národa, kde v díle o Velké Moravě zazní, že Cyril a Metoděj byli naši bratři ze Soluně. O Byzanci ani slovo, prostě jsou to Slované z jihu. Ale Byzanc s námi opravdu měla společného málo, bylo to krátkodeché spojení.

Zato podstatné.

Podstatné… Pro vznik slovanského písemnictví ano. Vzniklo tu písmo, vyrostla kultura, ale zároveň se Morava rychle přiklonila k západní kultuře. O pozdější vztahy s Byzancí se pokoušeli až husité v patnáctém století, když zkoušeli vyjednávat s byzantským císařem, ale byla to jednání bezúspěšná.

Je to zjevný nepoměr: antické příběhy máme v kultuře a povědomí zakořeněné, zato nejsme seznamováni se středověkým Řeckem. Dá se oné říši tak říkat?

Dá, území to sice bylo o něco větší, ale kultura to byla skutečně převážně řecká, a samozřejmě středověká. Ale k vaší poznámce: antika je začátek literatury a vědy, Byzanc v jejím duchu sice pokračovala, jenže stejně tak na antiku navazoval západní středověk. A to jsou ty naše dějiny a kořeny: západní středověká kultura.

Proč se tedy středověkému Řecku říká Byzanc?

Byzantion je původní jméno Konstantinopole, hlavního města a epicentra dění nejen na území říše, ale celého kulturního okruhu. To dnešní pojmenování říše se rozšířilo až za osvícenství, obyvatelé toho státu mu sami takto neříkali, považovali se za nástupce Říma – respektive východořímské říše, kde kontinuita římské státní správy zůstala nepřerušena. Proto se Řekové hluboko do moderní doby označovali jako Římani (Romii). Po pádu Byzance, v období takzvané turkokracie, se území říkalo Rúmský sultanát, z čehož také odvodíte vztah k Římu. Takto se Řekové identifikovali až do devatenáctého století, teprve v průběhu svého národního obrození začali klást důraz na kontinuitu s antickým Řeckem a převážilo označení Řekové, Heléni. To ale ve středověku označovalo pohany.

To jsou zvraty. Přiznávám, že jsem si na Byzanc vzpomněl kvůli aktuálnímu dění na Blízkém východě, který pod ni část středověku taky spadal. Jak to nábožensky fungovalo ve státě sahajícím od Malé Asie po Španělsko? Obzvlášť když za jeho existence vznikl islám.

Takto velká byla říše jenom za císaře Justiniána v šestém století, pak už se zmenšovala. O necelé století později císař Herakleios sice dobyl zpět od Peršanů Jeruzalém, ale ten – a s ním dnešní území Izraele a Palestiny – se ještě za jeho života dostal do rukou Arabům během jejich velké expanze, které padl za oběť i Egypt. Tím mimochodem Byzanc přišla o zdroj papyru, takže bylo nutné najít jiné způsoby, jak zaznamenávat informace: a tak převážilo užívání pergamenu. Na byzantské území později dorážely arabské emiráty a Turci. V devátém a desátém století přišla říše o velkou část Řecka, pak je zas získala zpátky, naopak jindy sahala hluboko do Malé Asie. Hranice se neustále měnily, protože na východě se o ně Byzantinci přetahovali s muslimskými státními útvary.

Takže se dá říct, že vznik islámu narušil existenci byzantské říše?

Takhle bych to neformulovala, jelikož byzantská říše byla v nejlepší kondici, když její území zdaleka nedosahovalo největšího historického rozsahu, tedy někdy mezi desátým a dvanáctým stoletím – i když tehdy pomalu ztrácela Malou Asii. Přesto to byla říše mocná, bohatá, etablovaná.

Ptám se na náboženství taky proto, že jste přeložila epos Digenis Akritis, kde se náboženství hodně řeší: ostatně už rodinné zázemí titulního hrdiny je zajímavé.

Digenis je pěkná ukázka, jak může pověst díla být zavádějící. Řekové toto dílo označují za národní epos a jedním dechem hovoří o bojích s muslimy, jenže stejně jako málokterý Čech četl Dalimilovu kroniku, málokterý Řek četl Digenise. Jinak by se vědělo, že je to naopak dílo podtrhující význam kulturních kontaktů. Je samozřejmě psáno z křesťanského pohledu: Digenisův otec je arabský emír, který podniká vpády na byzantské území, ale nemá v úmyslu je dobývat ani islamizovat. Chce jen loupit. Při jednom vpádu unese krásnou dívku, kvůli které posléze přestoupí na křesťanství a ožení se s ní. Nakonec obrátí na křesťanství celou svou rodinu a odchází s ní žít do Římské říše – tedy do Byzance. Jeho syn Digenis pak tráví život na hranicích impéria, ale ne aby je chránil před Araby či Turky: vyhovuje mu žít v ústraní, jelikož jako správný epický hrdina nezapadá do společnosti.

Budu hádat: má nadlidskou sílu, jen tak s někým se nesnese, a proto miluje samotu?

Přesně tak. Holýma rukama zápasí s divokými zvířaty, mytickými příšerami a taky s křesťanskými zbojníky, kteří se snaží ukrást mu manželku. Ze msty proti němu poštvou královnu Amazonek, spíš pohádkovou bytost, u níž nevíme, jak to má s náboženstvím. V básni tedy nejde o náboženské ani etnické napětí – to by ostatně v té době byl anachronismus. V první části vyprávění, té o hrdinových rodičích, si naopak křesťané a muslimové prokazují úctu a je patrné, že o svých náboženstvích a zvyklostech vzájemně mnohé vědí. Ve druhé, delší části, která pojednává o Digenisovi, už mezikulturní střety vůbec nehrají roli, tematizován je protiklad výjimečného jedince a společnosti.

Takže je to vyprávění o životě na hranicích doslova i obrazně?

Zjednodušeně je možné Digenise srovnat s Homérem: ve dvanáctém století vznikl básnický text, hrdinské vyprávění zasazené do doby devátého a desátého století, jejíž reálie a atmosféru odráží. Je to vyprávění z mytického dávnověku, nostalgické, protože v dvanáctém století Byzantinci bojovali se Seldžuckými Turky a byli vytlačeni z velké části Malé Asie. Báseň zachycuje epochu, kdy spolu všichni žili ne snad v míru, ale v symbióze. Je to obraz společnosti, v níž neexistovaly pevné hranice ani nacionalismus, život byl formován náboženskou identitou, ale panoval respekt k jiným věroukám. Islám byl v té době dokonce tolerantnější než křesťanství, Arabové ani Turci neměli za primární cíl obyvatele dobytých území obracet na svou víru. Ani později, když Turci získali celou Byzanc a řecké obyvatelstvo se stalo součástí osmanské říše, nikdo nikoho nenutil přecházet na islám. Z patriarchy se prostě stal současně etnarcha, vládce národa, Řekové měli ve státě svoje vlastní struktury a platili Turkům daně. Těmi se zároveň vypláceli z vojenské služby.

Z dnešního pohledu se Digenisův svět jeví jako ideální harmonické společenské uspořádání.

Existují vyprávění také z druhé strany, o kterých u nás nevíme už vůbec nic: arabská i turecká epika obsahují podobné motivy a řeší podobná témata, dokonce v některých dílech vystupuje i Digenis.

Což znamená, že spolu komunikovali.

To víte že ano, vždyť sdíleli stejný prostor. V Digenisovi je komunikace i tematizovaná: jednou se zdůrazní, že emír umí řecky, jinde je na rozhovor potřeba tlumočník, protože vedlejší postava řecky nemluví. Takže báseň zachycuje i takovéto reálie, podtrhuje, že se lidé spolu museli dohodnout.

V něčem ale k Digenisovi vzhlížet nemůžeme: například znásilní ženu, kterou zachránil.

To je zajímavá epizoda, vlastně příběh zrcadlový k příběhu Digenisových rodičů: objeví se arabská dívka, která se zamilovala do křesťanského zajatce. Uteče s ním od svého otce, emíra, ale milenec ji zanechá samotnou v poušti. Tam ji potká Digenis, a jak to v těchto příbězích bývá, jejího milence zná. A tak se rozhodne, že dívce pomůže a její situaci legitimizuje. Cestou do města se však stane nehoda – Digenis dívku znásilní. Zajímavé je, že svou touhu po krásné Arabce neovládne ve chvíli, kdy se mu ona svěří, že přestoupila na křesťanství, protože to po ní vyžadoval její milenec.

Jeho vzruší, že ona je křesťanka?

Ano, to znásobí jeho touhu po ní. Digenis pak sice má výčitky svědomí, ale nikoli vůči znásilněné, nýbrž vůči své manželce, které byl nevěrný. Totéž se opakuje, když Digenis svou ženu podvede s Amazonkou, která se mu ovšem oddá dobrovolně a jako panna. Hrdinu tíží, že nezachoval věrnost své ženě. V jedné z dochovaných verzí své trápení s nevěrou vyřeší tak, že milenku zabije, v dalších variantách se jí s manželkou aspoň posmívají za to, že byla zpupná, překročila společenské normy a popřela svou ženskou roli.

Jak takové chování vnímáte jako žena?

Je to skoro tisíc let stará literatura, neuráží mě. Zato můj spolupřekladatel Ondřej Cikán, básník a klasický filolog, byl těmito pasážemi pobouřen. Nejspíš proto, že Digenise vnímal jako silný literární příběh, zatímco já se k jeho kvalitám propracovala přes filologický, badatelský pohled. Dnes mi připadá pozoruhodný ten rozdíl v Digenisově postoji k jiným ženám a k té své. Z genderového hlediska báseň taky nabízí zajímavé informace o tom, jaké role hrály ženy v byzantské společnosti. To nevyčtete z historiografie, z korespondence ani z teologických spisů. V hrdinské poezii jsou ženy hybnou silou: nejdůležitější události spustí matčina kletba, mladé krasavice jsou motivací k hrdinským skutkům, skupiny žen při různých příležitostech pějí a vítají hosty, vytvářejí slavnostní atmosféru. I to je náhled do tehdejší každodennosti.

Jak vám u toho vyprávění svítí oči! Co vás na těch starých příbězích tolik baví a přitahuje?

Baví mě skrz literaturu poznávat proměny a stálice lidské povahy, odkrývat smysl a nadčasové sdělení v něčem, co vypadá jako překonané, odtažité, temné, primitivní. A nejde jen o to, že mě to baví: porozumět jinému vnímání světa a rozkódovat jiné způsoby sdělení, než na jaké jsme zvyklí, je něco, co v dnešním světě chybí. Proto potřebujeme humanitní vědy a vzdělání – umějí toto číst a zprostředkovat. Velmi mě zajímá takzvaná vernakulární literatura z pozdní byzantské říše, kdy se opouštěl archaizující styl a začaly se psát a číst texty vykračující ze středověku k nové době. Báseň o Digenisovi stojí na začátku tohoto vývoje, který byl zbrzděn po nástupu turkokracie. Tehdy se umělecký vývoj zastavil, nesměřoval k národní literatuře, jak bylo obvyklé na západě. Řekové se upnuli na slavnou minulost.

To bylo vlastní všem řeckým kulturním okruhům?

Řekové, kteří zůstali v osmanské říši, přestali experimentovat s jazykem, prosadil se archaizující styl, literatura fungovala jako užitková věc, jako teologické pojednání. Jinak to vypadalo na Krétě, která byla pod benátskou nadvládou: tam se naopak rozvíjela krásná literatura spojující vliv italské renesance, pozdně byzantské vernakulární literatury a lidové tradice. Většina krétských textů z té doby jsou adaptace italských vzorů – oni se třeba vrátili k divadlu. Ale to skončilo, když v roce 1669 Krétu dobyli Turci. Na tom je vidět, jak je literatura úzce provázána s politikou a dějinami, které však odráží specifickým způsobem a s akcentem na jiná témata než jiné historické prameny.