Jiří Strach, jeden z nejvytíženějších českých filmařů, si zakázal v rozhovoru pro Týdeník Echo mluvit o Pánu Bohu, ale moc mu to nevyšlo. Nad sklenicí červeného řekl, že si dává „mediální detox“, a varoval před novým babylonským zmatením jazyků.

Vanilkové rohlíčky, kapr s bramborovým salátem a stromek. To jsou asi nejznámější atributy Vánoc. Co znamenají vánoční svátky pro vás?

Dobře, začneme vanilkovými rohlíčky. Pro mě osobně jde o ty nejkrásnější a nejdojemnější svátky v roce. Především kvůli takové té lidskosti, kdy všichni zjihnou a na pár dní se přestane mluvit i o politice. Skončí zasedání parlamentu, přeruší se politické diskuse a i ten Andrej Babiš popřeje všem, i tomu Fialovi. A já si říkám: Proč jsou jenom jednou v roce?

V čem tkví ono vánoční zjihnutí?

Už jenom v tom prastarém příběhu. Bůh všemohoucí udělá takovou frajeřinu, že nechá Ježíše Krista, aby se narodil do těch největších zvířecích a lidských výkalů v betlémském chlévě. To nejsou žádné purpury a paláce ze zlata. To je ta největší bída světa. To je obrovský příběh pokory, jelikož se ten největší stane tím nejmenším. To je něco, z čeho bychom se dnes měli poučit všichni. A ani nemusíme být věřící.

Jak trávíte Vánoce?

Moje žena Magdalena pochází ze Šumavy, má byt v Železné Rudě. Dosud jsme vždycky trávili Vánoce na zasněžené Šumavě, ale teď jsme si udělali na stará kolena radost a koupili jsme si krásnou chalupu na samotě. Je tam pec, stodola, maštal a černá kuchyň. Mám rád ten vánoční čas, kdy slunce zapadá brzy, setmí se a před chalupou se z lesa vynoří srnky. Poslední Vánoce jsme trávili za pecí, kde jsme si topili dřevem a užili si ten nejkrásnější čas. Takže dosud na Šumavě, ale nyní už vždycky tam.

A co filmy? Doporučil byste nějakou sváteční klasiku?

Na chalupě ani televizi nemáme a vánoční filmy nikterak nevyhledávám. Z filmů bych doporučil určitě oba díly Anděla Páně (směje se – pozn. red.) nebo historický velkofilm Ben Hur z roku 1959. Nikde jinde jsem neviděl lépe natočenou scénu klanění tří králů. Také bych doporučil novou vánoční pohádku Klíč svatého Petra od Karla Janáka. Už jenom ten název pro mě jako pro katolíka zní sympaticky.

Říká se, že vánoční pohádka pro Českou televizi je královská disciplína…

Určitě je to výzva, ale také neuvěřitelná zodpovědnost. Člověk má ohromnou trému a je tak vystresovaný, že je zralý na žaludeční vředy. Nemyslete si, že to je nějaká radost – vždyť se neustále bojíte a říkáte si, jak to ti diváci přijmou? Vypískají vás? Vyženou vás? Bojíte se otevřít Facebook, protože tam mohou být hejty od půlky národa. Jsme národem pohádek a režírovat tu vánoční je práce pouze pro silné nátury. Natočil jsem tři pohádky na Štědrý den (Anděl Páně, Anděl Páně 2 a Tři životy – pozn. red.). A nejmenší strach jsem měl během vysílání Anděla Páně 2, sledovalo ho přes 3,7 milionu diváků, protože už předtím prošel úspěšně kiny. Vezměte si, že skoro každý druhý člověk v republice se dívá na váš film. To je přece peklo. Vánoční pohádka pro režiséra rozhodně není odměna, spíš trest. Je to adrenalinový sport, kvůli kterému můžete také skončit na lexaurinu. Obdivuji režiséra Karla Janáka, že je schopný to dělat tak dlouho a v takovém množství (Karel Janák natočil sedm štědrovečerních pohádek, například Dvanáct měsíčků, Jak si nevzít princeznu, Nejlepší přítel – pozn. red.).

Ještě bych se vrátil k Vánocům. Zachováváte nějaké sváteční tradice?

My sice jsme tradiční rodina v tom pravém slova smyslu, ale vánoční tradice nedržíme. Nelejeme olovo, nepouštíme skořápky ve vaně, nechodíme pro betlémské světlo. Věřím, že každé světlo, které si doma zapálíte, tak je tím božím světlem. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila, píše Jan v prologu svého evangelia. Tomu když uvěříte, tak Pán Bůh skrze vaši víru posvětí jakýkoli plamínek svíčky. Co to vlastně je tradice? To není pouze dodržování nějakých pseudozvyků – já si tím hlavně připomínám své předky. Stejně tak to dělala moje maminka a tatínek, babička a dědeček i jejich rodiče. Tím vzniká náš mezigenerační vztah a uvědomění si, co bylo před námi. Vždyť to nebyli hloupější lidé, přestože neměli mobily a chodili orat pole. Možná to tenkrát bylo jednodušší i upřímnější. A člověk si říká, co když byli šťastnější ve svých životech? Co když byli vyrovnanější, nepotřebovali psychoterapeuty a antidepresiva jako dnešní společnost? Co když žili v mnohem větší pokoře? A co když se uměli mnohem lépe a ochotněji vypořádat a smířit se všemi těmi bolestmi i radostmi života? Dneska to je tak, že máme všechno, ale když nám jedna věc nevyjde, tak se už hroutíme. Co jsme to za měkkoty a rozmazlence? Ta naše civilizace, která si hraje na tu nejlepší, nejfunkčnější a nejgeniálnější, se rozklepe s prvním covidem? Lekneme se toho, že můžeme zemřít? To je ta síla naší civilizace, že se bojíme?

Možná žijeme příliš dlouho v blahobytu…

Ano a jsme tím rozmazleni. Až dostaneme od někoho přes držku, až někdo rozkope ty naše bábovičky, tak se budeme divit. Covid byl možná málo a teď jsou tady dvě velké rány. Jedna ukrajinská a druhá…

… ve Svaté zemi. Bojuje se nedaleko Jeruzaléma i Betléma. Jak moc se změní letošní svátky?

Rozhodně to bude hodně jiné. Jsem celoživotně velkým přítelem Židů. Jeden papež kdysi řekl: „Židé jsou naši starší bratři ve víře.“ Oni v Boha věřili ještě před námi, jen pak jsme se drobet rozdělili. Nám spasitel přišel a jim ještě ne. Ale stále máme jednoho Hospodina a spojuje nás starozákonní kodex, Desatero. Mé srdce bije pro izraelský národ, pro Svatou zemi. A to, co udělala ta teroristická pakáž, považuji za nelidskou nehoráznost. Naštěstí žiju v zemi, kde je názor politiků k válce Izraele s Hamásem jednoznačný. Tady se sluší připomenout letitou pevnou pozici prezidenta Miloše Zemana, který byl vždy velkým zastáncem Izraele. V tomto jsem s ním pokaždé souhlasil. Je krásné, jak Bůh nakonec vždycky rozkryje karty a ukáže, kdo je kdo. Třeba u té zelené nedostudované slečny Grety Thunbergové, které mnozí naivně tleskali na akcích Fridays For Future, aby se nyní ukázalo, že je to rudá, palestinské teroristy podporující soudružka. Někdy to trvá déle, někdy rychleji, ale boží mlýny melou. A pravda nakonec vždycky vyjde najevo a zvítězí.

Z vašeho filmu Anděl Páně se stala vánoční stálice. Budete se letos dívat?

Já se na své filmy v televizi nedívám. Přijde mi to strašně samolibé a pozérské. Sednout si k televizi, otevřít lahev vína a podívat se na svůj film pouze zbytečně zvedá ego. Já jsem ten film natočil pro diváky, ne pro sebe. Vždycky se ale podívám na začátek, abych zjistil, že běží správně zvuk a jestli nějaké odbavovací pracoviště v České televizi neudělalo technickou chybu.

Řada filmařů říká, že se na své filmy nedívá…

Kdysi v mládí jsem si sám stanovil, že když dokončím svůj film, tak už ho nikdy nesmím vidět celý. Je už to pro mě takový zvyk. Lék nebo protijed, aby se mi v duši nezakořenila pýcha. Občas se zajdu do kina anonymně podívat na reakce publika, ale jenom na deset nebo patnáct minut. Vnímám ten sál a pozoruji diváky, jak reagují, jestli se smějí na místech, kde jsem chtěl. Ale nikdy už nevidím ten film celý od úvodních do závěrečných titulků. Jednou mě v Tokiu posadili na Vrásky z lásky doprostřed velkého sálu, padesát lidí v řadě napravo i nalevo. Jak odtud teď uteču? Nakonec jsem se prodral pryč předstíraje, že hledám toaletu.

Vidíte i chyby, které jste mohl napravit?

Samozřejmě. Ve svých starších filmech vidím řadu chyb, ale považuji je za součást tvůrčího zrání. Anděla Páně jsem natočil před osmnácti lety a od té doby jsem toho natočil kilometry. Teď si ale nemůžu vyčítat staré chyby a říkat si, že bych to natočil jinak a lépe, když jsem neměl zkušenosti jako teď. Navíc sám dobře vím, že nejsem žádný génius. Když se člověk upřímně srovná s tím, co Michelangelo vysochal ve svých pětadvaceti letech nebo co Mozart zkomponoval ve dvaceti, tak si řeknete, jak já si tady můžu hrát na nějaké umění? Tohle jsou umělci! Kdo jsem já?

Je tedy film umění, nebo komerční produkt?

Jsem řemeslník a dělám filmové řemeslo. Jestli jsem umělec, to se ukáže nejdříve tak sto let po mé smrti. Jestli jsou ta díla opravdu tak nosná, sdělná a mezigenerační, tak přežijí. Svět se mezitím změní a to je právě příklad toho Michelangela. Vždyť my dosud obdivujeme ten úchvatný strop v Sixtinské kapli. A pokud budou mít lidé i za sto let Anděla Páně rádi, tak můžete říct, že jsem umělec. Naštěstí se toho nedožiju. Stejnou optikou bychom se měli dívat na veškeré filmy a umělecká díla, která dnes vznikají. Z historie víme, že přežije pouze to dobré a blbosti budou zapomenuty. To samé se stane s filmy, které jsou pozérské. Které předstírají hru na angažovanou pokrokovou současnost. Všem těm černoškám hrajícím anglické královny se za pár let bude svět chechtat. Ale láska dvou mladých lidí, jako je Romeo a Julie, tady bude i za tisíc let.

Často točíte s Ivanem Trojanem, Jiřinou Bohdalovou nebo Jiřím Dvořákem. Jak si vybíráte své spolupracovníky?

To je těžká otázka, ale odpovím fotbalovou terminologií: sestava každého týmu, který dává góly, se nemění. Prostě když to jde a vychází, tak je to vždycky stejné – tenhle do útoku, tenhle do obrany. Tak proč to měnit? Je to stejné jako měnit manželky…

Jeden čas se mluvilo o filmové adaptaci románu Sedmikostelí od Miloše Urbana…

Sedmikostelí je můj vysněný projekt a hrozně mě mrzí, že na to ještě nedošlo. Sám spisovatel a autor předlohy Miloš Urban mi před lety řekl krásnou větu. Možná pravdivou, ale já se bojím, aby nebyla i osudová: „Nejkrásnější sny jsou takové, které se nikdy nevyplní. A proč? Protože o nich můžete neustále snít, ale když se sen stane realitou, tak už to není sen.“ Ta kniha je výjimečná a já bych ji hrozně rád natočil a kvalitně udělal. Jenže na to zatím nejsou peníze a já to nechci zabít nějakým kompromisem. Tím bych ublížil jak té románové předloze, tak Miloši Urbanovi i sobě. Ale možná přijde nějaký režisér s větším štěstím a bude mít kolem sebe víc filantropů, kteří mu řeknou: „Udělej to, chlapče.“ A já budu rád. To je také důležité – umět ukročit z ješitnosti a pochopit, že vás občas něco přesahuje. Sedmikostelí mě přesahuje…

Jak se stavíte k filmovým recenzím a odborné kritice?

Jako mladý jsem to hodně řešil. Když začínáte, tak chcete vědět, co si o vás odborná veřejnost myslí, jak vás vnímají. Ale čím jsem starší, tím častěji si vzpomenu na historku Alfreda Hitchcocka. Když se ho zeptali, jestli čte recenze, tak odpověděl: „Ano, čtu. Každé ráno ve své limuzíně, cestou do banky.“ Takhle na tom pochopitelně nejsem. Občas si něco přečtu, obzvlášť od těch zkušenějších novinářů. Méně už od někoho z těch mladších. Oni kolikrát nerecenzují film, ale mě jako člověka. A pro ně jsem konzerva, katolík, boomer a idiot, který by už dávno neměl točit. Tam už ani není snaha o předstírání objektivity. Když se dovědí, že chystám něco nového, předem vědí, že to bude blbé. Tohle číst mi nedává sebemenší smysl. Ale já mám teď vůbec takové období „mediálního detoxu“ – nečtu noviny, nedívám se na zprávy, stahuju se ze sociálních sítí. Svět je zahlcen informacemi, o kterých nevíte, jestli náhodou nejsou dezinformace. Nemám čas si všechno sám ověřovat, to by za mě měli dělat právě ti novináři. Stále častěji odcházím do ticha, do takové vnitřní samoty. Je mi tam lépe.

Jak vnímáte západní „woke“ proudy ve filmové branži? Myslíte si, že hrozí českému filmu příliv progresivistických témat, jakému čelí Netflix či Disney?

Nemyslím si. Češi si stále uchovávají svůj nadhled a humor, kdy i vážná témata umíme zjemnit vtipem. Zkusme si představit, jak krásně by se s kulturními válkami naší doby vypořádal Jára Cimrman. Váleli bychom se smíchy. Samozřejmě se tady může objevit nějaký mladý woke režisér, který natočí film s Karlem IV. jako černochem… Ale pro koho? Šli byste na to dobrovolně do kina? Zámořské televize často řeší problémy Ameriky, ale ty nejsou naše. Má český film jakkoli řešit otrokářství? Maximálně poddanství nebo nevolnictví. Téma otroctví existovalo v naší zemi v desátém století za svatého Vojtěcha. Přemyslovci vždycky posbírali nějaké polabské kmeny a pak je v Ungeltu na trhu prodávali. A Vojtěch jako pražský biskup je tam z křesťanské lásky vykupoval a dával jim svobodu. Rozum mi ale zůstává stát, jak rádi dnes lidé naskakují na kdejakou módní progresivní blbinu jen proto, že je made in USA. Nebudou to ti samí, kteří takhle dřív volali Se Sovětským svazem na věčné časy?

Poslední dobou společností hýbe téma manželství pro všechny…

Důrazně říkám, že si každý může žít, jak chce. Nehodlám nikoho kádrovat, nikomu kafrat do života, protože ani mně do něj nikdo nemluví. A že stejnopohlavní páry mají mít rovná práva s ostatními, o tom ať nejsou pochyby. Ale říkat tomu manželství, to je jako říkat fotbalu hokej. Slovo manželství se latinsky řekne matrimonium a všichni v tom slyšíme ten základ slova: mater, matka. Při vší úctě, to dvěma mužům příroda neumožnila, jakkoli spolu žijí v lásce. Chápu, že významy slov se posouvají, ale zamysleme se, jestli stále mluvíme jednou řečí. Protože v tom může spočívat mnoho nedorozumění a hádek dnešní doby, neboť jsme na pokraji babylonského zmatení jazyků. Bible nás svým starozákonním podobenstvím varuje, jaké katastrofy mohou následovat.

Nemůže vám to ublížit například v rámci práce pro Českou televizi?

Nemyslím si. Za Petra Dvořáka vám nikdo nepostavil před vrátnici plot kvůli tomu, že máte svůj názor, a totéž se nebude dít ani teď za Jana Součka. Je mi to dobrým znamením, že Českou televizí dosud neprošel levicový pochod institucemi, že není znásilněna ani ovládána kýmkoli. Jako režisér si můžu svobodně říkat, co chci, a nejsem předvoláván na nějaká kádrová oddělení. Navíc na mém place se nikdy politika neřeší, řešíme jen to, abychom natočili co nejlepší film.

Jak se díváte na zvyšování koncesionářských poplatků a změny ve zpravodajství či dramatické tvorbě České televize?

Jana Součka znám z Brna a tuším, že i on bude dalším v řadě vynikajících ředitelů. Ač to mnozí neradi uslyší, tak zvýšení koncesionářských poplatků je nutným krokem. Musíme si uvědomit, že televize žije za peníze z roku 2008. A já pokládám otázku: Kupujete si potraviny nebo benzin za ceny z roku 2008? Neznám situaci u zpravodajců, ale šetření a utahování šroubů v dramatické tvorbě nejde donekonečna. Snižují se počty natáčecích dnů, jakékoli náročnější či dražší scény musíme ze scénářů škrtat. Místo toho, abychom přemýšleli, jak to natočit co nejlépe, spoustu času věnujeme tomu, jak to natočit, aby to nevypadalo jako u snědeného krámu. Aby to nepůsobilo lacině, blbě. Jestli to půjde takhle dál, brzy to bude jen festival kompromisů. A to mně jako režisérovi samozřejmě rve srdce. Buďto to dělejme pořádně, anebo celou ČT radši zrušme. Ale jestli má někdo z politiků pocit, že když ČT nechá vyhladovět, že pak o něm ve zpravodajství budou krásněji hovořit, tak se mýlí. Publicistika tam bude vždycky. Co tam nebude, to bude dobře natočená pohádka na Vánoce.

Někdo může namítnout, že by ČT neměla podporovat natáčení filmů…

Jistě, můžete říct: Film je byznys, tak si sežeňte investora, prachy a udělejte to! Tohle lze v zemích, kde je velký trh. Lze to udělat i v anglicky mluvícím prostředí – malý Nový Zéland může vyprodukovat velkého Pána prstenů. Dnes jsou bohužel filmy neuvěřitelně drahé, a ač nejsem fanoušek dotačního byznysu, musím přiznat, že v malých Čechách to bez dotací a grantů nejde. Strašně mě to štve, protože moje srdce bije víc napravo než nalevo, ale jinak to není ufinancovatelné. Anebo chcete mít v kinech ročně jen dvě blbé romantické komedie a v televizi blábolivé nekonečné seriály? Fajn, tím zanecháme budoucnosti krásnou vizitku o kulturnosti naší doby.

Lidé prý chtějí mít v kinech hlavně Anděla Páně 3. Dočkají se?

Uvidíme. Stále čekám, až mi z nebe pošlou jasný signál, že to chtějí. Jenže tentokrát Pán Bůh nějak dlouho mlčí. Možná už po mně žádnou trojku nechce a dva díly mu bohatě stačí. Z okna své pracovny každé ráno koukám do Stromovky, tam roste takový krásný keř. Až jednou začne hořet, bude to jasné!