Dne 14. června dorazila oficiální zpráva, podle níž Nizozemsko koupí pro Ukrajinu čtyři pasivní sledovací systémy Věra-NG od české firmy ERA za 150 milionů eur, tedy víc než 3,5 miliardy korun. Jde o další z řady impozantních zakázek, které český průmysl získal díky probíhající válce, jež pro něj představuje naprosto bezprecedentní impulz. Ačkoli řada médií stále tvrdí, že z Česka na Ukrajinu směřují zejména „dary“, skutečnost je úplně odlišná, neboť z čistě finančního hlediska jde o gigantický profit.

Řeč je samozřejmě především o obranném průmyslu, protože Česká republika se řadí do první desítky největších dodavatelů vojenské podpory pro bránící se zemi, a to nejen při přepočtu na hlavu, ale i v absolutních číslech. Ačkoli se nemůže srovnávat s USA nebo Velkou Británií, je pro Ukrajinu ohromně významným partnerem, jelikož dokáže dodávat překvapivě velké počty obrněných vozidel, dělostřeleckých zbraní či munice.

Ono překvapení však vlastně není namístě, neboť jde o logický důsledek faktu, že český obranný průmysl dlouhodobě udržuje a rozšiřuje výrobní a servisní kapacity, jež jsou právě ve válečné situaci tolik potřebné. Tím se naše země liší od spousty jiných, které svoje schopnosti postupně zredukovaly natolik, že o ně nakonec zcela přišly. Jejich obnovení je sice možné, ale časově, technicky a finančně extrémně náročné.

Hluboké kořeny

Síla českého zbrojního průmyslu má hluboké historické kořeny, neboť původ řady soudobých značek lze vysledovat až do období první republiky, popřípadě dokonce Rakouska-Uherska. České země představovaly průmyslově nejsilnější část habsburské monarchie, první republice patřila pozice jedné z nejvyspělejších zemí světa a ve druhé polovině 30. let se Československo stalo dokonce největším exportérem zbraní na světě! Není proto divu, že o získání a využití našeho průmyslu usilovali diktátoři jak v Berlíně, tak v Moskvě.

V éře komunistického režimu tedy naše země patřila mezi světové zbrojní velmoci, a přestože největší část produkce reprezentovaly kopie sovětských vzorů, fungoval rovněž domácí vývoj, ze kterého vzešla řada slavných typů. Lze uvést mimo jiné cvičné letouny firmy Aero, nákladní vozy značky Tatra, samohybnou houfnici DANA či legendární pistoli CZ 75. Sériová výroba klonů sovětských vzorů potom vedla dokonce k situaci, že ČSSR se stala třetím největším (po SSSR a USA) exportérem obrněných vozidel na světě.

Ziskovost tohoto sektoru však byla značně diskutabilní, protože odběratele a podmínky tohoto exportu zákonitě diktovaly striktní politické požadavky. Mezi spolehlivě platící výjimky patřil libyjský diktátor Kaddáfí, ale všeobecně se na dodávkách zbraní pro země Varšavské smlouvy a „spřátelené“ režimy ve třetím světě příliš nevydělávalo. Neblahé důsledky této deformace se naprosto zákonitě a nemilosrdně projevily v 90. letech.

Česká republika sice ještě nějakou dobu zůstala velkým exportérem vojenské techniky, ovšem zejména díky odprodejům ohromných přebytků z arzenálu bývalé ČSLA, nikoli díky produkci nových výrobků. Český obranný průmysl prošel velkou krizí, řada firem zanikla nebo změnila obor působení a většina subjektů sotva přežívala. Zároveň je ovšem třeba kategoricky vyvrátit časté tvrzení o údajné vině prezidenta Václava Havla.

Ten ve skutečnosti neměl na fungování zbrojního průmyslu a exportu téměř žádný vliv. Navíc je zcela nesmyslné vinit ho z ukončení výroby těžkých zbraní, mimo jiné tanků nebo dělostřeleckých systémů, neboť naprostá většina podniků s tímto zaměřením byla tehdy na Slovensku, takže je prezident Havel nemohl ovlivnit, i kdyby býval chtěl. Navzdory těžkým časům ovšem mnoho slavných podniků přežilo a v novém století začalo znovu nabírat dech, což se projevilo v dodávkách pro Armádu ČR i v exportních úspěších.

Druhá dekáda nového století přinesla konsolidaci a další expanzi, a to zejména díky faktu, že dřív roztříštěný sektor si rozdělilo několik silných ekonomických subjektů. Postupně tudíž vznikly do značné míry autonomní vývojové a výrobní „clustery“, které nabízejí širokou škálu produktů či služeb. Mezi hlavní patří Czechoslovak Group (jež ovládá značky Tatra, Retia či Excalibur Army), Omnipol (do kterého náleží například Aero Vodochody a v úvodu zmíněná ERA), STV Group a uherskobrodská Česká zbrojovka.

O rostoucí síle českého obranného průmyslu vypovídá též fakt, že některé z uvedených skupin zahájily i akvizice v zahraničí. Česká zbrojovka nedávno koupila proslavenou americkou značku Colt a skupina Czechoslovak Group dnes ovládá několik podniků na Slovensku, ve Španělsku, v Itálii nebo v Srbsku. Mnohé tyto podniky se zabývají produkcí munice, což se právě nyní ukazuje jako nejcennější schopnost.

Třetina evropské produkce

Právě dělostřelecká munice dnes patří mezi artikly, které bojující Ukrajina potřebuje nejvíce a jejichž výroba na Západě zatím ani zdaleka nedosahuje požadovaných čísel. Mnohé státy totiž této schopnosti postupně úplně pozbyly, protože zkrátka nepočítaly s konfliktem, v němž bude dělostřelectvo každý den pálit tisíce granátů a raket. Evropské země dnes dokážou vyrábět asi 300 000 kusů dělostřelecké munice za rok a jistě není bez zajímavosti, že kolem třetiny tohoto počtu pochází z továren skupiny Czechoslovak Group.

Ta už pracuje (stejně jako další evropské zbrojovky) na rozšiřování svých kapacit, jež by měly již v letošním roce vzrůst zhruba na dvojnásobek, jenže i tak platí, že evropští výrobci munice mají údajně objednávky na několik roků dopředu. Obdobná situace panuje i v dalších oborech a také tam se usilovně pracuje na expanzi výrobních kapacit, ačkoli dodavatelé často narážejí na problémy. Nedostává se kvalifikovaných pracovních sil a chybějí, popřípadě se značně zdražují některé klíčové suroviny, zvlášť ocel či nitrocelulóza.

Posledně jmenovaná látka slouží k produkci prakticky všech trhavin a střelivin. Určitě stojí za zmínku, že mezi největší evropské dodavatele nitrocelulózy náleží i podnik Synthesia, součást koncernu Agrofert. Právě z tohoto zdroje tudíž čerpají také prachové náplně, které vyrábí výše zmíněná společnost STV Group a rovněž státní podnik Explosia, jenž ale také naráží na limity svých kapacit, jejichž rozšíření by si žádalo investice.

Každopádně platí, že v obranném sektoru dnes poptávka masivně převyšuje nabídku. Největší objemy zbraní a munice pochopitelně míří na Ukrajinu, byť zdaleka ne vždy za tyto kontrakty platí přímo Kyjev. Průmyslové kapacity střední Evropy totiž pro podporu Ukrajiny využívají i západní země, o čemž svědčí i ona nizozemská objednávka systémů Věra-NG. Také mnoho zakázek na dělostřelecké zbraně či munici financuje Západ a totéž platí i o modernizaci tanků, které na Ukrajinu posílá podnik Excalibur Army.

Významným dodavatelem se stala i automobilka Tatra Trucks, jelikož ještě před válkou padlo v Kyjevě rozhodnutí postupně převést celou ukrajinskou armádu na vozidla této značky. Vozy z Kopřivnice tedy dnes slouží také jako platformy pro řadu ukrajinských zbraňových systémů. Je už například potvrzeno, že řízené rakety Neptun, jež v dubnu 2022 poslaly ke dnu ruský křižník Moskva, odstartovaly ze zařízení na podvozku Tatra.

Během roku 2022 dodala Česká republika na Ukrajinu vojenský materiál zhruba za 60 miliard korun, ale jen řádově jednotky miliard korun připadají na dary od českého státu, respektive armády. Česko věnovalo Ukrajině tanky, bojová vozidla pěchoty či vrtulníky, i tyto dary však byly záhy kompenzovány, jelikož Armáda ČR takto získává od svých spojenců tanky Leopard 2A4 či vrtulníky UH-1Y Venom a AH-1Z Viper. Naprostou většinu oněch dodávek představují obchody, které uskutečňují domácí soukromé podniky.

Český obranný průmysl díky tomu za rok 2022 prakticky zdvojnásobil zisk a v tomto „tažení“ pokračuje rostoucím tempem. To zákonitě znamená obrovské přínosy pro státní pokladnu, ale také mnoho pracovních míst pro kvalifikované zaměstnance či technologický vývoj, který může přinášet prospěch i v civilním sektoru. Válka na Ukrajině se pro náš obranný průmysl zkrátka stala naprosto mimořádným impulzem, díky kterému by se Česko mohlo bez nadsázky vrátit mezi zbrojní velmoci.

České zbraně totiž rozhodně nemíří jen na Ukrajinu, jelikož bodují i například v některých zemích v Asii. Firmy skupiny Czechoslovak Group si připsaly působivý úspěch v listopadu 2022, kdy získaly úlohu integrátorů tureckých raketových systémů pro Indonésii, kam dodají i podvozky Tatra či radary Retia. Hodnota smluv přesahuje půl miliardy eur, tedy okolo 12 miliard korun, z čehož má polovina připadnout na podíl českých firem.

Indonésie už ostatně zakoupila mimo jiné obrněné transportéry Pandur II (jejichž sériová výroba byla kompletně přenesena do Česka) nebo dělostřelecké raketomety RM-70 Vampire (jež se velice úspěšně uplatňují i na Ukrajině). Nejspíš také proto důvěřuje českým firmám, když právě jim přisoudila pozici hlavních integrátorů oněch raketových systémů, což je vysoce náročný úkol, jaký zvládají pouze firmy z nejvyspělejších zemí světa. Tento kontrakt tedy hodně vypovídá o prestiži a technologické úrovni českého průmyslu.

Fialova vláda si určitě zaslouží velkou pochvalu za pomoc Ukrajině, protože Česko jako první země světa začalo dodávat tanky a další těžká bojová vozidla, čímž pomohlo otevřít pomyslná stavidla západních dodávek. Vláda však z jakéhosi záhadného důvodu jen minimálně mluví o tom, že naprostá většina stále pokračující české podpory už nepředstavuje žádné dary, nýbrž mimořádně lukrativní obchody domácích firem.

Vzletné projevy o podpoře ukrajinské demokracie proti ruskému imperialismu mohou působit hezky v učebnicích historie, ale pro uši průměrného českého voliče možná nejsou tím pravým. Vládní politici by tedy měli přistoupit na trochu cynický postoj a začít zdůrazňovat, že pomoc Ukrajině představuje také obrovský byznys, na kterém se Česko významně podílí a ze kterého může mít průměrný volič i zcela hmatatelný prospěch.