Určitý typ lidí u nás vždy rád uváděl své akademické tituly i ve společenském (ne tedy čistě profesním) kontextu. Je to možná vliv německé a rakouské kultury a ovšem specificky české obrozenské tradice, národa, pro nějž mělo zásadní význam vytvořit si své elity. Tato posedlost, zdá se, povoluje s tím, jak studuje víc lidí. Ještě v roce 2001 mělo vysokoškolské vzdělání jen dvanáct procent mužů a žen ve věku 25–54 let, dnes je to třetina. Takže spíš jen ve starší generaci vidíte to, co u zapálených zemanovců – když to pro ně není „Miloš“, tak obvykle „ing. Miloš Zeman“. A jediný europoslanec za SPD vystupuje na Facebooku jako „MUDr. Ivan David“.

V USA, kde má nějakou formu vysokoškolského vzdělání 54 procent lidí, kupodivu tato starost nepolevuje, naopak. Bílý dům začal vyžadovat od novinářů, aby o prezidentově manželce psali jako o „Dr. Bidenové“, přestože vlivné stylistické manuály, třeba agentury AP nebo New York Times, doporučují používat tento titul pouze u praktikujících lékařů (Jill Bidenová má titul EdD z pedagogické fakulty).

Hlavně ale lze na Twitteru sledovat armádu účtů vyrážejících do boje obrněných akademickými tituly. Nikdy se od nich nedovíte nic užitečného, o to víc si nárokují, aby jim bylo nasloucháno, protože na to mají titul – někdy to říkají doslova takto. Vystudovalo příliš mnoho lidí, kteří nikdy neměli vystudovat, a nyní takto bojují o místo na progresivním slunci.

Politický problém je ten, že všechny západní sociálnědemokratické strany během posledních třiceti let prošly proměnou ze stran pracujících na strany úřednictva a odiplomovaných lidí. Zároveň si ale podržely svou mytologii, že jsou stranami rovnosti, stranami obyčejných lidí, pracujících, těch dole. Že jsou přece levicové a ti proti nim jsou pravice. Tvrdá pravice, extrémní pravice.

Na zpravodajské stanici MSNBC, jež tuto vrstvu lidí obsluhuje, bylo o volební noci možné pozorovat následující scénu: Panelisté sledují exit poll a jsou zjevně v rozpacích z toho, že Harrisová dosáhla horšího výsledku, než se očekávalo, mezi voliči s nízkými příjmy. Pak jeden z panelistů řekne: „A nemluvíme vlastně o nevzdělaných voličích?“ A rázem je ve studiu vidět úleva. Ztráta nízkopříjmových voličů by znamenala, že demokraté selhali v obhajování zájmů těch, jejichž zájmy strana Franklina Delana Roosevelta obhajovat má – tolik si panelisté ještě pamatují. Ztráta nevzdělaných voličů důvodem k sebereflexi není. Nevzdělaní jsou hloupí, proto u nich Harrisová neměla šanci. Člověk by v tu chvíli nevěřil, že byly časy, kdy levicoví politici a komentátoři lidmi bez vysoké školy neopovrhovali.

Nebo možná ne všichni levicoví politici. Demokratický kongresman ze státu Massachusetts Seth Moulton se po volbách svěřil New York Times: „Mám dvě malé holčičky a nechci, aby je na hřišti sejmul nějaký muž nebo bývalý muž, ale jako demokrat se to mám bát říct.“ Načež se strhl poprask, odsoudily ho LGBTQ organizace a zastupitelstvo jeho domovského města, manažer jeho kampaně se vzdal funkce a spolu s bývalými stážisty mu napsal vyčítavý otevřený dopis. Předseda Demokratické strany v Texasu zase řekl v povolebním rozhovoru: „Máte na výběr. Můžete podporovat práva transgender lidí ve všech kategoriích, kde se ta otázka vyskytne, anebo můžete chápat, že jsou věci, v nichž zacházíme příliš daleko a velká část našich obyvatel je nepodporuje.“ Rovněž se strhl poprask, zaútočili aktivisté včetně jakési legendární místní drag queen Brigitte Bandit a v pátek předseda odstoupil.

Na tom jsou pozoruhodné dvě věci. Jednak to, že dnešní demokratičtí politici musejí přednostně respektovat ne vůli a názory voličů, ale levicových aktivistů, kteří nastolují politickou linii a vynucují její dodržování. To oni personálně obsazují kampaně, jejich organizace jsou bohatě financované třeba Sorosovými penězi nebo sítí nadací kolem konzultantů Arabella Advisors.

A druhý poznatek. Zatímco Brigitte Bandit je, pokud jsme mohli zjistit, běloška a „anglo“, ten odstoupivší předseda se jmenuje Gilberto Hinojosa. A pak se demokrati diví, proč je přestávají volit Hispánci.