Autor důkladné, solidní, citovatelné biografie Jiřího Šlitra (1924–1969) aby byl muzikolog, teatrolog a historik umění v jedné osobě; pokud tak velký záběr nemá, snad aby se práce rozdělila mezi spolehlivé znalce, z nichž každý si napíše svůj kvalifikovaný part, viz třeba mohutnou, šestisetstránkovou monografii Josef Čapek (1996), v níž se o text podělili historik umění Jaroslav Slavík a literární historik Jiří Opelík.

Lukáš Berný (nar. 1978), jenž se bez odborné kvalifikace směle pustil do (publicistického) portrétu Šlitrova, však asi neměl ambice měřit se s výkony takového Jiřího Kořalky (František Palacký, 1998), Karla Kazbundy (Karel Havlíček Borovský, 2013), Klause Dögeho (Antonín Dvořák / Život, dílo dokumenty, z němčiny přeložila Jelena Medková, 2013) nebo Reinera Stacha (Franz Kafka / Rané roky, Roky rozhodování, Roky poznání, z němčiny přeložil Vratislav Slezák, tři svazky v rozsahu 601, 707 a 723 stran, 2016–2018). Pan Berný chtěl Jiřího Šlitra jen stručně připomenout, udělat letmou inventuru jeho díla (to hudební dávno dobře zná, v roce 2011 publikoval průvodní komentář k souboru 11 CD Semafor – léta šedesátá), přidat několik důvěrností a nabídnout svou obrázkovou knihu (v celém svazku zůstaly neilustrovány jen čtyři stránky, jedna z nich je vyhrazena úvodnímu obsahu).

Počínal si asi tak, jako kdyby na nějakém kulturním pracovišti (třeba v stále ještě fungujícím divadle Semafor, jež Jiří Šlitr spolu s Jiřím Suchým v roce 1959 založil a brzy svým výrazným podílem skladatelským, hereckým i pěveckým pomohl proslavit) dostal za úkol udělat nástěnku k stému výročí Šlitrova narození. Vzal tedy texty, fotografie, kresby, obaly gramofonových desek atd. a zručně je přišpendlil na plochu velkou tak akorát pro krátké prodlení před ní. Ani kousek hobry či polystyrénu není vidět! Vše je tady vyloženo stručně, jednoduše, srozumitelně a poutavě jak pamětníkům, tak eventuálně i těm, pro něž je Šlitr už jen jméno z dějepisu jako třeba Hašler nebo Ježek.

Že se nepokusí jít do hloubky a vlastně ani do šířky, naznačuje autor hned v první z devíti kapitol, nazvané Jazzman z Podkrkonoší. Připomíná v ní Šlitrovy rodiče, mladší sestru i místo jeho narození (Zálesní Lhota u Jilemnice), nepátrá však po původu poměrně vzácného příjmení, nenahlédne třeba do onomastického spisu Josefa Beneše Německá příjmení u Čechů (1998), nenajde si tam v kapitole Příjmení z pomístních jmen a obecných jmen zeměpisných, že příjmení Šlitr pochází ze středohornoněmeckého slîte = svah, že by se tedy dalo „přeložit“ do češtiny jako Kopecký či Kopečný. A ani Zálesní Lhota ho nezajímá do té míry, aby se tam vypravil a pořídil fotografii rodného domu. Snímek chátrající budovy, jak ji kdosi zachytil „v normalizačních letech“, tady nemá co dělat. Buď v nějakém regionálním muzeu či archivu existuje fotografie z roku Šlitrova narození (nebo zhruba z té doby), a pak sem s ní, anebo není k nalezení – v takovém případě chce čtenář vidět současný stav, jistěže i s detailem pamětní desky, odhalené v roce 1997 Jiřím Suchým, o níž pan Berný buď ví, a přesto nepíše, nebo prostě neví („ZDE SE NARODIL / 15. 2. 2024 / JIŘÍ ŠLITR / HUDEBNÍ SKLADATEL / HEREC A ZPĚVÁK“). Že by ani knihu Radka Laudina Rodné domy slavných (2021) neměl v ruce?

Šlitrovo dětství, chlapectví a mládí je pojednáno dost ležérně, tam, kde profesionální historikové pátrají v archivech a pídí se po vysvědčeních, třídních výkazech a dalších dokumentech, spokojuje se pan Berný s informacemi, že Šlitr byl talentovaný hudebně i výtvarně, kreslil a karikoval už spolužáky i učitele, dovedl ve škole usednout ke klavíru. O právnickém vzdělání se dovíme jen o málo víc než: „Studia sice inteligentnímu mladíkovi nedělala větší potíže (jeho spolužák Miloš Matějka později vzpomínal, že většinu zkoušek dělal Jiří s velkou lehkostí už v předtermínech), ale také jej ničím nenaplňovala. Šlitr byl po celý život velký pragmatik, a ačkoliv duší umělec, nikdy neměl bohémské sklony, nijak nemiloval večírky a nezřízený studentský život.“ Proč by musel být studentský život „nezřízený“, už pan Berný neříká. Nepátral po Šlitrově vysokoškolském indexu, a kdyby ho snad nenašel, univerzitní archiv by mu jistě leccos řekl. Třeba jaké bylo téma Šlitrovy diplomové práce. Proč životopisec mluví o tom, že „advokacie (byla) na vedlejší linii jeho zájmu“, není jasné. Z jakého důvodu zrovna advokacie? Absolvent právnické fakulty se nestává automaticky advokátem. Složil snad Šlitr advokátské zkoušky? Vážně o nich uvažoval, ale nakonec myšlenku na ně zavrhl? Není o tom nic známo.

Když se však smíříme s povrchností a s publicistickým stylem (ten sám o sobě ještě povrchní být nemusí, ale stalo se: je-li řeč o filmu, neobejde se to bez „stříbrného plátna“, je-li řeč o divadle, a jak by ne, musí se vytáhnout slovo „prkna“, napsat „na prknech Semaforu“ je pro pana Berného tak samozřejmé jako dýchat, vůči klišé averzí netrpí; když jsou Vojanovy sady „nabité“, tak samozřejmě „k prasknutí“, když se Semafor „zapíše“, tak „do srdcí“, kam taky jinam, že), ostatně nám nic jiného nezbývá, jinak bychom museli knihu odložit nedočtenou, to se nám však nechce udělat, přestože dobře víme, jak tragický epilog ten podivuhodný příběh má. Nemusíme se k němu prodírat odbornou terminologií, nic nás nezdržuje ani neodvádí naši pozornost.

Dospějeme k Šlitrově podivné smrti, o níž už jsme mnohokrát četli, zde je uvedeno i celé jméno dívky, tehdejší intimní přítelkyně promiskuitního introverta, jež o Vánocích 1969 nedobrovolně zemřela s ním. Ale mladičká milenka nás nepřekvapuje, o skladatelových vlastnostech už víme, třeba i to, že si potrpěl na jídla z brambor, na místech odpovídajících chronologii této spíš reportáže než biografie jsme přece narazili na podkapitolu Tiché otcovství, i když přesnější by asi bylo Tichá otcovství. O Dominice Křesťanové (nar. 1966) už média vědí delší dobu, za svého zesnulého otce například přebírala v roce 2005 na Pražském hradě medaili Za zásluhy, o starším Petru Plachém se ví méně, ten prý přišel na svět tak, že jeho maminka, provdaná zdravotní sestra, „se s Jiřím Šlitrem setkala v létě 1963 při zájezdu divadla do Jindřichova Hradce“. Skladatelovu „kouzlu toho dne podlehla a výsledek se dostavil za devět měsíců“.

Zvláštní je, že o svých nemanželských dětech Šlitr nikomu nic neřekl, dokonce ani svým rodičům (bylo jim oběma přes šedesát a z vnoučat by snad měli radost), ani sestře, ani Suchému, s nímž se prý sblížil, jak už jsme také porůznu četli, až na podzim 1968 (teprve ve Stuttgartu zjistili, „že si vlastně velmi dobře rozumějí“, tedy nejen pracovně, ale i, jak se říká, lidsky). Zvídavá novinářka Jana Klusáková (tehdy publikující pod dívčím jménem Jana Zvoníčková) možná něco zaslechla, neboť v rozhovoru Doktor Šlitr (Objevný interview), otištěném v Mladém světě č. 37/1968, se ptá: „Kolik máte dětí?“ Interviewovaný, jenž prý „tichým melodickým hlasem odpovídal na mé záludnosti“, se pravdě vyhnul: „No to už je lepší otázka. Jinou?“ A dál: „Máte hodně peněz?“ „Na knížce?“ „Vůbec jako. Jste bohat?“ „Nejsem chud. Ale skoro všechny peníze jsem rozfofroval.“ „Za koho? Za co?“ „Většinou za ženský. To je zajímavý, že jo?“

O publicistických klišé už byla řeč, ta se však dají přejít bez bolesti, horší jsou topornosti či pleonasmy jako „poeticky lyrický text“, „krásnou a několika jazyky oplývající Irenou“ (vládnoucí?), „pro pravidelné štamgasty“, „v uvolněnější náladě 60. let“ (míněna asi atmosféra), „hitovými ambicemi opředená píseň“, „Dvacátého prvního září se Šlitr zúčastní umělecké delegace“, „Vydání (...) knihy (...) se bohužel za svého života nedočkal“. Textu neprospívají ani familiárnosti jako „Jména obou Jirků“. Ty si autor mohl odpustit. Místo nich si odpustil odborné soudy o hudbě, malbách a kresbách Jiřího Šlitra. Po návratu z Bruselu, čteme, dostala „linka jeho kresby“, ach, „charakteristicky šlitrovský rozevlátý tón“. A o posledních Šlitrových hudebních nápadech (Sláva a růže, Šantánová myš, Končí divadlo), zveřejněných posthumně, nám monografista prozrazuje, že to jsou „krásné melodie“. Ale ano, jsou, jenže tak to smíme říct jen my, kteří hudební kritiku neprovozujeme, protože nám k tomu něco schází. Třeba drzost.

V roce 1970 vydal Supraphon péčí Jiřího Suchého Sborník textů, fotografií a kreseb (podtitul) nazvaný lakonicky Jiří Šlitr. Doktor Klavír se tam jmenuje vzpomínka Miroslava Horníčka. Šlitrova biografie zkompilovaná Lukášem Berným je jistě komplexnější, kdyby však z nějakého důvodu směla v knihovně zůstat jen jedna z těch dvou knih, volba by padla na tu starší. Nejen proto, že její součástí jsou i dvě SP desky.

Lukáš Berný: Jiří Šlitr / Doktor Klavír. Vydalo nakladatelství CPress v Brně ve společnosti Albatros Media, a. s., 167 str.