Možná jste ten obrázek od evolučního biologa Colina Wrighta také viděli. Tři postavičky stojí na pravolevé ose. Jedna úplně napravo (konzervativec), druhá úplně nalevo (liberál) a třetí lehce nalevo od středu. Liberál začne pádit ještě víc doleva, a jak se osa prodlužuje, středolevá postavička se vzdaluje liberálovi a naopak přibližuje ke konzervativci. Nakonec skončí na pravém středu a liberál, nyní woke progresivista, mu nadává do rasistů. Tento vtípek měl zjednodušeně vysvětlovat, jak se z bývalých liberálů stali podporovatelé pravice.

Hlavními důvody, proč vyhrál Trump, jsou inflace a migrace. Kulturní války ale jistě sehrály svou roli. Z průzkumů vyplývá, že jeden z nejpůsobivějších volebních klipů byl ten útočící na Kamalu Harrisovou, na její politiku ohledně transgenderu. V něm Trumpův tým tvrdil, že zatímco Harrisová bojuje za ně (they), on bude bojovat za vás (you). Vtip byl v tom, že zájmeno they je také označení pro nebinární osoby. Trump tím dal jasně najevo, na které straně v kulturních válkách stojí. Neopomněl připomenout, že Harrisová v roce 2019 v jakémsi dotazníku vyplnila, že podporuje změny pohlaví pro zadržované migranty zdarma.

Trumpovo vítězství bylo relativně těsné. Stačilo, aby v sedmi klíčových státech dohromady volilo asi 200 tisíc lidí... a dnes se do Bílého domu těší Harrisová. Znechucení kulturními válkami tak mohlo pár tisíc klíčových voličů přihrát. A je jasné, že jsou to demokraté, kdo se vzdálili průměrnému voliči. Jak ukazuje Financial Times, zatímco středoví a pravicoví voliči zůstali zhruba na stejných pozicích od roku 1996, levice zamířila ostře doleva. Financial Times tvrdí, že radikalizujícím momentem bylo první zvolení Trumpa v roce 2016, ale z jejich grafů vyplývá, že nastalo o něco dříve. Například podpora demokratů „affirmative action“, tedy pro pozitivní diskriminaci menšin na univerzitách a v jiných institucích, masivně vzrostla v roce 2012. Podpora pro zvýšení migrace mezi demokraty vzrostla v roce 2008. Roky 2008 a 2012 jsou také lety, kdy vyhrál v prezidentských volbách Barack Obama. Možná tato historická vítězství přiměla demokraty si myslet, že už nemusí brát ohled na střed, ale mohou tlačit radikální agendu. Vítězství Trumpa, který v roce 2016 prohrál na absolutní počet hlasů, potvrzovalo, že republikány udržuje při životě jen nespravedlivý volební systém.

Bílí progresivisté jsou tak mnohem radikálnější než menšiny, za které údajně bojují. „Zatímco 73 % progresivních bílých demokratů podporuje snížení velikosti policejních sil, pouze 37 % černošských Američanů s tím souhlasí,“ píše Financial Times.

Na podobnou problematiku upozornil i ve svém pořadu na HBO Bill Maher. Například na otázku, zda věří, že Amerika je nejlepší zemí na světě, kladně odpovědělo 75 % Hispánců, 58 % černochů a 31 % bílých progresivistů. Celkově 49 % Hispánců si myslí, že vláda by měla posílit ochranu hranic, ale jen 15 % bílých progresivistů.

Nejspíše toto rozhodování zasáhlo i do kampaně. Kamala Harrisová měla pozvánku do podcastu Joea Rogana, který má desítky milionů diváků, více než leckterý pořad v televizi. Trump k Roganovi šel, kampaň Harrisové to zvažovala, ale nakonec nepřišla. Přispěl k tomu prý i odpor pracovníků kampaně, kteří odmítali dát prostor „problematickému“ Roganovi. Nějak si neuvědomili, že Rogan by tímto dal prostor Harrisové, která ho potřebovala jako sůl.

Část strany si uvědomuje, že má velký problém. Například kongresman Seth Moulton prohlásil: „Mám dvě malé dcery, nechci, aby je na hřišti zadupal hráč, který býval mužem. Jako demokrat se mám bát to říct.“ Na protest proti výroku rezignoval manažer jeho kampaně. Ale je cítit, že v Demokratické straně se něco děje. Přece jenom je to mašina na vyhrávání voleb. Pokud progresivní témata budou závažnou přítěží, s radostí je hodí přes palubu. Nejdříve ale musí vybojovat vnitřní bitvu, kdy na jedné straně budou stát politici, kteří chtějí uspět, a na druhé komplex poradců a think-tanků, kteří, chtějí demokraty stáhnout co nejvíce doleva.