Rozlehlý areál Královských botanických zahrad v Kew v sobě ukrývá nejen největší a nejrozmanitější botanické a mykologické sbírky na světě, ale také jednu úchvatnou stavbu, která měla díky své inovativní konstrukci z litiny a skla obrovský vliv na to, jakým směrem se bude ubírat architektura průmyslové éry.

Mocenský prostředek

Pro člověka poloviny devatenáctého století to muselo být jako zjevení z jiného světa. Nejenže se velkolepá stavba připomínající svými rozměry i siluetou spíš katedrálu než pouhý skleník pyšnila titulem největšího objektu svého typu na světě, lidem hlavně zajišťovala vstupenku do exotického světa plného neznámých květin a stromů, o kterých mohli do té doby jen číst v knihách. Dokončení Palmového domu nebyl pouze inženýrský triumf viktoriánské doby, ale také doklad moci a nadvlády britského impéria nad jeho koloniemi, odkud všechny tyto rostliny do botanického skleníku v Londýně putovaly. Jako se různé umělecké artefakty z podmaněných zemí vystavovaly v nově budovaných muzeích, tak i palmy a orchideje pěstované v uměle vytvořeném klimatu měly sloužit k vědeckému bádání a vzdělávání, ale rovněž k rozvoji nových obchodních příležitostí a stvrzování postavení koloniální mocnosti.

S nápadem postavit v národních botanických zahradách u řeky Temže v západní části Londýna takto monumentální tropický skleník přišel jejich nový ředitel, botanik William J. Hooker roku 1840. Volba, koho přípravou stavby pověří, byla od začátku jasná. Irský železář a inženýr Richard Turner byl už tehdy znám svými realizacemi využívajícími litinové konstrukce, které díky svému inovativnímu zpracování umožňovaly dosud nevídané rozpony. K spolupráci na projektu byl přizván také jeden z nejvýznamnějších britských architektů devatenáctého století Decimus Burton, který se věnoval také krajinářské architektuře a určil podobu mnohých velkých londýnských parků jako Hyde Park Corner nebo Regent’s Park.

Technika a umění

Decimus Burton k návrhu přistoupil v duchu svého oblíbeného neoklasicismu: ten se uplatnil jak v celkovém rozvrhu stavby, tak i v drobných detailech odpovídajících viktoriánskému vkusu. Přísně symetrická stavba graduje v centrální části s kopulí o výšce devatenácti metrů, kde jsou umístěny nejvyšší palmy. Není ale pochyb o tom, že největší kus práce na projektu odvedl Richard Turner, který byl zodpovědný za projektování celé konstrukce a zároveň i technologickou obslužnost náročné stavby. Při promýšlení konstrukce se nechal inspirovat také stavěním lodí – proto může skleník lehce připomínat obrácený lodní trup.

Cílem bylo dosáhnout co možná nejsubtilnější konstrukce, aby dovnitř mohlo pronikat velké množství slunečního světla. Stavba je proto pokryta celkem šestnácti tisíci ručně foukaných a zakřivených tabulí skla. Co je však pro správné fungování tropického skleníku to nejzásadnější, je správné větrání a vytápění. A také v tomto ohledu posloužil Palmový dům k prohloubení poznatků o možnostech vytvářet uměle regulované klima uvnitř prostorů, což se britskému impériu hodilo při dobývání a následné kontrole zemí v tropickém pásu nejen s ohledem na vysoké teploty, ale i omezování nemocí šířených vzduchem. Obrovské plochy střech si navíc žádaly efektivní zachytávání dešťové vody, k tomu sloužily a dodnes slouží podzemní nádrže umístěné podél celé stavby.

Stavba Palmového domu probíhala v době rozrůstající se prefabrikace železných konstrukcí, která umožnila zrod nové podoby výstavišť, tržnic nebo nádražních hal ztělesňujících industriální modernitu. Epický skleník inspiroval řadu pozdějších staveb po celém světě, zároveň zůstává krásnou ukázkou spojení umělecké a inženýrské preciznosti, které dává vzniknout těm architektonicky vůbec nejhodnotnějším stavbám.