Když se Petr Fiala stal 18. ledna 2014 předsedou ODS, přirovnal se svými ambicemi k bývalé britské konzervativní premiérce Margaret Thatcherové a zakladateli občanských demokratů Václavu Klausovi. Železná lady už nežije. Takže můžeme jen domýšlet, jak by Fialův výkon v premiérské funkci hodnotila. Vzhledem k její proslulé razanci a snaze co nejvíc omezit stát a snížit daně by asi nadšená nebyla. V českém premiérovi by pravděpodobně ekonomického liberála omezujícího roli státu opravdu neviděla. Václav Klaus patří k nejostřejším premiérovým kritikům. Upozorňuje na to, že nedělá nic pro to, aby vrátil do země prosperitu. Že nemá plán, jak dostat českou ekonomiku, která se jako jediná z Evropy nezvládla vrátit na úroveň roku 2019, zpátky k růstu.

Petr Fiala si možná myslí, že teď po dvou letech vlády zažívá svůj „thatcherovský“ moment, když se proti jeho vládě odehrává stávka tří čtvrtin škol, podporovaná odboráři z různých oborů. Premiér se tváří neústupně. Na svých plánech prý nebude nic měnit. Požadavky všech demonstrujících jsou skutečně tak roztříštěné, chaotické a je jich tolik, že se jim vyhovět nedá. Vlastně to na obou stranách ukazuje neschopnost přesně mířit. Ty stávky a demonstrace ve své podstatě nejsou proti jednomu konkrétnímu kroku vlády, je to projev roky nahromaděné nespokojenosti s pádem životní úrovně. Nestávkuje se proti žádnému Fialovu velkému reformnímu plánu. Stávkuje se spíš proti absenci konkrétní vládní představy, jak zemi vrátit k prosperitě.

Konsolidační balíček není tím skutečným spouštěčem odporu. Sám o sobě není ničím převratným. Je to velmi kompromisnický pokus o zbrzdění neudržitelných státních dluhů. Víc než na škrtech výdajů stojí bohužel na zvyšování daní. Ve svém důsledku dál životní úroveň sníží. To nemá cenu zastírat. Ekonomice sám o sobě k prosperitě nepomáhá.

Přesto by se to dalo politicky ustát. Kdyby zároveň s ním přišel jasný plán, jak oživit upadlou ekonomiku. A dát naději, kdy a proč se životní úroveň začne znovu zvedat. Kdyby premiér s nějakým oživovacím desaterem přišel, stávky by nejspíš nebyly. Nebo možná byly, ale vláda by aspoň viděla něco smysluplného, za čím stojí a co hájí.

Jsou chvíle, kdy má smysl jít s kůží na trh a čelit tvrdému odporu společnosti, protože to vede k výsledkům. Protože je to investice do příští prosperity. Byť bolavá, taková, která se řadě lidí nelíbí a zasahuje je. To byl nedávný příběh francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který prodloužil věk odchodu do penze a zvýšil počet odpracovaných let, jež jsou pro důchod potřeba. Do ulic opakovaně vyšly miliony Francouzů. Hořela Paříž. Macron držel a ustál to. Spolu s tím zlikvidoval i dřívější penze pro různé profese. Něco, co se mimochodem Fialova vláda naopak snaží prosadit. Francie má s Macronovou reformou v příštích letech šanci na větší prosperitu. Stát bude platit méně a lidí, kteří budou pracovat, bude víc.

Podobné to bylo, když protestům čelil Fialův vzor, Margaret Thatcherová. Přesně věděla, že se neefektivní státní firmy musejí privatizovat, daně snížit, státní výdaje zmenšit. Ale byla naděje, že britská ekonomika se bez té státní zátěže rozjede k výrazně větší prosperitě. A opravdu se rozjela. Takže když konzervativce v roce 1997 střídali po dlouhých letech levicoví labouristé, Tony Blair sahal na minimum změn z thatcherovské éry. Nechal je být, protože věděl, že fungují, a nebyl důvod prosperitu ničit.

Protesty proti vládě Petra Fialy jsou ale úplně jiné. Jak řečeno, nestávkuje se proti žádnému Fialovu akčnímu plánu na oživení ekonomiky, který někoho bolí. Stávkuje a demonstruje se proti několikaletému pádu životní úrovně. Petr Fiala mohl pondělí využít k tomu, aby neustupoval, ale zároveň je vzít jako příležitost promluvit k lidem a ukázat jim recept na návrat prosperity. Odpor společnosti proti vládě je srozumitelný. Co je smyslem politiky? „Štěstí a prosperita našich občanů, to je jediný legitimní cíl vládnutí,“ řekl v roce 1811 zakladatel USA Thomas Jefferson. Současná vláda za dva roky svůj projekt na probuzení země k prosperitě neukázala.