Na Winstona Churchilla, britského premiéra a šéfa válečného kabinetu, byl na jaře 1944 vydán zatykač Mezinárodního soudního tribunálu v Ženevě za válečné zločiny, kterých se dopouští bombardováním civilních cílů v Německu. Letadla RAF totiž nerozlišují mezi vojenskými a civilními cíli, bomby dopadají na centra německých měst, nešetří kostely, katedrály, historické domy, univerzity, školy a tak dále. Pod troskami již zahynuly desetitisíce žen a dětí.

Navzdory zatykači a odsouzení mezinárodním společenstvím, přes protesty četných umělců, intelektuálů a influencerů Churchill ve válečných zločinech pokračoval, což vyvrcholilo v únoru 1945 bombardováním Drážďan. Krátce po skončení války, údajně vítězné, stanul Winston Churchill spolu s polním maršálem Montgomerym na lavici obžalovaných na soudu v Norimberku. Souzeni byli společně s Hermanem Göringem, kterému byla přiznána polehčující okolnost, že obětí německého bombardování Británie bylo podstatně méně než toho britského.

To je samozřejmě nesmysl, ale nikoli ve světle včerejší zprávy, že Mezinárodní soudní dvůr v Haagu vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a bývalého ministra Joava Galanta. Kvůli obvinění z válečných zločinů v Pásmu Gazy. Samozřejmě že jde o víceméně symbolický akt, ale příznačný. Lze předpokládat, že vyvolá potlesk u mnoha spravedlivých lidí, kteří prožívají tragédii – a nesporně o tragédii jde – palestinských obyvatel Gazy. Prožívají ji tak silně, že v onom prožitku není místo pro kauzalitu oné tragédie: ta nezačala izraelskou vojenskou operací v Gaze, ale začala 7. říjnem a radostí ze 7. října a přípravou 7. října a pak mnoha činy předtím, určitě vítězstvím Hamásu ve volbách v roce 2006 a jeho podporou od velké části obyvatelstva, včetně podpory a radosti z masakrů 7. října. Analogicky by se dalo říci, že zločin vybombardovaných Drážďan (a on to krutý čin byl) začal daleko předtím, než na město spadly první bomby Spojenců. Jak stojí na drážďanském památníku bombardování: „Plameny, které z Německa vyšlehly, se do Německa vrátily.“

Podle definice má složení Mezinárodního soudního dvora zastupovat „hlavní formy civilizace a hlavní právní soustavy světa“. Je skutečností, že tomu to současné složení nejspíš odpovídá: předseda je z Libanonu, jeho zástupkyně z Ugandy, pokračují státy, jako je Čína, Somálsko, Indie, Brazílie… Ano, je tam také soudce ze Spojených států, Německa, Francie. Kdyby měl člověk odhadnout, na jakou zemi se při takové sestavě soud zaměří přednostně, nemusel by se ani příliš zapotit. „Hlavní forma civilizace“ je totiž postupná, ale rychlá eroze norem, na nichž byla poválečná představa civilizovaného světa budována. Děje se to často za angažované účasti západních zemí (jejich morálních elit), které se tím podílejí na vlastní sebedestrukci. Izrael, který na to odmítá přistoupit, neboť ví, jak by to s ním dopadlo, bude klidně obětován na oltář toho pochybného sebeuspokojení. Snad se tím ta země nenechá zastrašit. Vlastně je jisté, že nenechá. Jako Churchill.