V Litvě se konal dlouho očekávaný summit NATO, očekávaný především ukrajinskou vládou a pak „jestřábím“, východním křídlem Aliance. Tyto dvě entity dlouho naléhaly, aby už ve Vilniusu byl Kyjevu dán pevný příslib členství v NATO, jízdní řád pro přijetí. Uzávěrka tohoto čísla byla před summitem, nicméně v pondělí bylo jasné, že tyto maximalistické požadavky splněny nebudou. Joe Biden se nechal slyšet, že Ukrajina není zatím na členství připravena.

Argument pro přijetí Ukrajiny zní skoro jako z kategorie „Komentuje se samo“: Rusko loni 24. února rozptýlilo poslední pochybnosti o jeho vrozené agresivitě. Severoatlantické aliance se však Rusko bojí, a proto je užitečné vzít do ní každého zájemce, čímž se Rusku automaticky bere příležitost k agresi.

Druhý argument je podpůrný, avšak s tím prvním v latentním rozporu: Ukrajina svou heroickou obranou ukázala, že členství v NATO si už dnes plně zaslouží. Dovede se totiž s Ruskem bít na úrovni, zasazovat mu citelné rány. Tento druhý argument, který není cizí ani českým politikům, bohužel vyzní jako potvrzení nočních můr, v nichž Rusko strávilo většinu času od rozpadu SSSR. Byla to představa, že NATO už není hrází před rozpínavou mocností světového komunismu, ale že se z něj stal nástroj USA k trvalému podrobení Ruska.

Takto nastavené Rusko samozřejmě o přijetí Ukrajiny do NATO (nikoli do EU) nechtělo nikdy ani slyšet. Ve smlouvě o přátelství z roku 1997 se Moskva i Kyjev zavázaly nepřistoupit k paktu, který by byl namířen proti druhé zemi (což NATO je, proti Rusku). Depeše amerického velvyslance v Moskvě z roku 2008 do Washingtonu konstatuje: „Vstup Ukrajiny do NATO je tou nejčervenější z červených čar pro ruskou elitu, nejen pro Vladimira Putina. Za víc než dva a půl roku hovorů s klíčovými ruskými hráči, od goril v temných zákoutích Kremlu až po nejostřejší liberální kritiky Putina, jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by členství Ukrajiny v NATO chápal jako něco menšího než přímý útok na ruské zájmy.“ Depeše pokračuje, že je těžké „přecenit strategické dopady“ nabídky členství Ukrajině, takový krok by „vytvořil úrodnou půdu pro vměšování Ruska na Krymu a východě Ukrajiny“. Autor depeše, tehdejší velvyslanec v Moskvě William Burns, je dnes ředitelem CIA.

Odpověď na otázku po příčinách této války je v zásadě dvojí: buď že ta válka je především výrazem ruského imperialismu, nebo že je především odpovědí na vojenské rozpínání USA až k hranicím Ruska. Tato expanze by z pohledu Ruska vedla například ke zkrácení reakční doby, času, který má na reakci jaderná mocnost, když se doví, že na ni letí rakety jiné jaderné mocnosti. Ovšem druhá odpověď, že roznětkou k válce byla politika otevřených dveří do NATO i pro Ukrajinu, je neformálně zapovězena, znamenala by totiž, že Rusko vede preventivní válku. Fakticky je to pro svobodnou výměnu názorů u nás ještě horší – neformálně zapovězeno je vůbec připustit, že vedle sebe tyto dva konkurenční výklady do hypotetického otevření ruských archivů mohou, ba musejí existovat.

Prvních patnáct let ukrajinské nezávislosti, dokud ani tzv. prozápadní tábor v ukrajinské politice členství v NATO nevznášel, neměla Ukrajina s Ruskem žádné potíže. A následujících patnáct let Putin a jeho ministr zahraničí Lavrov opakovaně upozorňovali – někdo řekne: vyhrožovali –, že Ukrajinu v NATO nebudou tolerovat.

Je to dost na to, abychom si ve chvíli, kdy naše vláda a náš prezident zdůrazňují, že Ukrajina v NATO je přímo v českém národním zájmu, řekli: Moment, pánové, nejprve vysvětlete proč? Je, samozřejmě. Když někdo tak jak teď prezident Pavel opakuje nejnovější kánon, že Ukrajina bude přijata až po válce, je to hlavně důvod pro Rusko válčit dál, asi ne jediný, ale sám o sobě dostatečně silný.

Pokud se rozplynuly vyhlídky na vojenskou nebo hospodářskou porážku Ruska, rovná se obsesivní mávání přihláškou Ukrajiny do NATO snaze vytvořit na východě starého kontinentu jakousi evropskou variantu Afghánistánu nebo Pásma Gazy. Ostatně Joe Biden chce nabídnout Ukrajině smlouvu o dodávkách moderní vojenské techniky, která se vždycky po několika letech obnovuje. Takovou, jakou mají USA s Izraelem.