Pozornost je omezená. A když se dějí výrazné věci, které strhnou pozornost, přirozeně za nimi zapadnou často i ty, které jsou z dlouhodobého pohledu ještě důležitější. Lidé toho často i využívají k tomu, aby prosadili něco, od čeho tu pozornost cíleně chtějí odvrátit. Aby jejich plány pokud možno žádnou pozornost nedostaly. Jindy se to naopak děje přirozeně. Jedna věc prostě přehluší ty ostatní.

Přesně to se teď daří vládnímu „konsolidačnímu balíčku“, který zaplnil veřejnou debatu tak, že z ní úplně vyřadil třeba zásah do důchodů. A také obsazení klíčové instituce v zemi. Ústavního soudu, jehož téměř kompletní obměna čeká v příštích měsících prezidenta republiky a Senát. Prezident formálně moc výběru přenesl na nikým nevolené poradenské týmy, které si za tím účelem sestavil na Pražském hradě. Před nimi bez větší pozornosti defilují možní kandidáti.

Dala by se čekat debata o tom, jaké hodnoty který z nich vyznává. Jak se dívají na klíčové problémy a politické souboje dnešní doby, které jim můžou dřív nebo později skončit na stole. Třeba na valorizace důchodů nebo na klimatické žaloby či další nároky a skupinová práva, která zaměstnávají soudy po celé Evropě.

Jenže nic takového se neděje. Tak nějak se očekává, že se vládní většinou ovládaný Senát s prezidentem Petrem Pavlem dohodne, jaké soudce si společně představují. Jenže tak jednoduché to není a nebude. Z kuloárů Senátu už zaznívají hlasy, že by toto trio kandidátů nemuselo projít, pokud prezident předem se senátory neprobere svou komplexní představu o tom, jak by měl být hodnotově Ústavní soud poskládán. Mají dojem, že přinejmenším někteří z navržených mohou mít nebezpečné sklony stát se příliš aktivistickými soudci s ambicí příliš svými rozhodnutími zasahovat do politiky.

Třaskavé téma, byť bez konkrétních jmen, otevřel na víkendové ideové konferenci ODS ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Straníkům připomněl, že „Ústavní soud je nejmocnější orgán veřejné moci v zemi“. Tedy mocnější než vláda a parlament. On stojí nad nimi. Je to hlídač, který už žádného hlídače nemá. Zároveň zdůraznil, že soudci mají obrovskou výhodu, protože nemusí projít volbami. Fakticky se tím ze svých rozhodnutí nikomu nezodpovídají.

Pavel Blažek pomocí citátů významných myslitelů minulosti i současnosti varoval před tím, aby se společnost snažila měnit zákony přes soudy. „Jestliže nejsou lidé ochotni podporovat změnu ve volbách, může se změnit přes soudní rozsudky. Děje se to ve Spojených státech i v Evropě.“ Ústavní soudci se vybírají na deset let a na rozdíl od vlád jsou neodvolatelní.

Zdůraznil především dva směry, jimiž mohou soudy společnost rozkládat a ničit. Je to snaha o tlak na přehnanou péči státu o své obyvatele a vymáhání rovnosti. Varoval i před tím, aby se stát nesnažil občany vychovávat.

Blažek mluvil o společnosti nároku, která se dnes čím dál víc neprosazuje přes politiku, ale právě přes vyšší soudy. Politici s tím pak už nejsou schopni nic dělat. Soudci jim zúží hřiště a ze společnosti nároku se fakticky stává ústavní princip. Pavel Blažek se i jmenovitě obracel na přítomné senátory, aby tato rizika nepodceňovali.

Byl to vážný výstřel do debaty. Bavme se nikoli o těchto třech jménech, která už prezident navrhl. Bavme se o tom, jak má vypadat nový Ústavní soud, aby se z něj nestala zbraň hromadného ničení společnosti a továrna na nároky.

Není to žádné plané teoretické varování. V ostré fázi si to už po roce 2006 zažila vláda Mirka Topolánka, kdy Ústavní soud ostřeloval právě z pozice nároků její reformy zdravotnictví nebo nemocenské. Tehdejší místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová stála v čele toho tažení. Autorce tohoto textu tehdy při rozhovoru říkala, že není daleka od toho, aby rozhodla o tom, že každý by měl mít nárok na bezplatný internet. Eliška Wagnerová dnes sedí v hradním panelu, který griluje adepty na ústavní soudce ještě dřív, než jsou jejich jména předložena Petru Pavlovi.

Vládní většina by ale především měla mít jasno o konkrétních jménech, která by si jako záruky ústavnosti, nikoli aktivismu, v křeslech ústavních soudců představovala. A měla by o nich otevřeně mluvit s prezidentem Petrem Pavlem. Představa, že je třeba znát obrysy celého Ústavního soudu, než se bude hlasovat o prvních jménech, je velmi legitimní. Ústavní soudci se vybírají na deset let a na rozdíl od vlád jsou neodvolatelní.