Z účtu známého Evropana belgické provenience Guye Verhofstadta na síti X: „Vzdorují Moskvě, Íránu, Severní Koreji... Kyjev, Aleppo, Bukurešť, Tbilisi.“ Pod tím fotografie demonstrantů před budovou parlamentu v Tbilisi – nutno říct, že ve chvíli pořizování snímku se dav chová mírumilovně. Což se bohužel nedá napsat o podstatné části těchto protestů gruzínské opozice.

Protesty nabraly na intenzitě jeden měsíc po parlamentních volbách, v nichž zvítězil Gruzínský sen. Vládní strana vyhrála i díky heslu, že z Gruzie nechce „druhou Ukrajinu“. To je třeba chápat v kontextu dřívějších výroků premiéra Irakliho Kobachidzeho, že Západ Gruzínce nutil otevřít druhou frontu proti Rusku (a ulehčit tak Ukrajině).

Ukrajina před jedenácti lety vyjednávala s Bruselem o asociační dohodě, Gruzie poslední asi rok přímo o členství. Ale Kobachidze měl tu opovážlivost odložit rozhovory do roku 2028 a zdůvodnit to „neustálým vydíráním a manipulacemi“ ze strany EU. Pravda je taková, že jak Brusel, tak hlavně Washington mluvily v posledním roce Gruzíncům úplně do všeho – od zákona o registraci zahraničních agentů, svým charakterem podobného americkému FARA, přes práva pro LGBT aktivisty až po to, jak mohou dopadnout parlamentní volby. Mezinárodní pozorovatelé vydali po volbách koncem října zprávu, která si sice stěžuje na nerovné podmínky (v neprospěch opozice) či na atmosféru nenávisti, ale přiznává, že kampaň před volbami byla svobodná, a nejde tak daleko, aby jako opozice mluvila o falšování výsledků. Opozice dodnes o moc víc než jeden incident s mužem, který se před kamerami pokoušel nacpat do urny množství volebních lístků, nepředvedla. A na takovém základě prezidentka Gruzie Salome Zurabišviliová za souhlasného mručení Evropy odmítne uznat legitimitu nového parlamentu a zabarikáduje se v prezidentském úřadu, i když jí právě končí mandát?

Ani na Ukrajině před deseti lety evropští a američtí politici neodolali tomu, podporovat jeden ze dvou základních politických táborů, přičemž násilí se stejně jako teď neodpouští jen tomu druhému. Nedávno vyšla kniha profesora Ivana Kačanovského z univerzity v kanadské Ottawě, který na základě materiálů prokuratury, soudů a mnoha svědectví dovozuje, že na Majdanu v lednu 2014 vraždili snajpeři nikoliv od policie či z armády, ale z ultranacionalistického křídla „proevropské“ opozice. Kačanovskij se mimochodem kloní k tomu, že mezi nimi byli tzv. gruzínští ostřelovači. Dali si čeští europoslanci a všichni politici v Praze, kteří teď tweetují na podporu domnělých našinců v Gruzii, aspoň tentokrát víc práce, aby byli v obraze?

Naopak povzbudivější je absence širšího nadšení českých uživatelů sociálních sítí z ofenzivy „rebelů“ v Sýrii. Jaký fanatismus musí být v lidech, jako je Verhofstadt nebo – abychom se nesoustředili pouze na politiky – novinářka Anne Applebaumová, že vítají postup radikálních džihádistů pod patronátem tureckého prezidenta Erdoğana? Je až tak nezajímá Bašár Asad, ale Vladimir Putin, na něhož se syrský diktátor spoléhá a kterého žádostmi o pomoc otravuje. Mezi fanatiky se zařadil i Dmytro Kuleba, donedávna ministr zahraničí Ukrajiny, který tak bohužel propůjčuje jakousi relevanci dohadům, že výcvik v obsluze dronů džihádistům před ofenzivou poskytl někdo z Ukrajiny.

Součástí povstalecké armády je i jakási džihádistická mezinárodní brigáda; tito legionáři pocházejí vesměs z bývalých sovětských republik ve Střední Asii. Útok na Aleppo vede vládce „povstalecké“ provincie Idlib Abú Muhammad Džulání, svého času bojovník al-Káidy a blízký spolupracovník Abú Bakra Bagdádího, hlavy Islámského státu. Samozřejmě že mezitím se ohromně „polepšil“, je to takový džihád s lidskou tváří.

Kyjev, Aleppo, Tbilisi – takové spojení může vzniknout buď v choré hlavě, nebo v hlavě geopolitika jistého druhu. Sledujeme tu dnes už vlastně prvoplánovou geopolitizaci domácí politiky, různých vnitřních konfliktů v různých zemích světa. Řečeno s básníkem, je štěstí v takové zemi žít – a neštěstí to štěstí mít.