Na Ústavní soud, nejmocnější instituci v zemi, se konečně upnula veřejná pozornost, jakou si zaslouží. Je to bohužel pět minut po dvanácté. Stále je ale ještě možná katarze a dobrý konec, pokud prezident Petr Pavel dobře pochopí, co spolu se senátory za STAN, ANO, sociální demokraty nebo SEN21 napáchal. Uzná chybu a Roberta Fremra ústavním soudcem nikdy nejmenuje. Podle ústavy na to má právo, přestože Senát už minulý týden Fremrovu kandidaturu schválil. Těsnou většinou tří hlasů. Při dovolenkově slabé účasti pouhých 67 z 81 senátorů. Což je při výkonu naprosto klíčové pravomoci, schvalování ústavních soudců, patnácti členů vůbec nejmocnější instituce v zemi, ostuda sama o sobě.

Tou osobou, která konečně k obsazování Ústavního soudu přitáhla pozornost, je právě Robert Fremr. Jako komunistický trestní soudce rozhodoval v jednom z posledních politických procesů v roce 1988, známém jako Olšanské hřbitovy. Za ničení sovětských pomníků odsoudil trojici mladíků. Postupem času se ještě před hlasováním senátorů odkrývaly detaily, z nichž bylo zřejmé, že proces stál na důkazech zmanipulovaných komunistickou Státní bezpečností. Robert Fremr tvrdil, že byl sám bez svého vědomí Státní bezpečností zmanipulován. Snažil se sám ze sebe udělat oběť. Pár dní po hlasování ale napsal Fremrovi otevřený dopis tehdejší hlavní obviněný Alexandr Eret, v současné době žijící v Rakousku. Velmi detailně rozebírá, že Robert Fremr jednal vědomě a moc dobře si uvědomoval, že rozhoduje podle dílem falešných a dílem vynucených svědectví Státní bezpečností. Dopis zveřejnil Týdeník Respekt. „Nemohl jste v žádném případě nevědět, že kauza Olšanské hřbitovy byla vyšetřovaná Státní bezpečností. V průběhu hlavního líčení v roce 1988 jste mnohokrát citoval z takzvaného doznání obžalovaných a ze svědeckých výpovědí z vyšetřovacího spisu StB, který, popřípadě jeho části, jste podle denního programu procesu měl před sebou na soudcovském stole. Na první straně jednotlivých vyšetřovacích protokolů, ze kterých jste citoval, bylo razítko odboru vyšetřování StB a na poslední straně protokolu stála slova: vyšetřovatel StB,“ píše Eret. Robert Fremr před senátory opakovaně tvrdil, že o roli StB v procesu nic nevěděl. Pak Eret pokračuje ve výčtu dalších konkrétních Fremrových lží. „Nemohl jste na nic z výše řečeného zapomenout nebo vytěsnit z paměti, protože v takovém případě byste musel být značně senilní anebo debilní, z čehož obojího ale nevycházím,“ píše Fremrem tehdy odsouzený Eret. Pokud jsou ty detaily pravdivé, je to pro Roberta Fremra likvidační. A doufejme, že do chvíle, než by se je podařilo věrohodně vyvrátit, prezident Petr Pavel v žádném případě Fremra mezi patnáctku nejmocnějších lidí v zemi nejmenuje.

Jak se na Roberta Fremra upnula pozornost, začali konečně pořádně pracovat archiváři a historici a dodali senátorům další důkazy o jeho rozhodování v roli komunistického trestního soudce. Senátor Marek Hilšer na základě jejich důkazů upozornil, že Robert Fremr v letech 1983 až 1985 odsoudil za emigraci víc než sto lidí. „Podle nových zjištění kandidát na ústavního soudce Robert Fremr nemluvil před Senátem pravdu, když tvrdil, že nikoho neodsoudil z politických důvodů. Mnozí přišli o majetek a rodiny byly postiženy perzekucí. Neměl by být jmenován,“ napsal Hilšer. Archivář, který fakta o Fremrovi sebral, říká, že to nebyla nijak náročná práce. Stačilo na to sednout dvakrát na půl dne.

V den, kdy detaily o komunistické kariéře Roberta Fremra kulminovaly, měl prezident Petr Pavel shodou okolností dlouho naplánovanou návštěvu všech tří nejvyšších soudů v Brně. Zopakoval tam při tiskové konferenci, že se jmenování Roberta Fremra jde k ledu.

Rozjela se velká veřejná debata, jak moc to všechno Roberta Fremra na pozici ústavního soudce diskvalifikuje. Mnozí právníci včetně bývalého předsedy Ústavního soudu a někdejšího disidenta Pavla Rychetského upozornili, že emigrace, tedy neoprávněné opuštění republiky, byla trestným činem, který se dostával rutinně na stůl trestních soudců před rokem 1989. Podle Rychetského se rozhodnutím nešlo vyhnout, což potvrdila v televizi i bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Bývalá emigrantka, sama za opuštění republiky odsouzená. V té chvíli stál na tiskové konferenci vedle Pavla Rychetského jeho čerstvý nástupce Josef Baxa. Před rokem 1989 také trestní soudce. Když dostal od novináře otázku, jestli i on rozdával tresty za emigraci, řekl: „Nevzpomínám si, možná jsem soudil jeden případ, ale nemám tak dobrou paměť, abych si v těch mnoha tisících případů, které jsem rozhodoval, pamatoval na všechny,“ odpověděl zjevně rozhozený Josef Baxa.

Je zřejmé, že příští dny zasvětí historici a archiváři pátrání v jeho rozhodnutích z plzeňského soudu před rokem 1989. Prezident Petr Pavel pak do debaty přispěl výrokem, že emigrace rutinně soudili všichni trestní soudci. Že je to třeba chápat jako kontext té doby. V Ústavním soudu sedí ještě další trestní soudce. Bývalý předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal, kterého jmenoval Pavlův předchůdce Miloš Zeman. I na něho se zjevně v příštích dnech soustředí pozornost.

Současná debata o Robertu Fremrovi dává několik velkých lekcí. Tou první je neochota nebo neschopnost prezidentových poradců a senátorů zjistit si aktivně, co je Robert Fremr skutečně zač. Na co jsou na Hradě všechny ty korporativistické panely a komise, když si ani nezjistí, koho jmenují? Totéž platí pro senátory, kteří pro Fremra zvedli ruku.

Druhou lekcí je debata o tom, kdo má skutečně v Ústavním soudu sedět. Kde je laťka ne profesionálních, ale osobnostních kvalit, pod niž už se jít nemá. Ústavní soud je elita elity. Nejmocnější patnáctka lidí v zemi, na nimiž už není žádný hlídač. Už jen z toho je zjevné, že na nikoho ve veřejných institucích nejsou vyšší nároky. Robert Fremr to hodně natvrdo připomenul. Snad jeho příběh probere prezidenta i senátory, aby si uvědomili, že nerozdělují trafiky za zásluhy, ale vybírají lidi s obrovskou mocí nad námi všemi.