Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský…

Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat. Žádná přímá akce, žádné dějové zvraty, nikdo nikoho neškrtí, nezabíjí, nedochází tu k žádným dramatům, jež bychom sledovali s napětím a žasli, jak to dopadne. Jen občas někdo přijede, odjede, zafilozofuje si, vyzná někomu marně lásku, někdy se mimo scénu někdo zastřelí… To je celý Čechov, tedy samozřejmě zdánlivě, protože všechno důležité se děje „za tím“, v podvodních proudech ubíhajícího času, mimo prostor scény, která je ovšem celá obrazem života, jenž se také skládá z bezvýznamných okamžiků, z míjení a řečí o ničem. Tak to totiž bývá ve skutečnosti, jen je o tom nesmírně těžké psát, aby to nebyla nuda a nebylo to banální, ale naopak, aby se člověk spíš zasmál a přitom měl pocit, že přesně takhle to je, tak život vypadá. Nikdo to neuměl jako Anton Pavlovič Čechov, tak lehce a přirozeně učinit z ničeho všechno, nechat působit čas, který tiše pohlcuje cokoli, v co člověk doufá, že mu život přinese.

Velká čtveřice Čechovových her začíná Rackem. Jeho premiéra v roce 1896 v Petrohradě propadla, ale uvedením v Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) 17. prosince 1898 se, pateticky řečeno, zrodila nová dramaturgie, která pak pokračovala Strýčkem Váňou, Třemi sestrami a Višňovým sadem. Prvním byl ale Racek, podle Čechova komedie, ve které hrdina zabije racka a pravděpodobně tou samou puškou na konci zabije sám sebe. Od té doby je racek symbolem, emblémem, kterým se deklaruje příslušnost k divadlu duše a touhy. Vždycky když něco dozraje, je čas na Racka, rusky Čajku.

Racek se nyní znovu hraje v Divadle Na zábradlí. Znovu znamená po třiceti letech, protože tolik let uplynulo loni od premiéry posledního Racka na Zábradlí, od slavné inscenace Petra Lébla (1965–1999), který byl sám „rackem“ českého divadla. Jeho inscenace svého času znamenala skoro historickou událost, protože asi nebylo druhé divadelní události po roce 89, která by tak rozťala kritiku i publikum, která by tak zamávala s představou, jak může Čechov a divadlo vůbec vypadat. Je to třicet let, ale kdo to tehdy viděl, zůstane mu obraz bizarního karnevalu, Racka naloženého do halucinačního roztoku, v němž se rozplynuly všechny možné významy a obrysy hry, aby se přetvořily a přeskupily do úplně nových obrazů, které připomínaly sen v hlavě šílencově – nebo géniově. Sergej Machonin, heroj divadelní kritiky, tehdy napsal zanícenou kritickou esej, která končila popisem hereckých výkonů těch oddaných léblovských „hracích skříní“ a otázkou, „jestli v nich někdy nepláče nostalgie“.

Jenže v člověku, kdo na to pamatuje, pláče nostalgie nakonec po všem nevšedním a mimořádném, po všem, co kdysi vytvářelo jeho svět a vrylo se mu do emoční paměti. Na Léblova Racka se tedy už bude vždy vzpomínat jako na panoptikální, ale i omamný výjev z konce století, po kterém mělo přijít něco nového, možná třeba i nadějného. Nyní jsme již po krk v tom dalším a nový Racek na Zábradlí roztahuje jiná křídla, jimiž však bije v mnohem zúženějším prostoru, jenž se navíc stále více a více naklání. Jako v inscenaci Racka od Jiřího Havelky, inscenaci, která se odehrává na šikmé ploše kapesního pokojíku, který se s každým dějstvím víc nakloní, takže ve čtvrtém se už musí herci držet přišroubovaného nábytku, protože jinak by se skutáleli a popadali do rohu místnosti. Je to zajímavé ozvláštnění, v něčem docela výmluvné a výstižné. Všechno se naklání, nic není rovné a pevné, snad je to nějakou měsíční gravitací (zvětšený měsíc je zavěšen na stropě), lunatici se sklánějí ke svému pádu.

Hraje se rychle a bez zbytečných prodlev, vedlejší postavy (správce a služebnictvo Sorinova statku) jsou obětovány tempu a vyniknutí hlavních linií, citových a uměleckých. Protože Racek je jednak o lásce, o jejím míjení a nenaplnění, a pak o umělectví. Treplev, kterého hraje hvězda Zábradlí Vojtěch Vondráček, je hysterik s uměleckými touhami, vykřikuje, že „potřebujeme nové formy“, že bez nich není umění. Ale je to v jeho případě křeč, která se projeví komicky nesrozumitelným kusem, který nacvičí s Ninou Zarečnou (Johana Matoušková), která mu pak uteče s Trigorinem (Jiří Vyorálek), spisovatelem, který to umí, je úspěšný, ale je to hlavně rutinér a vlastně sympatický cynik: „Místa je přece dost pro nové i staré formy.“ Treplevova exaltovaná matka Arkadinová, kterou s gustem a elegancí hraje Jana Plodková, pozoruje svého syna skepticky a sarkasticky. Jejich vztah má nejspíš erotický podtext, Treplev žárlí na její poměr s Trigorinem, který ale svede Zarečnou. A tak dál. Všechno je to jedno míjení a nedorozumění na malé ploše, která se symbolicky roztahuje po celém vesmíru. Postavy jsou jak sardinky v moři míjení. Racek poletuje někde nad jezerem, čeká, až ho Treplev přinese k nohám Zarečné, která nepochopí, co tím mělo být řečeno. Nakonec se musí obětovat i Treplev sám. Ale už je pozdě.

Říká se, že Čechov je dramatik citové stránky lidské povahy a tento cit se projevuje zvláštní melancholií a pasivitou, která se spojuje s ruskou náturou. Ta je z podstaty záhadná a také hrozivá, ale zde má svou jaksi lidskou tvář, neboť se ještě nestačila zakrvavit a pokazit tím, co zanedlouho přijde. Čechov zemřel tragicky brzo (v roce 1904, bylo mu čtyřiačtyřicet let) a přitom včas. Úvahy, co všechno se asi stalo s těmi zasněnými, většinou dobráckými a bezbrannými postavami Čechovových her, které vyhlížejí někdy na přelomu století lepší budoucnost Ruska, jsou oblíbenou intelektuální zábavou. Inu, co asi? Pokud by nestačily utéct do exilu, byly by zavražděny během revoluce, některé by zemřely hlady, shnily v gulagu… Celá třída čechovovských figur, těch snílků, nepraktických učenců, venkovských doktorů, pokrokových statkářů, kteří by rádi lépe a moderněji hospodařili, ale nějak to na té Rusi nejde… tak všichni tihle „zbyteční lidé“ se svými sny, touhami, pošetilostmi, se svou záhadnou a většinou nešťastnou duší byli prostě zlikvidováni. Kdo asi tak mohl přežít revoluční přerod v „nového člověka“, kdo pak mohl přežít stalinismus, válku, reálný socialismus? Z čechovovských postav snad nikdo: a pokud ano, už dávno by byl „odčechovovizován“, „debohemizován“, abychom využili toho, že Čechov je přece „náš“, když se tak jmenuje: v jeho rodině se opravdu tradovalo, že předci přišli do Taganrogu v jižním Rusku z Čech.

To je ale bohužel tak všechno, co se k tomu dá říct. Sám Anton Pavlovič nikdy do Čech nezavítal, i když jezdil do německých lázní, takže příležitost by byla. Všechno se ale v jeho životě odehrálo příliš rychle a krátce, bez zaváhání a zbytečných okolků. Obrovské dílo (stovky skvělých povídek, vedle čtyř mistrovských her mnoho aktovek a humoresek) vznikalo bez tvůrčích muk, lehce a spontánně. V tomto smyslu byl on sám velmi „nečechovovská“ povaha. Ta byla v něčem velmi neruská, neboť on sám nepodléhal citovým návalům, necloumaly s ním vášně a nepropadal se do sentimentu jak některé jeho postavy, které ovšem líčil objektivně, bez záště, ale i nadržování. Čechov nebyl nikdy politický spisovatel, nikdy neměl sklony druhé vychovávat, natož moralizovat. Sám psal, že přesvědčení střídá každý měsíc, takže je ani nemůže hlásat, ale místo toho bude popisovat, jak jeho hrdinové žijí, jak milují, jak plodí a vychovávají děti, jak umírají a mluví. V jeho povídkách a hrách se sice často probírají nějaké ideje a hodně se v nich diskutuje o ideálech, ale jen proto, že Čechova zajímají lidé a zejména pak ironický nesoulad mezi tím, co říkají a co jsou ve skutečnosti. Všichni něco hlásají, ale pak se chovají zcela jinak, prostě jako lidé, kteří věci pronášejí, protože k tomu mají sklony.

A Čechova zajímaly důvody a kořeny těch sklonů, které chtěl ukázat v jejich čisté podobě. Čechov neviděl svůj úkol v tom, aby popisoval společenské role svých postav, a už vůbec se necítil odpovědný za řešení nějakých sociálních otázek. Čechov, který byl přece původní profesí lékař, viděl svou roli v něčem jiném: v lékařsky přesných diagnózách chování, které je člověku dáno, a je tedy existenciální povahy, a proto nemá společenské řešení. Nikdo nemůže z člověka sejmout jeho lidskou danost, kterou Čechov viděl jako tragikomickou. Vždy budou lidé, kteří budou v životě nešťastní a budou mít pocit, že jim život přinesl méně, než by si zasloužili. Vždy budou lidé, kteří budou dělat něco jiného, než k čemu se cítí být předurčeni, přičemž na to třeba nikdy ani nepřijdou. A vždy budou lidé, kteří budou příliš jemní a příliš křehcí na to, aby v tom světě, který není stavěný pro ně, nebyli nešťastni a ztraceni. Proto tolik těch lidí cítí, že Čechov je pro ně, že jim dává útěchu, i když ta útěcha je vlastně velmi krutá a nelítostná. Jak od doktora, který ví, že na bolesti duše žádná medicína nezabírá.

Anton Pavlovič Čechov: Racek, režie: Jiří Havelka, Divadlo Na zábradlí, premiéra 20. 3. 2024