Úmrtí Milana Kundery jistěže přineslo mnoho ohlasů, rychlých, spontánních, ale už i propracovanějších, které se vztáhly k jeho životu a dílu a nějak ho přiblížily, vyložily, shrnuly. Nic neobvyklého, dělá se to tak vždy, když zemře někdo významný, je to slušnost i nutnost. Zároveň ale souhrn těchto příspěvků vždy vyjeví něco o jejich pisatelích a skrze ně o společnosti. Bylo poutavé sledovat tento obraz u Kundery, totiž postavy problematické a spisovatele, který i přes svou půlstoletou fyzickou nepřítomnost v českém veřejném prostoru v něm snad jako jediný slovesný tvůrce dokázal v posledku pravidelně probouzet velké vášně (článek o Kunderově udání, kunderovská monografie Jana Nováka atd.).

Chci ale podotknout, že se děje totéž jako po vzpomenutém „udavačském“ článku i po vydání kunderovské monografie: šik obhájců stojí v řadě, až to není pěkné. Přitom není nic překvapivého ani děsivého na tom, že doma jsme a máme být k zesnulému autorovi kritičtější než venku, protože se tu „zapletl“ v době, která byla nejednoznačná, ohyzdná, zničila mnoha lidem život a která se s odstupem může jevit až nepochopitelně. Kundera v těch letech nejednou selhal, jako člověk i jako tvůrce, ale právě to z něj dělá bytost, nikoli bůžka. O nedostatcích se proto patří rozumovat nahlas, jelikož takové úvahy pomáhají se s odchodem nebožtíka a jeho odkazem vyrovnat a vytvořit si k němu zdravý vztah.

Ať jsme konkrétní: třeba v příspěvcích České televize zněly tak obludné věty jako: „S nepřítomným rodákem se stará vlast vyrovnávala po svém. On jí pak na sklonku života, stále mlčky, věnoval překlad své poslední knihy.“ Věnoval překlad své knihy? Co je to za slizké podlézání? Nebo: „Román Jana Nováka Kunderu líčí jako prospěcháře.“ – Vždyť nejde o román, nýbrž o poctivou biografii. Směnou žánru vytváří se alibi, aby kritický tón knihy a zjištění, jež přinesla, mohly být relativizovány a nemusely být brány vážně.

Okázalá devótnost je to nejhorší, čeho se na mrtvých lze dopouštět. Milan Kundera není jedinou obětí tohoto chování, téhož se dočkal kupříkladu Miloš Forman, o němž se také nesmělo ani naznačit, že se někdy nezachoval mravně. Zároveň jsou tyto manýry zaměřeny jen na některé, dokládají, kterým směrem se naše oči dívají, které slávy si vážíme víc a po které sami toužíme: úspěch v Americe je důležitý a zajímavý, úspěch ve Francii rovněž. Pak snad se počítá ještě úspěch v Německu, jaký si vysloužil třeba Karel Gott. Avšak úspěchy v jiných zemích už nás tolik nepálí: sláva spisovatele Viktora Fischla v Izraeli? Básníka Františka Listopada v Portugalsku? Zpěvačky Ewy Farné v Polsku? Modelky Aleny Šeredové v Itálii? Leda by byla fotbalista. Je to vůči nim všem nespravedlivé.

Stejně jako je nespravedlivé k ještě žijícím klasikům krájení Kunderovy kariéry napůl – zůstává zamlčena ta stranická, to obludné veršování jako:

„Fučíku, co je nad život,
nad jeho světlo nádherné?“

Lucerna voní, zpívá, žhne…

„Je něco krásnějšího? Řekni!“

A Fučík říká: „Není… ne…“

Už jsou to právem zapomenuté verše. Dnes působí jako anekdota a je těžko věřit, že by je někdo někdy bral vážně, takže upozorňovat na ně znamená dělat nemístný kravál, jelikož Kundera přece byl a je světový spisovatel románů. To jediné má být podstatné, ostatně si to tak sám přál – zamést za sebou a vybrat ze svého díla jen to povedené.

Je to sympatické, ale může to udělat Milan Kundera, my si to dovolit nesmíme. Už kvůli dalším. Dovolím si upozornit, že 20. července, tedy za pár dní, oslaví pětadevadesáté narozeniny (vpravdě úctyhodné půlkulatiny) Pavel Kohout – spisovatel jen o rok starší než Milan Kundera a Kunderův souputník přinejmenším v tuhých letech padesátých. Tehdy byl Kohout skutečná hvězda tuzemské literatury a Kundera chtěl být jako on. Stejně jako Kundera prohlédl později svou blbost i Kohout, také se stal disidentem, také rozčiloval estébáky, také emigroval (respektive byl státní policií vyhnán), také napsal řadu podstatných textů. Výtečných. Jenže až se bude vzpomínat na Kohouta, vždycky se začne tím, že byl komunista a stranický bard. Zatímco u Kundery jako by toho nebylo. Je to všelicos, fér ale ne.