„S válkami je to jako s londýnskými autobusy, můžete čekat věky a pak jich přijede několik najednou,“ napsal na Twitter známý britský historik Niall Ferguson. Měl tím na mysli rostoucí počet válek v posledních letech. Druhou válku o Náhorní Karabach, ruskou invazi na Ukrajinu, znovu Náhorní Karabach a nyní děsivý teroristický útok Hamásu na Izrael. Stejného fenoménu si povšiml i americký bloger a ekonom Noah Smith. Oba dochází ke stejnému závěru. Jedním z důvodů nestability je ústup americké moci ve světě. Právě jsme nahlédli do éry multipolarismu a ukazuje se, že tam čekají potoky krve.

Smith si povšiml, že mezi lety 1989 až 2011 svět zažíval snad nejmírovější období vůbec. Je to také období, které odpovídá nezpochybnitelné hegemonii USA na planetě. Navíc nejkrvavější období od roku 1945 bylo zhruba v šedesátých a sedmdesátých letech, když Amerika byla zapojená do války ve Vietnamu, tedy nemohla hrát roli světového policisty.

Zejména od roku 1989 tak každý autoritář musel počítat s možností, že mu na hlavě přistane salva amerických tomahavků, pokud naplní své expanzivní choutky.

Mnozí, například americký novinář Max Fisher, Smithovu analýzu odsoudili. Podle některých měřítek stále žijeme v unipolárním světě, kde je Amerika hegemonem. Zpochybňují také závěr, že Hamás by se do své akce nepustil, pokud by si myslel, že Spojené státy jsou v plné síle.

Že Amerika je méně mocná než v minulosti, však dokazují jak Ferguson, tak Smith. „USA jsou dnes v jistém smyslu v situaci britského impéria ve 30. letech 20. století. Pokud zopakuje chyby, kterých se v tehdy dopustily po sobě jdoucí britské vlády, nepodaří se finančně přetížené Americe odstrašit rodící se Osu Ruska, Íránu a Číny od rozpoutání simultánních konfliktů ve třech oblastech: ve východní Evropě, na Blízkém východě a Dálném východě. Rozdíl spočívá v tom, že zde nebude žádná sympatizující průmyslová mocnost, která by sloužila jako ,arzenál demokracie‘ – tuto frázi použil prezident Franklin D. Roosevelt v rozhlasovém vysílání 29. prosince 1940. Tentokrát mají arzenál autokracie,“ napsal Ferguson.

Také Smith upozorňuje na upadající průmyslovou kapacitu USA. „Obranně-průmyslové základně bylo umožněno zchřadnout – v roce 1995 USA vyráběly asi třicetkrát více dělostřeleckých granátů než nyní.“ I on připodobňuje spojenectví Teherán–Moskva–Peking k fašistické alianci, nazývá ho novou Osou.

V podstatě existují tři body, kde se tato osa bude snažit zatlačit Amerikou vedený Západ a tím přetvořit světový řád ve svůj prospěch. Ve dvou těchto bodech válka již zuří. Prvním je Ukrajina. Tamější válka je také výsledkem západní slabosti. Kdyby Kyjev byl opravdu zahrnut do systému západní ochrany, tak by si Moskva na útok nikdy netroufla. Roky před invazí nejsou obdobím nesmyslného provokování Ruska, jak se pořád tvrdí, ale snahy o normalizaci vztahů s Kremlem – přes jeho agresivní kroky.

Stále není jasné, jaká je role Teheránu v teroristickém útoku Hamásu. Deník The Wall Street Journal přinesl zprávu, že Írán pomáhal plánovat útok a dal akci zelenou minulé pondělí. To však zpochybnily oficiální zdroje jak z americké, tak izraelské vlády.

Ještě méně pravděpodobné je, že celá akce proběhla na rozkaz Moskvy, aby Kreml otevřel další frontu proti Západu. Vladimir Putin je brutální diktátor, ale není antisemita. S izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem udržoval dobré vztahy, i když v poslední době se začali vzdalovat, když Rusko začalo více spolupracovat s Íránem.

To však neznamená, že Teherán a Moskva hamásovského teroru nevyužijí. Izraelská armáda již musela vyvracet zprávu, že Hamás používá americké zbraně původně dodané na Ukrajinu. Do Moskvy plánuje letět šéf palestinské samosprávy Mahmúd Abbás. Írán otevřeně oslavuje mrtvé Izraelce. Pokud vycítí, že Izrael je slabý a nemá plnou podporu Západu, může konflikt Izraele s Gazou přetvořit v celoregionální konflikt.

Peking to celé pozorně sleduje. Na Ukrajině se podařilo Rusko zastavit, i když zatím ne zcela zatlačit. Vývoj na Blízkém východě bude zásadní. Pokud se bude zdát potvrzovat oslabení USA, podnítí to choutky Číny na dobytí Tchaj-wanu.

Nebylo by to poprvé v historii, kdy ústup hegemona vedl k období válek a krveprolití. Pax Romana je označení pro zhruba dvě stě let míru na vrcholu Římské říše. Následoval chaos, zabíjení a úpadek civilizace. Pax Mongolica zajistil bezpečné cestování po hedvábné stezce a rozvoj obchodu. Mor, vzpoury a rozpad mongolské říše tomu učinil přítrž. Pax Britannica, kdy Spojené království bylo nejmocnějším státem, se kryje se sto lety relativního míru, kdy zvláště Evropa byla do velké míry ušetřena velkých válek. Pak vypukla první světová válka, chaos dvacátých a třicátých let a druhá světová válka. Po Pax Americana může následovat další období chaosu.

Ferguson a Smith upozorňují na ekonomické důvody slábnutí USA. Částečně se ale jedná o krizi důvěry v sebe sama. Podle Smithe dalším důvodem je zpackaná irácká válka, která podlomila důvěru v zahraniční intervence. A dva nejpravděpodobnější obyvatelé Bílého domu jsou geronti o nejistém mentálním výkonu.

Americká zahraniční politika není bezchybná. Určitě najdeme mnohé, co na ní kritizovat. Ale svět bez silných a sebevědomých Spojených států je mnohem horší. O tomto víkendu jsme do něj mohli nahlédnout a spatřili jsme čiré barbarství.