V pondělí 29. dubna uplyne přesně dekáda od chvíle, kdy zemřela zpěvačka Iveta Bartošová. Kdy nedaleko svého domu skočila pod vlak, a kdy se tak završil jeden zprvu pohádkový, nakonec nešťastný osud tuzemského showbyznysu. Deset let… a pořád nemá ta ženská klid, pořád se kolem ní kdekdo točí, kdekdo v jejím životě šťourá a hledá v něm nové senzace, kdekdo se k ní vyjadřuje. Ostatně já teď taky. Ale nejen já, stačí se podívat kamkoli do médií: Bartošové je zase všude plno, zájemce o její osud může sáhnout prakticky kamkoli. Vzhledem k množství médií nebo podcastů, kterých se za uplynulé desetiletí vyrojilo, není těžká práce si z nepřeberné nabídky vybrat.

Před deseti lety byla zpráva o zpěvaččině smrti překvapivá. Pamatuju si, že bylo úterý a že kolegyně editorka Kamila Klausová vyděšeně volala mně a Ondřeji Štindlovi, který z nás, to jest redakčního dua zodpovědného v redakci Echa za kulturu, napíše fofrem nekrolog (už si nepamatuju, na koho černý Petr nakonec vyšel). Zároveň vlastně o překvapivou smrt nešlo: Bartošová léta nebyla v pořádku, pila, své pití nezvládala, zneužívala i prášky, nebyla schopna se léčit. Navíc se obklopovala partnery stále pochybnějších charakterů. Ostatně bitky a hádky dvou z posledních, jejího třetího manžela Josefa Rychtáře a Zdeňka Macury neboli jejího „samozvaného ochránce“, jak se zvyklo říkat, byly dlouho oblíbenou součástí místního bulvárního rejstříku.

Přispěla k tomu i předchozí dějství nebývalé podívané. Vždyť kromě dvou zmíněných se kolem Bartošové točil ještě italský hrabě a všichni tři mužové se vyskytovali také v podivném „únosu“ dámy do Itálie, z něhož v paměti utkvělo, jak polonahý Rychtář běhá po italské riviéře a dokola ochotně do přítomných kamer volá: „Carabinieri! Carabinieri!“ Načež něžně pláče do telefonu (Rychtář nikdy nezapomněl vynechat slzy, stejně jako Macura řvaní) a partnerku chlácholí slovy: „Džambulko, já si pro tebe přijdu!“ Ačkoliv možná to byla vyhrůžka, kdoví. Každopádně význam té nevšední přezdívky dodnes nebyl uspokojivě objasněn. Vezmeme-li však v úvahu, že výraz džambul je název pro odrůdu česneku, lze vztah Bartošové s Rychtářem považovat za svazek upírů.

Ještě jeden deset let starý výrok si lze snadno vybavit, a sice slova tehdejšího šéfredaktora webu eXtra.cz Pavla Novotného, který v televizním dokumentu Dělníci bulváru na adresu Bartošové suverénně pronesl: „My ji zabijeme.“ Ta věta tehdy byla nešťastně a pohodlně interpretována tak, že Novotný vybízí k honu na nebožačku a chce ji uštvat, protože její příběh táhne a jsou z něj peníze. Ve skutečnosti pozorný člověk v citované větě slyšel kromě pracovního pragmatismu také starost – starost někoho, kdo hledí dál a na rozdíl od jiných si svede představit, k čemu nastalá štvanice může vést. Novotného věta byla vlastně obviněním všech, kdo se na někdejším cirkusu podíleli, a to včetně čtenářů, lačných po nových senzačních informacích o své kdysi oblíbené zpěvačce.

Po Bartošové už totiž nikdo nechtěl písně, ty podstatné natočila v osmdesátých letech, hrají se dodnes a pro jednu generaci znamenají silnou vzpomínku na mládí. Bezpečně skoro všechny její songy znám a vím, že už navždy mi zůstanou jako ohlas mého dětství. Vyrostl jsem totiž v rodině, která se neobešla bez žádné nové desky Ivety Bartošové, jelikož můj otec byl jejím fanouškem. Byl to vlastně typický její fanoušek: muž, jehož mládí odcházelo souběžně s tím, jak se krásná ženská (mladší než on, navíc původem stejně jako on z Valašska) prosazovala a víc a víc zářila na scéně svým úsměvem, zvonivým hlasem, sexy tělem a texty o kráse mládí nebo o zákrutách lásky.

Neomylně ho na ní přitahovalo to, v čem byla přirozená, a neomylně přehlížel to, co na ní jiní vytvořili jako produkt. Když jsem mu donesl její podpis s osobním věnováním, pro který jsem si pln ostychu došel jako puberťák sloužící jako uvaděč na Českém slavíku, měl táta velkou radost. Přesto v závěru života Ivety Bartošové po ní ani on nechtěl písničky. Na co, novinky by mu emoci mládí znovu nezprostředkovaly. Současně nemohu říct, že by patřil k těm, již po ní požadovali dramatický špektákl, telenovelu v přímém přenosu. Takových bylo hodně, dneska tito a jim podobní stejně nadšeně sledují osudy partnerského dua Felix Slováček a Dagmar Patrasová, což je taky příběh, jejž příčetný člověk může chápat jen stěží.

Kdepak, táta a další se na Ivetě Bartošové provinili něčím dokonce horším: lhostejností. Hvězda pro ně pohasla, byla jim volná. Možná to sama cítila, možná věděla, že už navždy bude jenom odleskem své mladistvé záře. S tím se mizerně žije. Chtěla být třeba jako Barbra Streisand, jenže k tomu neměla ani schopnosti byznysové, ani ochotu či nadhled přirozeně stárnout. Místo toho dopadla nachlup stejně jako kolegyně, k níž měla charakterem repertoáru přece jenom blíž: Whitney Houston. Zemřely stejně staré.