Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemístit. Naproti visel na zdi naivní portrét vlasatého muže s velkým nosem a povislým knírem, takže vypadal jako člen nějaké hardrockové skupiny ze sedmdesátých let. Byl to poslední potomek chorvatského šlechtického rodu Frankopanů, básník a národní hrdina Fran Krsto Frankopan. Své hrdinství potvrdil popravou stětím 18. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě. Krčma neboli konoba v městě Kraljevici nese jeho jméno, neboť renesanční zámek postavený v polovině 17. století patřil právě těm Frankopanům, kteří pocházeli z blízkého ostrova Krk a ovládali od středověku tuhle část severního Jadranu. Já jsem se tam ocitl zčásti náhodou a ne zcela dobrovolně, jak jsem o tom psal v předchozích dílech.

Ale teď to bylo příjemné, louskal jsem mušle čili slávky jedlé, vylupoval z nich tu měkkou tkáň, srkal je jako nějaké zvíře, upíjel pivo značky Ožujsko a hleděl do mušketýrské tváře poslednímu Frankopanovi. Jeho život vyprchal již v pouhých osmadvaceti letech, Habsburkové ho popravili, když proti nim chystal spiknutí, které povstalo z uražené cti a pocitů nevděku. Neboť co činilo Chorvatsko celá staletí? Zač Chorvaté nastavovali hruď? Čím bylo pro Evropu a křesťanstvo Charvátsko, jak se té zemi také dá hezky říkat? A jaký titul mu náležel? No přece Antemurale Christianitatis! Bašta křesťanství! Zeď, o kterou se rozbíjely turecké lebky. To Chorvaté nesli dobrých tři sta let hlavní břemeno obrany proti Turkům, kteří se hrnuli do Evropy. Hrvatska! Země Krabatů, statečných bojovníků s ležérně uvázanými šátky, jež daly jméno kravatě, která je, aniž to svět ví, pocta Horvátům, Krovatům, pocta, kterou jsem si i já na stará kolena oblíbil, když jsem se konečně naučil, jak to vázat.

Ale sklízet nevděk, to je starý úděl všech, kdo se obětují, kdo odvádějí drsnou práci pro druhé. Snad z toho i povstalo spiknutí, na jehož konci spadla hlava Frankopana a jeho přítele, Petra Zrinského, ano, toho ze Zrinských, rodiny národních hrdinů chorvatských, ale i maďarských, neboť rod Zrínyi se vyznamenal na baštách křesťanských, které hájil proti musulmanům: slavná obrana pevnosti Sigetu (1566), na jejímž konci se vyřítí proti strašlivé turecké přesile do posledního boje bán Mikuláš Šubič Zrinský, to je heroická chvíle evropských dějin, o které ví ale jen málokdo. Dostala se ale do Slovanské epopeje Alfonse Muchy, Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským se jmenuje 14. plátno toho veledíla. Ve velkolepém mumraji tam panslavista Mucha znázornil poslední okamžiky těch mužů před výpadem. Padli všichni, i ženy, které se raději nechaly odpálit se zbytkem tvrze, než by se vydaly do otroctví. Turci ale dostali takový nářez, že se z toho pár let museli vzpamatovávat.

Ale to jsem odběhl od mušlí i od toho Frankopana, který žil o sto let později, a stále nebyli Turci zahnaní, pořád dotírali na hranici, kterou strážit byla samozřejmá povinnost, protože nikdo neříkal, ba ani ho to napadlo, že hranice by neměly být, že to je přežitek, a nikdo nevolal: Turci, willkommen!, jen sem pojďte budovat multi-kulti. Byla to prostá otázka života a smrti, bytí, či nebytí Evropy v podobě, jak si ji Evropané vytvořili, zajisté ne dokonalé, ale jejich.

Mušle jsem se naučil jakžtakž jíst kdysi v Bruselu, kde k nim podávají hranolky. Vím, že se použije nůž, kterým se škeble otevře, a pak tou jednou lasturou se seškrábne ta narůžovělá měkká část, vlastně tělo, jež se sní. Aby se člověk trochu najedl, musí těch kousků sníst celý hrnec a k tomu něco přikusovat, tady k tomu dávají bílý chleba. To jsme dělal a myslel na nevděčnou Evropu. Příběh toho Františka Kryštofa Frankopána byl ale trochu jiný. V roce 1664 křesťané slavně zvítězili nad Turky u Svatého Gotharda (Szentgothárd) na řece Rábu, bylo to vítězství tak drtivé, že bylo možné Turkům nadiktovat cokoli, jenže císař Leopold I. udělal co? Podepsal s Turky mír tak hanebný, že celá Evropa žasla, prostě nechal Chorvatsko i velkou část Uher v rukou Turků, snad aby měl klid na válku s Ludvíkem XIV. A tenhle bídný mír ve Vášváru (Vasvár, Železnohrad, což je městečko v západním Maďarsku) hluboce urazil chorvatské obránce Evropy, dotkl se cti jejich vlasti, urazil je do morku hrdé kosti, takže začali kouti pikle proti císaři, podobni v tom svým českým kolegům před padesáti lety. Podobně jako oni hledali spojence po všech koutech Evropy, ve Francii, v Benátkách, Polsku, všude možně, ovšem bez většího úspěchu, až se v zoufalství, i v tom byli podobni českým spiklencům, obrátili na pomoc k Vysoké Portě, tedy ke svým nepřátelům Turkům, od nichž měli být původně osvobozeni…

Byla to zrada, nebo beznadějná touha po svobodě? říkal jsem si u mušlí, nikoli toaletních, jejichž prázdné skořápky se vršily v druhém hrnci jako nějací velcí černí vysátí brouci, takže ve mně narůstal pocit viny, že jsem je jen tak pro nic za nic vyprázdnil, seškrábl a vyžral jako nějaký mravenečník nebo nosál včelí úl. Co se asi dělá s tou hromadou prázdných škeblí? Drtí se na prášek? Dá se tím hnojit nebo se z toho něco dělá nějaká cihla nebo tvárnice? Vysype se to jenom tak do moře? Po celém světě se za večer zajisté vyškrábou tisíce tun mušlí: strašlivé obžerství, co si asi ty mušle myslí? Ach, promiňte, mušle chorvatské, vy slávky slovanského moře, v chuti vašeho mdlého těla je něco velmi erotického, celé to pojídání je vlastně jakási forma orálního aktu. Po něm se přirozeně dostavují pocity viny, inu, po mušlích omne animal triste. Seděl jsem tam schlíplý a napůl nasycený slávkami a dopíjel ožujsko.

Ale vraťme se k osudu chudáka Frankopana, jenž na mě hleděl za zdi. No, nepovedlo se to. Plány na povstání skončily dřív, než vůbec k něčemu vážnějšímu mohlo dojít. Na jednoho z vůdců, Mikuláše Zrinského, se vyřítil při lovu divoký kanec a smrtelně ho zranil. Nahradil ho bratr Petr, ale vše se začalo hroutit. Ani k nějaké Bílé hoře to chorvatští spiklenci nedotáhli. Pomoc nepřišla ani od Turků, to, že ji hledali u nich, jim jen uškodilo i u vlastních. Většina šlechty se odmítla povstání účastnit, sněm, sabor, slíbil věrnost císaři. Spiklenci Frankopan a Zrinský napsali pokorný list do Vídně, kde ubezpečovali, že nechtěli svrhnout císaře a že o pomoc Turky nežádali. Jenže ve Vídni věděli své: měli totiž u sultánova dvora svého zvěda, řeckého tlumočníka, který jim všechno hlásil. V dubnu 1671 se vydali v naději na císařskou milost do Vídně, kde byli ale hned zatčeni, převezeni do Vídeňského Nového Města, kde je mimořádný soud odsoudil k trestu smrti za velezradu, což bylo vzápětí provedeno. Obrovské majetky Zrinských, Frankopanů a dalších magnátů byly zkonfiskovány a rozděleny mezi věrnou šlechtu a hraničáře, což bylo obyvatelstvo Vojenské hranice, sanitárního kordonu chránícího linii dotyku s tureckými agresory. Fran Krsto Frankopan a Peter Zrinski jsou pohřbeni ve Vídeňském Novém Městě, na jejich hrob přinášejí Chorvaté dosud květiny.

Na stole v konobě v Kraljevici stály dva hrnce, jeden byl prázdný, na jeho dně zbylá omáčka, ve druhém prázdné škeble. Tu omáčku jsem měl na košili, ruce jsem si utíral jako kat nebo chirurg po zákroku. Dopil jsem pivo, zaplatil útratu a nočním městečkem, které se jevilo jako tiché a opuštěné, se vracel do hotelu. Vody Kvarnerského zálivu, byť mořské, stály bez hnutí. Zatažené noční nebe nepropouštělo ni jedné hvězdy svit, vše bylo temné až do jakési truchlivosti. Ve městě byl už jen jeden otevřený krámek, kde bylo možné koupit plechovku, tu jsem si odnášel do hotelu. Exotická, jakoby poněkud nakyslá, ale příjemná chuť mušlí se mi nyní při vzpomínce na ten večer vrací a vyvolává ve mně nostalgii po podzimním moři, do kterého se už nedá vlézt, takže nezbývá než na něj hledět a vnímat jeho nekonečnou věčnost. Bylo chladno a začínalo mrholit. Zámek Frankopanů vstupoval do mlhy a pak se ztratil úplně.