Je tohle Sarajevo 1914? Dojde v Íránu k zásadní změně? To byly otázky, které kolovaly po sociálních sítích, když se objevila zpráva, že íránský prezident Ebráhím Raísí zahynul při pádu vrtulníku. Odpovědi jsou Ne a Nejspíš ne, a pokud ano, tak jenom k horšímu.

Prvním podezřelým z pádu byl samozřejmě Mosad. Izrael je s Íránem de facto ve válce a s eliminacemi íránských představitelů má zkušenosti. Jeruzalém se ale zatím omezoval na likvidaci osob přímo pracujících na atomovém programu, jaderný inženýr je v Íránu celkem nebezpečné povolání, a na členy ozbrojených sil, hlavně Islámských revolučních gard. Politické představitele nechával na pokoji. Šlo by o zásadní změnu politiky. Izrael se navíc po raketové přestřelce s Teheránem snaží situaci deeskalovat, má stále dost práce s Gazou.

Tím výčet podezřelých nekončí. V Íránu operuje Islámský stát, což jsou sunnité, ti považují íránské šíity za kacíře, k akci se mohli odvážit nějací sekulární protivníci režimu; íránská vnitřní politika dokáže být dost ostrá. Když v roce 2017 zemřel bývalý prezident Akbar Rafsandžání, jeho rodina prohlásila, že byl otráven (bylo mu 82). Jiný bývalý prezident Muhammad Chátamí je v domácím vězení.

Bývalý ministr zahraničí Mohammad Džavád Zaríf obvinil ze smrti Raísího Spojené státy. „USA uvalily sankce na prodej letadel a leteckých dílů do Íránu a nedovolují íránskému lidu využívat leteckých práv,“ prohlásil. „Zapíše se to na seznam amerických zločinů proti íránskému lidu.“ Tím poukázal na nejpravděpodobnějšího viníka smrti Raísího: horu, do které vrtulník narazil.

O tom, že k nehodě nedošlo cizím zaviněním, svědčí i oficiální íránské zdůvodnění. Vinu prý nese „technická závada“. Havarovaný vrtulník byl americký Bell 212, civilní verze slavného Huey z vietnamské války. Podle informací agentury Reuters byl 40 až 50 let starý. Íránský šáh byl vděčným nákupčím americké techniky. Po revoluci v roce 1979 nově vzniklá islámská republika toto vybavení zdědila, Američané na ni však uvalili sankce a odmítli dodávat náhradní součástky. Helikoptéra Raísího byla zřejmě desítky let stará a v bůhvíjakém stavu, letěla hornatou oblastí v tak husté mlze, že komplikovala záchranné práce ještě 15 hodin po ztrátě kontaktu. Náraz do hory se zdá nevyhnutelný.

Smrt Raísího nebude mít bezprostřední následky. Přes svůj titul prezidenta nebyl nejmocnějším mužem v zemi. Tím je nejvyšší vůdce Alí Chameneí. Írán je teokracie vedená šíitskými kleriky, kteří věří, že muslimské společenství mohou vést pouze Bohem vyvolení potomci proroka Mohameda. Tím posledním je takzvaný dvanáctý imám Muhammad al-Mahdí narozený v roce 869. Šíité věří, že nikdy nezemřel, pouze čeká v úkrytu, ze kterého vyjde na konci věků. Do té doby společnost vedou klerici, nejschopnější z nich se stane nejvyšším vůdcem. Ten řídí ideologické nastavení Íránu a činí všechna důležitá rozhodnutí. Prezident je spíš jen takový manažer, který řeší detaily návrhů nejvyššího vůdce a řídí každodenní agendu.

Chameneí je nejvyšším vůdcem na doživotí, ztráta jednoho poskoka na jeho politice nic nezmění, nové volby jsou naplánovány na 28. června. Zároveň je mu ale 85 let a údajně má rakovinu prostaty. Otázka následnictví je tudíž na programu. Za jednoho z favoritů byl považován právě Raísí.

Oficiálně nového nejvyššího vůdce bude vybírat Shromáždění znalců, sbor 88 volených kleriků. Kandidáti na znalce, prezidenta a do íránského parlamentu ale musejí být schváleni dvanáctičlennou Radou strážců. Samotné volby bývají relativně svobodné, tedy ve smyslu, že je nikdo nefalšuje, tento systém ale zajišťuje, že nikdo nepohodlný nemůže kandidovat. Radu strážců z poloviny nominuje Chameneí, z poloviny ji volí parlament na návrh nejvyššího soudce, jenž je na oplátku zase nominován Chameneím. Výběr svého nástupce má v rukou nejvyšší vůdce. Aspoň teoreticky.

Chameneí samozřejmě nemá žádnou záruku, že po jeho smrti bude jeho přání respektováno. Velkou roli při výběru budou hrát revoluční gardy. Ty tvoří alternativní ozbrojené složky. Jejich hlavní rolí je ochrana režimu jak doma, tak ve světě. V Íránu jsou nasazovány k potlačování jakéhokoli disentu, včetně demonstrací. Vyznávají strategii předsunuté obrany. To se projevuje vměšováním do záležitostí okolních států, sabotážemi a záškodnickou činnosti. Bahrajn, Saúdská Arábie, USA a Švédsko je zařadily na seznam teroristických organizací.

S Chameneím mají symbiotický vztah. Když se v roce 1989 ujal moci, nemohl se spolehnout na prestiž svého předchůdce Rúholláha Chomejního. Posílil tedy roli revolučních gard, které se zhostily vynucování pořádku s vervou. Dnes jsou nejen významnou vojenskou složkou, mají asi 250 tisíc členů, ale ovládají i velké části íránské ekonomiky a služba v gardách není v íránské politice na škodu. Gardisté by si rádi tuto pozici udrželi i po smrti Chameneího.

Ideální kandidát

Raísí se pro tuto roli výborně hodil. Podle všeho to byl nevýrazný, necharismatický a nikterak bystrý přisluhovač režimu. Narozen v roce 1960, vystudoval islámské právo a v roce 1981 zahájil kariéru prokurátora. O čtyři roky později se stal zástupcem prokurátora v Teheránu. Právě v této funkci dosáhl nejtemnější chvíle své kariéry. V roce 1988 byl pověřen jako člen čtyřčlenného „výboru smrti“ provedením rozsáhlé čistky odpůrců režimu. Tisíce lidí, nejčastěji se mluví o pěti tisících, některé odhady ale až o třiceti, byly popraveny bez řádného soudu. Nejčastěji šlo o levicové disidenty. Za účast na této zrůdnosti se Raísímu říkalo „řezník z Teheránu“ a „ajatolláh masakru“. Osvědčil se ale jako věrný služebník režimu. Vytrvale stoupal po kariérním žebříčku, v roce 2019 to dotáhl na nejvyššího soudce. Po celou dobu se projevoval jako jestřáb plně podporující islamistický režim a politiku Chameneího.

V roce 2017 se poprvé účastnil prezidentských voleb, prohrál ale s umírněným Hasanem Rúháním. Když kandidoval podruhé, režim mu umetl cestu. Rada strážců zakázala kandidovat komukoli, kdo by měl sebemenší šanci Raísího porazit. Proto vyhrál, avšak volební účast 48,5 % byla nejnižší v historii.

Jako prezident byl považován za neviditelného. Rozdělení mezi úřady prezidenta a nejvyššího vůdce v podstatě zmizelo, Raísí sloužil spíš jako mluvčí Chameneího. Během protestů v roce 2022 se často demonstranti ani neobtěžovali vykřikovat slogany s Raísího jménem, jelikož byl považován jen za bezvýznamnou loutku.

Protlačení Raísího na vrchol bylo doprovázeno instalací hardlinerů v dalších politických funkcích. Chameneí byl ochoten tolerovat „kritiky v mezích zákona“, Rúhánímu bylo dovoleno kandidovat, protože se do něj vkládaly naděje, že vyřeší tragickou ekonomickou situaci, v posledních letech od toho ustoupil. Je to považováno za součást přípravy na jeho skon. Chce mít ve vrcholných funkcích své věrné, až odejde. Raísí však vyhovoval i revolučním gardám. Jejich velitelé doufali, že by mohl být jejich loutkou.

Po jeho smrti zůstává jediný favorit na nástupnictví po Chameneím, jeho čtyřiapadesátiletý syn Modštaba. Je považován za jednoho nejvlivnějších mužů Íránu, operuje v pozadí. Je nejdůležitějším poradcem svého otce a podobně jako Raísí má na rukou krev. Organizoval potlačení protivládních protestů v roce 2009. Působí jako hlavní vojenský kaplan revolučních gard, má tedy napojení na dvě nejvlivnější skupiny v Íránu, kleriky i gardisty. Paradoxně největší nevýhodou Chameneího juniora je jeho původ. Revoluce v roce 1979 svrhla monarchii dynastie Pahlaví. Nyní to zavání zavedením rodu Chameneí. To je pro mnohé nepřekročitelný Rubikon, Modštaba ale po smrti Raísího nemá protivníka.

Každopádně se očekává, že chaos doprovázející výměnu nejvyššího vůdce využijí revoluční gardy. Ty jsou podle mnohých expertů uprostřed procesu pomalého puče. Nemohou se zbavit nejvyššího vůdce, jsou strážci revoluce a bylo by trochu divné, kdyby zrušily post hlavního revolucionáře; potřebují někoho na vrcholu, s kým budou moci pracovat. Chameneí mladší sice bude asi méně tvárný, než by byl Raísí, ale revoluční gardy ho zřejmě blokovat nebudou. Možná se moc přesune od kleriků ke gardistům, zásadní vliv na svobodu v Íránu a vztah s okolními zeměmi to ale mít nebude. Co se týče zahraničních dobrodružství a snah zničit Izrael, může se situace naopak zhoršit. Chameneí senior byl opatrný a revoluční gardy prahnou po utrhnutí se z řetězu.

Šance, že by režim mohla smést revoluce, se nejeví jako příliš nadějné. Protesty, demonstrace a odpor proti režimu je téměř neustálý. Navzdory teokracii se Írán rapidně sekularizuje, asi jen 30 % mladých Íránců se považuje za praktikující muslimy, mešity ve městech údajně zejí prázdnotou, ekonomický růst je mizerný, nezaměstnanost vysoká, inflace na 70 %, to vše je teoreticky výbušný mix. Režimu ale stačí mít na své straně revoluční gardy, zbytek potlačí. Při poslední vlně protestů zemřelo minimálně 516 lidí, na 900 bylo zraněno a 20 tisíc jich skončilo ve vězení. Smrt Raísího znamená konec jednoho nevýrazného tyrana, jeho místo je však připravena zaujmout řada dalších.