Mezi šťastlivci, kteří letos obdrželi sošku Oscara, v jejich případě za vizuální efekty, byli i Takaši Jamazaki, Kijoko Šibuja, Masaki Takahaši a Tacudži Nodžima. Své schopnosti uplatnili při přípravě ve filmu Godzilla Minus One. Tento snímek sice využívá moderní efekty, a jak oscarová ceremonie ukázala, dostalo se jim i prestižního ocenění, ovšem z hlediska svého vyznění se do jisté míry „vrací ke kořenům“. To není samozřejmost, jelikož Godzilla od svého zrození prošla četnými proměnami chování, přestože její fundamentální rysy se vlastně nikdy nezměnily.

Godzilla, v japonské podobě Gojira (což prý vzniklo ze slov „gorila“ a „kujira“, z nichž to druhé v japonštině označuje velrybu), vznikla coby důsledek druhé světové války, respektive zkázy, která císařství zasáhla. Když se režisér Ishiro Honda vracel z válečného zajetí, jeho cesta vedla také přes Hirošimu a Nagasaki. Míra destrukce ho skutečně šokovala a přivedla k myšlence natočit film, který bude sloužit jako alegorie těchto hrůz.

Nasazení atomových bomb samozřejmě zanechalo v Japoncích těžké psychické stopy, jež vedly k obrovským obavám z těchto zbraní. Ty pak ještě zesílily kvůli americkým nukleárním pokusům v Pacifiku a jejich nechtěným dopadům na civilisty. Honda se proto rozhodl, že jeho nový snímek vyšle světu varování před zneužitím jaderné energie, současně však chtěl natočit snadno přístupný film, který osloví nejširší publikum.

Jeho partnerem v tomto snažení se stal producent Tomoyuki Tanaka, obdivovatel amerických efektových filmů z meziválečných časů, ve kterých se objevovala různá obrovská monstra. A tak vznikl nápad použít právě takovou příšeru coby metaforu atomové zbraně. Základním prvkem scénáře se tedy stal gigantický pravěký ještěr, kterého vzbudily jaderné exploze a který se pak vydal působit zkázu do ulic Tokia. Poselství filmu podtrhl fakt, že kromě kolosálních rozměrů dostal tento obr do vínku i ničivý radioaktivní dech.

Začalo to Gojirou

První film nazvaný prostě Gojira měl premiéru v roce 1954, okamžitě zaznamenal impozantní úspěch a brzy se dočkal také uvedení v Americe, a to pod změněným (údajně západnímu uchu lépe znějícím) jménem Godzilla. Za zmínku stojí, že jej promítala dokonce i kina v socialistickém Československu. Dostal název Probuzená zkáza a samozřejmě výtečně vyhovoval propagandě mířící na „vrahy z Wall Streetu“.

Hondův film však původně neměl vyvolávat protiamerické resentimenty, protože vznikl coby varování před zneužitím „atomu“ obecně. S tím ostatně souvisel také způsob, kterým byl filmový netvor nakonec zničen. Běžné zbraně totiž selhávají, a tudíž japonský vědec Serizawa použije svůj strašlivý vynález, kyslíkový dezintegrátor, jenž promění Godzillu v kostru, avšak za úspěšné nasazení nové zbraně zaplatí životem.

Godzilla ovšem nezůstala kostrou dlouho, protože už o rok později se na plátna vrátila. Druhý film přinesl schéma, které se poté uplatňovalo znovu a znovu, jelikož Godzilla se nově musela utkat s další obří příšerou. Totéž platilo i pro třetí film, jenž vznikl roku 1962. Tentokrát už to byl plně barevný snímek a Godzille čelil protivník vskutku důstojný, totiž slavný opičák King Kong. O úspěchu tohoto fenoménu svědčil také fakt, že se do natáčení podobných filmů pustila i další studia v Japonsku a poté i za hranicemi.

Kaiju čili zvláštní zvíře

Pro obrovská filmová monstra se začalo užívat slova „kaiju“ (doslova „zvláštní zvíře“), tento pojem se pak stal i označením celého žánru. Většina konkurenčních snímků však brzy zapadla a snad jedinou příšerou od jiného studia, která si získala dlouhodobou oblibu, se stala obrovská želva Gamera. Mezitím se Godzilla v dalších a dalších filmech studia Toho utkávala s nejrůznějšími monstry, která někdy dostávala také „vlastní“ snímky. K těm nejslavnějším se řadí ptakoještěr Rodan, můra Mothra či trojhlavý drak King Ghidora.

Bylo však příznačné, že se vyvíjela i samotná Godzilla. Její vizáž sice zůstávala zhruba stejná, ovšem rostly rozměry a zejména se měnila její povaha. Na samém počátku představovala jednoznačnou hrozbu pro Japonsko nebo celé lidstvo, kdežto v pozdějších filmech, především v těch ze 70. let, se stávala spíš spojencem. Z hlubin země, z oceánů a z kosmu totiž přicházely nestvůry, které znamenaly ještě větší nebezpečí.

Na začátku se tedy hledaly různé způsoby, jak Godzillu zničit, ale později už lidstvo usilovalo spíš o nějaké soužití či spolupráci s tímto sice stále radioaktivním a nevyzpytatelným, ale mnohdy nesmírně užitečným, ba přímo nepostradatelným monstrem. Tato proměna Godzilly zřejmě na západního diváka působila podivně, zatímco Japoncům naopak dávala smysl, který souvisí se samotnou podstatou celého fenoménu „kaiju“. Ta totiž čerpá z japonských tradic, a proto se v zahraničí velmi často setkává s nepochopením.

Filmy s Godzillou a dalšími monstry zpravidla vypadají jako „popcornová“ zábava, která neusiluje o žádné hlubší poselství a má diváky jen bavit. Některé ze snímků tohoto žánru se sice touto cestou opravdu daly, avšak samotná Godzilla určitě nikoli, o čemž koneckonců svědčí i výše popsané okolnosti jejího vzniku. Výstraha před zneužitím jaderné energie ostatně reprezentuje pouze jednu dimenzi ze složitého pozadí „kaiju“.

Japonské filmové nestvůry totiž vykazují velkou podobnost s „kami“, jak se označují duchové z bohatého panteonu šintoismu, tradičního japonského náboženství. Západní věrouky obvykle pracují s „černobílými“ kategoriemi nadpřirozených sil. Bůh je tudíž nekonečně dobrý, kdežto ďábel znamená čisté zlo. Japonští „kami“ ale bývají mnohem komplikovanější. Duch, který se většinou projevuje jako dobrý, se může rozzuřit a působit strašlivou zkázu, kdežto ducha, jenž vypadá jako zlý, lze usmířit či přimět ke spolupráci.

Gigantická, takřka nezastavitelná, někdy bezohledně ničící, jindy užitečná Godzilla tudíž bývá přirovnávána k šintoistickému božstvu. Bývá náladová, může být cenným spojencem i krutým nepřítelem, na lidstvo bere malé ohledy a stará se především o rovnováhu. Z tohoto důvodu se dá říci, že Godzilla vlastně zosobňuje samotnou přírodu. Zasahuje zejména tehdy, když někdo či něco poruší pradávnou harmonii přírodních sil (v japonštině nazývanou slovem „wa“), respektive když se vychýlí rovnováha mezi přírodou a člověkem.

Proto zřejmě nepřekvapí, že kromě varování před jadernými zbraněmi se v pozdějších filmech s Godzillou vyskytují i další důležitá témata, mimo jiné ekologická. Často se poukazuje na znečištění životního prostředí (což dokázala například bitva Godzilly s monstrem Hedora, jež vzniklo doslovně jako produkt znečištění) či rizika plynoucí z genetických manipulací, ačkoli terčem kritiky se někdy stává i neefektivní (nejen japonská) byrokracie.

Godzilla made in USA

Úplně odlišný přístup zvolil hollywoodský režisér Ronald Emmerich, jenž v roce 1998 natočil americký film Godzilla. V tomto případě zcela jednoznačně šlo o onu „popcornovou“ zábavu, jejíž protagonista měl s japonským „božstvem“ společného jen málo. Bylo to pouze veliké nešťastné zvíře, jež se ocitlo ve špatnou dobu na špatném místě a které nakonec zničily rakety amerických letadel. Většina fanoušků žánru „kaiju“ tento film z duše nenávidí a studio Toho se pak dlouho bránilo další spolupráci s Hollywoodem.

Situace se změnila až v roce 2014, kdy dorazila do kin další „americká“ Godzilla, tentokrát už však mnohem víc odpovídající japonskému vzoru. Film zaznamenal zasloužený úspěch a stal se základem série MonsterVerse, jež líčí „stýkání a potýkání“ Godzilly s dalšími monstry, a to takřka přesně v duchu japonských tradic. Godzilla se znovu stává „božstvem“, které může být jak bezohledným nepřítelem, tak cenným spojencem.

Nezávisle na této sérii natočilo studio Toho i vlastní snímek Shin Godzilla (Nová Godzilla), který si zajímavě pohrával s vizáží slavného monstra a dočkal se velké chvály. Velice dobře si vede rovněž nejnovější film Godzilla Minus One, zmíněný na začátku; představuje jakési „retro“, protože jeho děj se odehrává v poválečném Japonsku, jehož rekonstrukci naruší útok radioaktivní nestvůry. Také zápletky obou těchto filmů přinášejí „návrat ke kořenům“, neboť Godzilla opět znamená hrozbu a hrdinové hledají způsoby, jak ji zastavit.

Tato krátká exkurze do minulosti a současnosti jednoho popkulturního fenoménu určitě není a nemůže být vyčerpávající. Mnoho témat by si zasloužilo delší rozbor, avšak snad se aspoň podařilo naznačit, že filmy s Godzillou (míněno ty „pravé“) zpravidla přinášejí daleko víc než jen nenáročnou efektovou zábavu. Pro mnohé z těch, kdo se s fenoménem „kaiju“ seznámili již v dětství, šlo vlastně o jakousi první „vstupenku“ do fascinujícího světa japonské kultury a historie.