Existuje teze, jejímž autorem je zřejmě Pavel Karous, že lidé nemají rádi pražské brutalistické stavby z toho důvodu, že jim zlí developeři rafinovaně implantovali přesvědčení, že ty stavby jsou projevem pozdního socialismu. Je ovšem možné, že u Karouse, který se nedávno stal aktérem happeningu „Vymítání zla z magistrátu pomocí Lenina na beranidle“, jde spíš o tzv. projekci. A že si lidé ty stavby oškliví, protože jsou ošklivé.

Architekt Peter Eisenman v roce 1982 v debatě s jiným, velmi odlišným architektem Christopherem Alexanderem tvrdil, že soudobá architektura má být disharmonická, protože taková je doba. Zmínil, že jeho „děti žijí se strachem, že se nedožijí přirozeného konce života“, aniž by považoval za nutné vysvětlit proč. Dnešní čtenář by se mohl domnívat, že trpěly klimatickou úzkostí, ale v roce 1982 ještě globální oteplování neměly. Můžeme jen tipovat, že se bály jaderné války. V každém případě chtěl Eisenman vidět ten strach, úzkost a odcizení v architektuře zpracované a tvrdil, že „architektura, která strká hlavu do písku a vrací se k neoklasicismu“, se se současným strachem nevypořádává. Stejně tak podle něj nejsou řešením „stavby, v nichž by se lidé cítili pohodlně, a úzkosti by se tak předešlo“. To bychom je „ukolébali v pocitu, že je všechno v pořádku. A to není. Takže rolí umění a architektury by mohlo být připomínat lidem, že všechno není v pořádku“.

Eisenmanovy budovy tomu odpovídají. Některé z nich působí dojmem, jako by je potkala nějaká pohroma. A že kdyby Eisenmanovi dovolili udělat šikmé podlahy, udělal by je, ale klienti bohužel trvají na tom, že chtějí dál chodit po vodorovných plochách, jako by se nechumelilo.

Eisenman je rovněž autorem Památníku holocaustu, to je ten městský blok v centru Berlína zaplněný betonovými kvádry. Tady zadání, pravda, k harmonii nevyzývá. Ale vlastně zachycuje velmi přesně, jak oficiální evropská kultura má tendenci památku holocaustu uctívat – projevovat lítost nad rozbitím historického společenství na kusy, z nichž už nikdy nevzejde žádný tvar. Evropská politika ráda uctívá Židy jako oběti. Když se brání, protože se nechtějí podruhé nechat rozbít napadrť, mívá s tím problém.

Vítězství Geerta Wilderse v nizozemských volbách vyvolalo v Evropě vlnu úzkosti, anebo extáze, podle politického nastavení. Kupodivu v tom nějak zaniklo, že Wilders nebyl jediný extremista, který zabodoval. Druhý největší zisk oproti minulým volbám zaznamenal blok sociálních demokratů a zelených pod vedením Franse Timmermanse, bývalého místopředsedy Evropské komise a fanatické hnací síly Green New Dealu. Zatímco v dosavadním parlamentu měly strany dohromady 17 křesel, teď budou mít 25. Jako správnější interpretace se tedy jeví ne vítězství pravicového populismu, ale polarizace. Střed – anebo spíš dosavadní vládní strany – prohrává a vítězí dva lídři zastávající pokud možno zrcadlové obrazy extrémních názorů toho druhého.

U dětí v západním světě je v posledních pár letech pozorována zvýšená úzkost, sebepoškozování, sebevražedné pokusy a další známky křehkého duševního zdraví – to už dnes není kontroverzní poznatek. Kontroverzní zůstává teze, že hlavním viníkem jsou sociální sítě a mobilní telefony. Jejím nejznámějším zastáncem je Jonathan Haidt, jiní ho kritizují. O něco méně, ale stále ještě kontroverzní je názor, že mobily nepatří do školy. Aspoň ne do základní a do vyučování. V USA se to teď pomalu začíná rozmáhat a zajímavé je, jak si to po počátečním odporu většinou pochvalují – nejen učitelé, ale i žáci. V dnešní době selektivního pseudolibertariánství je podivně obtížné prosadit myšlenku, že nějaké dobrovolně přijaté omezení může být taky dobré.

Alternativní hypotéza může být, že ta vlna má, tak jako kdeco v Americe, komerčního pomocníka. Firma Yondr vyrábí kapsičky, do kterých mobil zastrčíte a zavřete pomocí magnetického uzávěru, jejž lze odemknout jen speciálním odemykačem. Firma věcičku vyvinula původně pro koncerty (kapely většinou nemají rády, když si je lidi natáčejí). Letos zaznamenala nárůst zákazníků mezi školami o 150 procent.