„Patří to do muzea“ je hláška neznámějšího světového archeologa Indiany Jonese. Jeho reální kolegové si již dlouho stěžují, že Jones nastavuje nesplnitelná očekávání, v jeho podání archeologie obnáší boj proti nacistům jednou rukou a zachraňování biblických artefaktů rukou druhou, a ne oprašování kamínků štětečkem. V posledních letech by se ale možná ohradili vůči prohlášení, že předměty patří do muzea, či by se aspoň zeptali: „Do kterého?“ Sílí totiž hnutí za návrat exponátů vystavovaných v západních muzeích do zemí jejich původu. Podle kritiků byly ukradeny, jsou kořistí rabujících imperialistů a historické zločiny lze odčinit pouze jejich návratem.

Že to je celé složitější, ukazuje příklad nejznámějšího takového sporu, který zuří téměř dvě stě let. Předmětem sporu jsou takzvané Elginovy mramory, soubor starořeckých plastik z athénského Parthenonu, nyní vystavovaný v Britském muzeu v Londýně. Řecko tvrdí, že je Britové nelegálně ukradli, a chce je zpět. Poprvé o jejich návrat požádali krátce po vzniku moderního Řecka v roce 1835. Britové tvrdí, že mramory odvezli legálně a nejspíš je zachránili před zničením.

Mramory se jmenují podle lorda Elgina, britského velvyslance v osmanské říši v letech 1799 až 1803. Když Elginovi lidé navštívili Athény, tehdy pod osmanskou správou, byli zděšeni stavem antických památek v této kolébce západní civilizace. Otřesné podmínky panovaly i na akropoli, kde Turci zřídili vojenskou základnu. To již jednou mělo tragické následky. Parthenon se do 17. století zachoval v téměř nezměněné podobě. Sloužil totiž jako kostel a po osmanském záboru jako mešita, to uchránilo stavbu před chátráním. Během benátského obléhání Athén v roce 1687 se Turci opevnili na akropoli a z Parthenonu učinili muniční sklad. Stalo se nevyhnutelné, benátská střela zasáhla Parthenon a ten vyletěl do povětří.

Za lorda Elgina destrukce pokračovala. Turečtí vojáci vylamovali olověné svorky, které mramorové struktury držely pohromadě, aby z nich mohli tavit kulky. Britský aristokrat tedy na osmanském dvoře vyjednal povolení výzdobu Parthenonu odvézt. Odstranění a transport trval dva a půl roku při plném vědomí osmanských úřadů, nikdo se ho nepokusil zastavit. Projekt měl sice už v té době své kritiky, básník a filhelénista lord Byron to nazval vandalstvím, avšak britské tvrzení, že Elgin mramory neukradl, nýbrž zachránil, má něco do sebe.

V případě Elginových mramorů je aspoň nezpochybnitelné, že původně na Parthenon opravdu patřily. To se nedá jednoznačně říct o další soustavě artefaktů, kolem které zuří spor ohledně návratu. Beninské bronzy jsou sbírkou několika tisíc předmětů, ne všechny jsou ve skutečnosti z bronzu, ukořistěných Brity v roce 1897 během tažení proti Beninské říši. Dnes jsou asi v 160 muzeích světa, největší sbírku má Britské muzeum, vlastní jich na 900, asi stovka je součástí stálé expozice. Dalších asi tisíc předmětů vlastnili Němci.

Beninská říše se rozkládala na území dnešní Nigérie, s dnešním Beninem nemá nic společného. Nebyl to zrovna nejosvícenější stát. Zbohatl díky obchodu s otroky a běžně provozoval lidské obětiny. Tyto praktiky zarazila až britská expedice. K té se Spojené království odhodlalo poté, co beninští vojáci zmasakrovali britskou diplomatickou výpravu. Po dobytí Benin City Britové zabavili majetek beninského oby neboli krále. Oficiálně jeho odprodej měl pokrýt náklady tažení. Umělecká a kulturní hodnota bronzů byla rozpoznána v podstatě okamžitě. Britské muzeum šest měsíců po konci expedice uspořádalo velkou výstavu a světové kulturní instituce řadu z nich odkoupily.

Někteří odpůrci návratu bronzů tvrdí, že jejich zabavení bylo v té době považováno za běžné a legální. Pádnějším argumentem ale bude německá zkušenost. Německo oficiálně převedlo vlastnictví svých bronzů na Nigérii, i když velká část expozice zůstává v Německu jako zápůjčka. Dvacet tři artefaktů však putovalo přímo do Nigérie, podle dohody jejich vlastnictví měla převzít Nigerijská federativní republika a vystavit je v novém muzeu. Nigérie je však předala dnešnímu beninskému obovi, který si v regionu udržuje ceremoniální roli. Předměty zmizely v jeho soukromé sbírce. O jejich vlastnictví se ale přihlásil i guvernér státu Edo, který se rozkládá zhruba na území někdejší Beninské říše. Ozvali se i potomci otroků, se kterými Beninská říše obchodovala. Protestují proti tomu, aby se artefakty vrátily rodině, jež na ně vydělala jen díky prodávání jejich předků. Žádají, aby zůstaly v západních muzeích.

Další instituce, které vrátily beninské bronzy do Nigérie, je třeba Jesus College Cambridgeské univerzity, Aberdeenská univerzita, newyorské Metropolitní muzeum umění, americký Smithsonův institut nebo americká Národní galerie. Záměr vrátit dvě bronzové beninské sošky ohlásila anglikánská církev, přestože nejde o součást kořisti z roku 1897, ale o moderní odlitky, které dostal arcibiskup z Canterbury darem v roce 1982.

Elginovy mramory a Beninské bronzy jsou nejznámější případy, ale téměř nenajdeme na Západě muzeum, jež by nezvažovalo návrat artefaktů. Francouzský prezident Emmanuel Macron v roce 2017 nařídil přezkum všech exponátů pocházejících z Afriky a jejich návrat, pokud byly získány „bez souhlasu“ během koloniální éry. Nejrůznější objekty požaduje zpátky Egypt, včetně Rosettské desky (nyní v Britském muzeu) a busty královny Nefertiti (v berlínském Neues Museum). Španělsko zvažuje návrat předmětů, které získalo během svého imperiálního panství v Americe.

V případě Británie návrat artefaktů ztěžují dva zákony, o Britském muzeu z roku 1963 a o národním dědictví z roku 1983. Dohromady zakazují trvalý vývoz artefaktů z britských státních muzeí. Aktivističtí ředitelé těchto institucí to však obcházejí „výpůjčkami“. Příkladem je londýnské Victoria and Albert Museum, největší muzeum aplikovaného a dekorativního umění na světě. To na tři roky zapůjčilo do Ghany „korunovační klenoty“ ašantského krále. Celkově 32 předmětů. Ty ještě nebyly pořádně vybaleny, když současný ašantský král Otumfuo Osei Tutu II. vyjádřil naději, že artefakty by mohly v zemi zůstat navždy. V tom ho podpořil ředitel Victoria and Albert Museum Tristam Hunt. „Mohlo by dojít k tomu, že zákony z let 1963 a 1983 budou reformovány. Můj názor je, že tyto zákony by měly být reformovány a správci muzeí by měli mít odpovědnost za to, co je v jejich sbírkách,“ prohlásil. Než se stal ředitelem muzea, byl Hunt labouristickým stínovým ministrem školství. Ve své straně není s tímto názorem sám a jsou náznaky, že labouristé budou chtít tyto zákony změnit, aby umožnily návrat artefaktů.

Jistě lze namítnout, že je to tak správné. Uloupené bohatství se má vrátit. Jak ale ukazuje příběh Elginových mramorů, často je to složitější. Odvoz některých předmětů se dá z dnešního pohledu opravdu považovat za krádež. Ale stejně často šlo o záchranu cenného historického dědictví, probíhalo s vědomím a souhlasem místních úřadů, nebo šlo přímo o dar. Byl to často zájem Zápaďanů, který v hromadách šutrů a kovovém harampádí rozpoznal objekty hodné zachování.

Příkladem může být Napoleonova výprava do Egypta v roce 1798. Ta měla vojenský cíl, ohrozit Brity, ale budoucí francouzský císař s sebou vzal i 167 akademiků, vědců a intelektuálů. Ti se rozjeli po Egyptě, začali zkoumat staré rozvaliny, dokumentovat zříceniny a vůbec položili základy egyptologii. Místní lidé o nějaké staré kamení do té doby nejevili přílišný zájem. Právě Napoleonova výprava objevila Rosettskou desku. Bohužel pro Francouze vojenská část expedice dopadla nevalně, francouzské síly se musely vzdát Britům a součástí podmínek kapitulace bylo i předání desky. Proto je dnes v Britském muzeu.

Kacířská myšlenka. Nejspíš je jí tam lépe, než by bylo „doma“ v Egyptě. Velká a slavná evropská a americká muzea jako třeba tolik zmiňované Britské muzeum, Louvre nebo třeba Pergamonské muzeum v Berlíně jsou přece jen lépe přístupná než Káhira nebo nigerijská Abudža. Jejich úkolem je přibližovat kultury z celého světa a zasazovat je do kontextu. Díky svým obřím sbírkám mohou demonstrovat, jak antika ovlivnila renesanci, jak se lišilo mezopotámské umění od egyptského, či dokázat, že Beninská říše měla kulturu vyspělou, i když značně krvavou. Tyto instituce byly zřízeny, aby dokumentovaly to nejlepší z dějin lidstva. Pokud se vyprázdní kvůli nějakému napravování historických křivd, ztratí smysl své existence.

Nakonec je tu otázka bezpečnosti. Ve stabilních západních demokraciích je menší šance, že se artefaktům něco stane. Do Egyptského muzea vtrhl dav během revoluce v roce 2011 a některé exponáty poničil. Jak již bylo zmíněno, Nigérie navzdory dohodám předala slavné bronzy beninskému obovi. Historicky také nemá nejlepší výsledky, co se týče zabezpečení artefaktů. Britové mezi lety 1950 a 1972 prodali Nigérii 30 bronzů s tím, že jde o duplikáty, a nebudou tedy ve sbírce chybět. Některé následně skončily na černém trhu.

Návrat exponátů ještě nemusí vést k umístění do „toho správného muzea“, jak by řekl progresivní Indiana Jones. Je stejně tak možné, že skončí v soukromém trezoru nějaké místního papaláše. Ale dnešní ředitelé muzeí tak aspoň odčiní vinu svých koloniálních předchůdců.