Nevím, zda existuje nějaká statistika, jaký je výskyt duševních poruch mezi lidmi, kteří se začali intenzivně zabývat veřejnoprávními médii, ale nebylo by překvapivé, kdyby byl vysoce nadprůměrný. Jsou jako sněhová koule, u níž se na jádro, občas produkující nějakou smysluplnou, nebo aspoň srozumitelnou práci, nabalují vrstvy a vrstvy nejrůznějších aktivit a pohybů, jež vyplývají z byrokratického sebezájmu. Penetrují mnohé další sféry a instituce, jejich prosazovatelé v zásadě nevidí žádné přirozené meze.

Tvrdým jádrem současné novely je, jak každý chápe, zvýšení koncesionářských poplatků a jejich rozprostření tak, že se veřejnoprávní média vlastně stávají příjemcem jakési všeobecné daně z mobilu a z počítače. Tento záměr zase plodí další záměr, takže teď jsme u toho, že by rozhlas a televize měly mít právo žádat od České správy sociálního zabezpečení osobní data firem. Možná není daleko doba, kdy začnou pošilhávat po tom, že by měly mít některé pravomoci tajných služeb.

Zároveň probíhá snaha o precizování definice poslání těchto médií v zákoně. Byla doba, kdy se zdálo, že by by bylo možné se nad tímto problémem opravdu zamyslet. Ředitel České televize Jan Souček loni po svém zvolení v podcastu Insider mluvil o tom, že mediální prostor se od té doby, co bylo poslání těchto institucí vymezeno, změnil k nepoznání. A že je příznivcem toho, aby se sešla nějaká velká konference, jejímž výstupem by bylo, co od médií veřejné služby dnes chceme – ve vztahu k novým technologiím i k soukromému sektoru. To se pak vyvinulo trochu jinak. Ředitel ČT Souček se v rozhovoru oháněl studí mediální vědkyně Maríny Urbánikové, podle níž prý dělají všechno skvěle a diváci si přejí, aby to dál dělali tak a ne jinak.

Takže hrozilo, že by se takto všechny vnitřní rozpory boje proti dezinformacím ve veřejnoprávních médiích přímo institucionalizovaly. Jak by se to mělo naplňovat? Měla by média najmout redaktory specializované na dezinformace? Měla by zřídit speciální rubriky?

Tento problém se naštěstí vyřešil odchodem Pirátů z vládní koalice. „Jak dovozuje Legislativní rada vlády, úkol poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů v sobě již implicitně zahrnuje potírání dezinformací,“ s úlevou konstatují poslanci Jakob a Lacina. Jenže oni takto vyprovodili dezinformace jen proto, aby na jejich místo prosadili svůj přílepek, „přispívat k mediální gramotnosti“.

Tady narážíme na jeden ze vstupních bodů do labyrintu, při jehož zkoumání se čtenář musí rozmyslet, jestli se chce spíš pobavit, nebo zbláznit. Výhodou mediální gramotnosti, dozvídáme se, je to, že v sobě zahrnuje i boj proti dezinformacím, kterých jsme se právě zbavili. A zatímco u dezinformací Legislativní rada upozorňovala na problém, že se v našem právním řádu neobjevují, „pojem mediální gramotnost nezpůsobuje výkladové nejasnosti a explicitní zařazení mezi úkoly veřejné služby má oporu v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání,“ libují si poslanci.

Mediální gramotnost skutečně ve zmíněném zákoně figuruje a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se jím taky ukládá, aby do své každoroční výroční zprávy zařadila informaci o úrovni mediální gramotnosti.

Pěkný dojem však netrvá dlouho. Otevřeme-li si poslední výroční zprávu Rady za rok 2023, vidíme, že patřičnou sekci skutečně obsahuje. Jenže ouha – začíná slovy „český právní řád mediální gramotnost nedefinuje“. A upřesňuje, že definici obsahuje evropská směrnice.

Když si směrnici vyhledáme, zjistíme, že se jedná převážně o okecávací blábol. „Mediální gramotnost znamená dovednosti, znalosti a porozumění, které občanům umožňují efektivní a bezpečné využívání médií,“ začíná a nad tyto řeči, které by napadly každého, se prakticky nepovznese. Odneseme si z ní snad jen to, že by mediální gramotnost neměla znamenat jen znalost, jak uploadovat video na YouTube, ale taky „rozeznání rozdílu mezi názorem a skutečností“. Což je banalita na úrovni přijímacích zkoušek na mediální studia. Zbytek definice není definicí, nýbrž hecováním, že mediální gramotnosti se musí všichni věnovat.

Vzhledem k takto mlhavé definici nepřekvapí, že příslušná sekce zprávy Rady je přehlídkou ztraceného času. Rada každoročně osloví všechny držitele licencí, aby jí napsali, jak se zasazují o mediální gramotnost, a ti musí něco vypotit. Na bezejmenné úředníky Rady pak připadá nezáviděníhodný úkol to shrnout. „V osmi případech pak provozovatelé informovali o pořádání přednášek, besed, workshopů či kroužků pro děti, v šesti o uskutečnění dnů otevřených dveří, exkurzí či různých promo akcí,“ čteme tam například. Ale věřte mi, celé to tak zábavné není.

Je to vlastně klasická ukázka ubíjení společnosti byrokracií. Politici ji občas uznávají za problém, třeba u učitelů nebo lékařů, a vyhlašují, že proti ní budou bojovat („Úřady potřebují pořádný průvan! Provětráme zatuchlý vzduch, prosekáme byrokratickou džungli!“ – ODS, 2017). A druhou rukou džungli zahušťují, protože se vždy najde něco unikátně důležitého, co je třeba monitorovat a řešit. Protinávrh poslanců ANO, nenahrazovat přílepek o dezinformacích ničím, je v tomto případě jednoznačně lepší.

Veřejnoprávní média tak mají nakročeno k úpadku ne nepodobnému třeba evropským automobilkám. Ujíždí jim vlak. Nemusíme se bavit o zábavě, i v klíčové sféře informování o tom tradičně nejdůležitějším, třeba o volbách, lidé víc a víc sbírají informace z netradičních zdrojů. Z podcastů, o nichž novináři nikdy neslyšeli, ale ony mají desítky a stovky tisíc zhlédnutí. Z virálních klipů na Facebooku a TikToku (ty klipy zpravidla pocházejí odjinud, ale jak často pocházejí z nějakého netradičního zdroje a jak často z nějakého seriózního média?). To je trend dávno nastoupený i u nás, kde kandidáti na prezidenta chodí do podcastů, Andrej Babiš osobně vládne Facebooku a Tomio Okamura se snaží dělat podcast s moderátorem show Clash of the Stars. Minulý týden si prezidentská kandidátka amerických demokratů Kamala Harrisová, jež se pokud možno vyhýbá tradičním rozhovorům, přišla popovídat do podcastu Call her daddy, věnovaného „sexu a vztahům“, zatímco Donald Trump šel do podcastu Flagrant, o němž do té doby nikdo, kdo v politice něco znamená, neslyšel, ale má na YouTube čtyři a půl milionu zhlédnutí.

Ale my potřebujeme ještě jednu zprávu o mediální gramotnosti.

V komentáři jsme původně uvedli, že „veřejnoprávní média si objednala průzkum od mediální vědkyně Maríny Urbánikové, který jim řekl, že dělají všechno skvěle“. Ve skutečnosti byla studie „Re-konceptualizace role českých médií veřejné služby: očekávání, výzvy a příležitosti“ financována Grantovou agenturou ČR. Práce na grantu začaly už v roce 2021, a studii proto nelze spojovat se současnými managementy veřejnoprávních médií. Ředitel České televize Jan Souček se pouze studie dovolával v rozhovoru v červnu 2024. O tom, nakolik studie podporuje jeho tvrzení, že „to, co média veřejné služby poskytují, přesně kopíruje to, co od nich ti obyvatelé očekávají,“ se čtenáři mohou přesvědčit v textu studie na https://is.muni.cz/publication/2382464/MVS_v_Cesku_vyzkumna_zprava.pdf.