Střelba na Filozofické fakultě je strašlivá věc a dotknout se musí každého normálního člověka. Je strašná představa, že pro nic za nic vyhaslo tolik mladých životů, a jen těžko si představit bolest těch, kteří se během podvečera dozvídali, že jsou mezi nimi blízcí a nejbližší, třeba jejich děti, dcera, syn.

Tři dny před tou chvílí, kdy se měli sejít u večeře… Ne, o tom ani není možné psát, ani na to není možné pomalu pomyslet. Je to jen a pouze šílené, kruté, nepochopitelné. Pro ty zasažené je to rána na celý zbytek života, i když čas své udělá, něco uhladí, zranění ale zůstane navždy. Ne, nikdo by nechtěl projít takovým peklem.

Zprávy o střelbě přicházely zhruba v čase, kdy se začalo pomalu šeřit, což je v tyto adventní dny brzy. Ne díky, ale vinou sociálních sítí žijeme v době permanentní napojenosti na události tohoto typu, takže se o všem dozvídáme vlastně současně. Možná i to ty vrahy vzrušuje… Konec jejich života budou sledovat statisíce, možná miliony.

První děs, že šlo o teroristický útok, tedy něco, co západní Evropa v posledních letech poznávala a čeho se bojí právě v těchto dnech, šel záhy jiným směrem. Směrem za osamělým šílencem, mladým mstitelem bůhvíčeho, vrahem a sebevrahem v jednom: protože obvykle ničím jiným než smrtí původce takového masakru to neskončí – a je to při vší té hrůze vlastně správně. Tyto akty jsou spíš typické pro „školní střelby“ ve Spojených státech, kde se přisuzují relativně snadné dostupnosti střelných zbraní. O těch vnitřních či osobních důvodech se pak různě spekuluje, popíší se stohy odborných studií a pojednání, své si řeknou psychologové, sociologové, filozofové... většinou jsou to jen plané řeči, i když třeba i chytré a dobře míněné. Své si neodpustí politici, ale ani těm to vlastně nejde vyčítat. Jsou to strašné věci a společnost na ně reaguje, jak umí – a ona to samozřejmě neumí. Protože to nikdo neumí.

Je přitom asi úplně k ničemu se utěšovat, že v lidském druhu existuje jakýsi prostor pro vykypění zla a že to zlo je v člověku přítomné. Ale právě tím, co lidský druh dělá člověkem, je, že ho umíme pojmenovat a snad i nějak krotit. Člověk je křehký tvor, který je vystaven zlu, s čímž je nutné nějak počítat, a zároveň nepřestat věřit, že větší šanci má dobro. Celé dějiny naší kultury a civilizace se snažily dobro posilovat a zlo potlačovat. Sloužily k tomu různé metody, jednou z nich měla být i filozofie, která se dostala do jména místa čtvrtečního masakru. Útěcha z filozofie však není tváří v tvář takovému masakru téměř žádná. Je jen ryzí hrůza, která snad jednou poleví, protože jinak to ani nejde. Jinak by nemělo cenu vůbec nic. A právě v těchto dnech nám slabé světlo dne naznačuje, že přece jen má.