„Postarejte se o živé,“ volali policisté na záchranáře. Zvláštní, že by zrovna na toto mělo být zapotřebí upozorňovat. Tu noc možná ano. Byl pátek třináctého roku 2015 a i zkušení záchranáři stanuli u vchodu do pařížského klubu Bataclan jako zkoprnělí. Uviděli masu bezvládných, zakrvácených, roztrhaných těl, v nichž vibrovaly telefony. Blízcí již nejspíš slyšeli o výbuších a chtěli se ujistit, že je vše v pořádku.

Kdo přežil, vděčil za to nejčastěji mrtvole, která jej ukryla. „Nebojte se šlapat po tělech a hledejte živé,“ opakovali prý policisté. Tři muži se tehdy odpálili jako lidské bomby a šest teroristů střílelo zbraněmi s ráží 7,62 mm. Právě tato ráže prý vysvětluje spoušť, kterou jedna přeživší popsala jako bahno z těl. Lidé explodovali. Zavražděných bylo sto třicet. Zapomenuti by však neměli být ti mnozí, kteří sice přežili, ale mohli se vrátit již jen ke scvrklé verzi svého života. Zůstali postiženi fyzicky nebo duševně, jejich vztahy se rozpadly a oni se ponořili do depresí a bezmoci. Takto poznamenaných lidí byly stovky, další stovky, možná tisíce, se musely vyrovnat s žalem nad ztrátou blízkého.

I proto trval soud nad teroristy, který začal 8. září 2022, takřka rok. Každá oběť měla nárok v půlhodině popsat svou verzi hrůzy. Sami pachatelé byli po smrti, soud zkoumal rozsah viny jejich pomocníků. Zvláštní postavení měl Salah Abdeslam. Sice byl opásán výbušninami, nakonec se však neodpálil. Prý z lidskosti. Anebo ze strachu, napadne pozorovatele. Jedním z četných pozorovatelů byl francouzský spisovatel Emmanuel Carrère, který pro francouzský týdeník L’Obs soud sledoval. Autor v úvodu reportáže, která vyšla minulý rok knižně, zmiňuje Hannah Arendtovou a její záznam procesu nad Adolfem Eichmannem. Knihám je společné, že se v nich na pozadí historických soudů zkoumá povaha hrdinství a bolesti, dobra a zla.

Odložte empatii!

Podle Michela Houellebecqa existují ve Francii dva lidé, kteří umějí psát. O jednom není pochyb, tím druhým je prý Emmanuel Carrère. Houellebecq, proslulý šokujícími vyjádřeními, zrovna tímto nepobouřil. Když vyšel v New York Times obsáhlý portrét Emmanuela Carrèra z pera Laury Cappelleové, autorka proti tomuto zhodnocení nic nenamítala. Připojila jen upřesnění: Houellebecq, nejlepší autor fikce, Carrère, vítěz v žánru non-fiction.

Ale stojí za to dodat, že dnes pětašedesátiletý Carrère začal také fikcí a setrval u ní do svých čtyřicátin. Až v druhé polovině života se zaměřil právě na to, co se označuje jako non-fiction. Může se zdát paradoxní, že zatímco své fikce psal z pozice třetí osoby, nefikční, zčásti i odborná pojednání píše z pozice osoby první. Nikdy mu totiž nejde o pouhou odbornost. Třeba do své knihy o raném křesťanství zapojil vlastní příběh obrácení. Ne nepodobně je tomu v případě knihy Protivník. Ta jediná z jeho díla vyšla v češtině a pojednává o skutečném případu, o vrahovi Jeanu-Claudu Romandovi, který před svou rodinou celý život předstíral, že je úspěšným lékařem, a když už nemohl dál, všechny raději postřílel, než aby se přiznal. Carrère s ním navázal cosi jako přátelství a doprovázel i jeho proces.

Hlavní důvod pro tento neintuitivní tah, tedy pro reflexi vlastního stanoviska v popisu reálných událostí, je možná tento. Carrère se odmítá vciťovat. Proto to sveřepé trvání na své pozici. Skutečnosti se člověk přiblíží nejspíš tehdy, když plně zastává vlastní stanovisko a nechává na sebe působit odlišnou zkušenost druhého. Neznamená to, že podceňuje emociální stránku literatury, dokonce možnost útěchy. Literatura umí převyprávět osobní bolest na obecný rys lidské zkušenosti, ale jen je-li věrohodná. Proto ta nepodmíněnost první osoby. Čím silnější já, tím pravdivější stanovisko, tím větší možnost najít řeč, která se dotkne i druhého. „Naším neštěstím konejšíme druhé,“ pronesla jedna přeživší při soudu.

Nápadné je, jak odlišně Carrère zpracovává osudy dvou typů příběhů, které se u soudu střetly. Na straně jedné se připomíná sto třicet podob smrti, na straně druhé zaznívá hlas šedé skupiny teroristů. Ti nejsou vyobrazeni jako samostatné bytosti, ale jako otisk fanatické ideologie, jako dějinný výhonek islámu, jako mrtvé slupky. Můžeme v tom spatřovat autorovo hodnocení, nebo adekvátní podání skutečnosti. Filmy se nám občas snaží namluvit, že zlo je svůdné, chytré, jiskřivé, zatímco dobro je fádní, přitroublé, nudné. Soud sledovaný optikou Emmanuela Carrèra nám sděluje, že to bývá naopak.

Kdo chce zachránit svou tvář, ztratí ji

Když teroristé začali pálit kolem sebe, lidé šli k zemi, nebo se schoulili do obranné pozice. Až na jednoho. Guillaume zvedl ke střílejícímu zrak a zadržel jeho pohled. Terorista mu špitl: „Jsi náš člověk“ a vyvedl jej na pódium, z něhož se mladému muži nabídl pohled na zmasakrovaná těla. Guillaume čekal na svou porážku, ale terorista jej ušetřil. Asi ne proto, že by v mladém blonďatém muži viděl muslima. Carrère spekuluje, že tvář je to nejzranitelnější i nejmocnější, co máme. Ukázat tvář sice nepomůže vždy, ale existuje pozoruhodně mnoho případů, kdy byl ten, kdo nastavil tvář, ušetřen. Když mladý muž dokončí své svědectví, zeptá se soudce, zda dochází na terapie. Nedochází.

Hovořit o sto třiceti obětech není přesné. Před soudem zaznívá příběh člověka, který zemře dva roky po útoku. Tento mladý muž, shodou okolností rovněž Guillaume, bojoval celou tu dobu s posttraumatickým syndromem. Vracely se mu zvuky, které vydávala těla, když se jimi brodil k východu. Nemoc zahnala jeho blízké a připravila jej o práci. Oběsil se krátce před třicátinami.

Carrère zachycuje i příběh jedné matky. Dcera Lamia ji vyvedla na brzkou večeři, pak měla namířeno na rande s přítelem, do něhož se čerstvě zamilovala. Když se matka ráno dověděla o útocích, zapověděla si shánět se po dceři. Bylo by to doznání, že se něco mohlo stát. Večer zvoní telefon: „Vaše dcera je na seznamu.“ Je třeba vydat se do márnice, matku doprovází dceřina přítelkyně. Obličej je rozstřílený, ale některé rysy jsou snad patrné. Asi to bude ona, pláče matka. Vtom si mladá žena něčeho všimne. „Tetování na noze nesedí. To není Lamia.“ Svitla naděje, ženy spěchají domů, shánějí Lamiu. Večer zvoní telefon: „Vaše dcera je na seznamu.“ Tentokrát definitivně.

Carrère zachycuje to, co ze zpravodajství mizí. Dočítáme se o počtech mrtvých, ale zřídkakdy o těch, kteří to odnesli „jen“ zmrzačením, zničujícím traumatem, málo se toho dovídáme o pozůstalých. Nic o rozpadlých vztazích, sebevraždách, ztrátě zaměstnání.

Čirá radost z vraždění

Ten, který se měl odpálit, ale neodpálil, sotva mluví, a když mluví, nedává to smysl. Většina teroristů zapojených do akce přijela z Bruselu. Byli stejně mladí jako jejich oběti, výcviku se jim dostalo od Islámského státu. Postupně se radikalizovali navzdory tomu, že do společnosti byli takzvaně integrováni. Co jim nabídl radikální islám? Z Carrèrova vyprávění se zdá, že ne málo. Nešlo o materiální statky, nepotřebovali věci, nestáli o zajištění. Fanatismus jim dal identitu, vlastně i vážnost, příběh, díky kterému měli za to, že se vymaní z bezvýznamnosti a stanou se hrdiny vzdorujícími zkažené společnosti.

A k tomu dostali moc nad životem a smrtí. Jedna zvláštnost děsí přeživší dosud: ta čirá radost z vraždění. Zatímco nacisté rozmělňovali akt zabití tak, aby nakonec existovala mrtvola, nikoli vrah, tito teroristé jako by již vražděním slavili svůj vstup do ráje. Že na tom nesejde, jestli se člověk při vraždění přemáhá takříkajíc pro „dobrou věc“, nebo vraždí z čiré radosti? Možná. Ale vysvětlujte to těm, kteří se budí ze spaní, protože jim před očima poskakují rozradostnění chlapci odpalující člověka za člověkem.

Odkud dobro?

Abdeslam si vyslechl rozsudek doživotního vězení bez možnosti propuštění, ostatní byli odsouzeni ke dvaceti letům za pomoc při přípravě. Co je to vlastně za zlo, jehož obětí se stali zavraždění? Hannah Arendtová odlišila zlo banální, nudné, úřednické, které se mnohdy děje bez jasného vědomí, a takzvané ďábelské zlo, které se páchá s rozmyslem. Ďábel je fikaný, prohnaný, lstivý. Zlo, jež vyobrazuje Carrère, je křížencem plytkosti a plánu. Teroristé mají vše naplánované do detailu, a přesto hraje znuděnost nemalou roli. Teprve díky vraždám a svatému poslání se cítí živí. Touží po něčem, co přesáhne běžný život. Nechtějí se lopotit každodenností, žádají zkratku do ráje.

Carrère je nakonec sdílnější ve věci dobra. V Bataclanu byli lidé, kteří vzali zraněného na záda, ač museli předpokládat, že je to může stát život. Takových nebylo málo. Není vlastně toto – spíš než zlo – skutečné mysterium? Autor vykresluje i obyčejnější, ale v něčem také hrdinské projevy. Zachycuje výpověď mladého muže, který dorazil jen proto, aby se omluvil. Celé roky myslí na to, že selhal. Když kolem sebe viděl mrtvoly, nemyslel na nic jiného než na úprk. Bezmyšlenkovitě šlapal po všech těch tělech. Tolika lidem musel ublížit. „Omlouvám se,“ zakončil svou výpověď a odešel.

Hned další oběť, mladá žena, na jeho proslov navázala: „Já pod těly ležela. Možná jsem to byla já, po kom jste šlapal. Dělal jste, co jste mohl. Neomlouvejte se.“ Jedna advokátka se v tu chvíli rozhlížela po soudním sále. Carrère zachytil její pohled a pochopil, jak důležité by bývalo bylo, kdyby onen muž ta slova slyšel. Oba vyletí ze síně a doběhnou jej. Tato zpráva byla doručena.

Emmanuel Carrère: V13. P. O. L. Editeur, Paříž 2022, 363 str.