Stejnojmenný, dnes už starší anglický film se odehrává v roce 2027. Lidstvo je z neznámého důvodu sterilní, už asi patnáct let se nenarodilo jediné nové dítě. Když se protagonisté filmu dovědí, že v utečeneckém táboře na pobřeží jihovýchodní Anglie byla spatřena těhotná žena, začíná boj o to, kdo se těhotné ženy a tím i budoucnosti lidstva zmocní.

Ačkoli kolektivní neplodnost naštěstí i nadále zůstává neuvěřitelnou dystopií, loňský rok 2022 je pro řadu zemí vyspělého světa ve znamení dramatického propadu porodnosti. V České republice, jak upozornil na Infakta.cz před dvěma týdny matematik z univerzity v Olomouci Tomáš Fürst, se počínaje lednem 2022 rodilo každý měsíc zhruba o deset procent dětí méně než v předchozích čtyřech letech. Do září 2022, kam sahají čísla zveřejněná Českým statistickým úřadem, to dělá dohromady úbytek devíti tisíc novorozenců, po promítnutí trendu do konce roku by to mohlo být 12 tisíc nepočatých dětí. Což je při porodnosti přes 110 tisíc několik posledních roků hodně a žádá si vysvětlení.

Fürst připomíná, že od května 2021 stát věkové kohortě rodičů – řekněme lidem ve věku 20 až 40 let – začal zpřístupňovat vakcínu proti covidu. Před čtenářem tak náhle vyvstane šokující hypotéza: Nesnižuje experimentální m-RNA vakcína ve statisticky významném rozsahu plodnost?

V táboře lidí, kteří u nás vakcínu, její plošné zavádění a nátlak k očkování hájili, se rozšířil a je používán polemický text s Fürstem z pera redaktora Deníku N Petra Koubského. Námitku Koubský uplatňuje vlastně jedinou, ale nelze nad ní mávnout rukou: směrodatný prý není počet novorozenců, ale úhrnná plodnost, tedy průměrný počet porodů na jednu ženu v reproduktivním věku. To jinými slovy znamená, že když je žen ve věku, kdy obvykle rodí děti, ve společnosti méně, rodí se logicky méně dětí. A fakt je, vysvětluje v textu Koubského Klára Hulíková Tesárková z katedry demografie a geodemografie PF UK, že kolektivní břemeno naší reprodukce dnes spočívá na ženách z méně početných ročníků devadesátých let: „Zatímco v osmdesátých letech se živě rodilo přes 130 tisíc dětí obou pohlaví – dnes je z těchto generací naživu cca přes 65 tisíc žen –, v devadesátých letech došlo k prudkému poklesu počtu živě narozených dětí – okolo roku 1998 to bylo jen těsně nad 90 tisíc, tedy 45 tisíc dnes žijících žen. (...) Jinými slovy, v současné době z této věkové skupiny s nejvyšší intenzitou plodnosti každý rok odejde do vyššího věku generace žen v počtu okolo 65 tisíc a je nahrazena nově příchozí generací v nejnižším věku, kterých je ale okolo 45 tisíc.“

Pokud z konečných čísel skutečně zjistíme, že loni se u nás narodilo jen kolem 100 tisíc dětí, bude to návrat někam k roku 2004, kdy se česká chuť množit vzpamatovávala z propadu devadesátých let. V těch byly z tohoto pohledu nejhorší roky 1994 a 1995. Dvakrát po sobě tehdy počet živě narozených dětí klesl víc než o 10 procent, třetí rok sice pokles zpomaloval, avšak dostal se na dno 90 tisíc ročně. Proč takový výpadek před oněmi třiceti lety? V naší části Evropy nebyla válka ani epidemie, můžeme se jen domnívat, že za to mohl fenomén devadesátých let: prodlužování studia, výjezdy do kdysi nepřístupné ciziny, zakládání firem. Od té doby už žádné meziroční změny v porodnosti, které by se aspoň blížily 10 procentům, nenastaly – ani směrem dolů, ani směrem nahoru. Od roku 2014 se rodilo 110 tisíc dětí a víc.

Dno porodnosti v letech 1994 až 2004 v České republice samozřejmě způsobilo, že žen ve věku 20 až 30 let, které porodí převážnou většinu dětí, je dnes relativní nedostatek. Pro loňský rok tatáž Klára Hulíková Tesárková na webu SMIS-lab (za pandemie ustavená skupina disentních vědců, patří mezi ně právě i Fürst) upřesňuje, že „jen ve věku 27 let meziročně poklesl počet žen o téměř 10 procent. Ve věku 26 let jde pokles počtu žen o téměř sedm procent, ve věku 28 let o cca pět procent“.

Proč tak najednou?

Jenže stejně jako Koubský ani Hulíková Tesárková nevysvětluje, proč ten dramatický zvrat přišel zrovna loni, a hlavně proč tak rychle – z měsíce na měsíc.

Pohled do databáze plodnosti a porodnosti ve vyspělých zemích (HFD, Human Fertility Database, sestavují ji vědci z Vídně a Rostocku) má pro naše účely tu výhodu, že je rozepsán po měsících. Pro představu uvádíme čísla pro leden od roku 2017 až do abnormálního roku 2022, který jsme zvýraznili: 9202, 9471, 9403, 9330, 9305, 8566; ve stejné časové řadě pro březen: 9457, 9484, 9137, 8830, 9602, 8377; pro květen: 9924, 9685, 9541, 9374, 9246, 8855; pro červenec: 10305, 10464, 10502, 10234, 10108, 9020 a konečně pro září: 9817, 9829, 9637, 9611, 9548 a 8390.

Zatímco ještě prosinec 2021 je statisticky v normě (dětí se narodilo lehce nadprůměrně, o malinko méně než v roce 2019 a naopak o malinko víc než dva roky mezi tím), leden 2022 náhle padá v meziročním srovnání o osm procent. V únoru se propad ještě prohlubuje. V dubnu, květnu a červnu se sice zmenšuje a porodnost se blíží zpátky k hodnotám předchozího roku, aby se od července do září čísla opět propadla o více než deset procent. A to necháváme stranou ukrajinské novorozence, kteří se u nás začali rodit válečným uprchlicím.

Protože těhotenství trvá jak známo devět měsíců, víme od nynějška minimálně to, že počínaje květnem 2021 se v českých zemích něco dělo asi s desetinou párů, které se snažily o početí nebo provozovaly činnost, jejíž jsou děti vedlejším produktem.

Připomeňme si, co se taky v onom květnu dělo: Stát si může odškrtnout úkol nabídnout vakcínu každému důchodci a každému rizikovému pacientovi; zpřístupňuje ji i mladším skupinám. Třetího května se v pražské O2 areně otevírá „velkokapacitní očkovací centrum“, o tři týdny později premiér Andrej Babiš uvádí, že odteď je třeba zaměřit kampaň na mladé. Roman Prymula uvažuje, že k podstoupení vakcíny mladé vedle společenského tlaku přiměje vidina cestování bez překážek.

Co dnes tehdejší příznivci proočkovat českou populaci pokud možno až k nezletilým říkají na statistiky porodnosti? Předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek: „Takhle, jak mi to předkládáte, je to úplný nesmysl. Připomíná mi to Ameriku, kde se svého času uvažovalo, že jedení masa z konzerv v těhotenství způsobuje autismus dětí. Ze zahraničí už známe studie, které dokazují, že covidová vakcína žádný neblahý vliv na plodnost ani mužů, ani žen nemá. Mohla za tím být vyšší spotřeba alkoholu, strach z války, energetická krize.“ Aby začal brát vážně hypotézu o souvislosti mezi vakcínou a nižší porodností, potřeboval by Chlíbek randomizovanou studii s dostatečným vzorkem, předem danou skupinou očkovaných a neočkovaných, mezi nimiž by se s odstupem porovnávala porodnost.

Jen o něco méně odmítavě reaguje Roman Prymula: „Jsou to naprosté spekulace. Nemám pro to v tuhle chvíli žádné vysvětlení a je otázka, jak se data budou vyvíjet dál. Vlivů může být celá řada. Mohou to být efekty sociálně-kulturní ve vztahu k obavám z budoucnosti, je otázkou, jakou roli v tom hraje válka na Ukrajině.“ Avšak připouští, že kdyby pokles porodnosti pozorovali i jinde po světě, o hypotéze by přemýšlel: „Jestli je to ve všech zemích, tak by tam samozřejmě vliv vakcíny – nebo covidu – být mohl.“

Ministerstvo zdravotnictví ani po čtyřech pracovních dnech svoje vysvětlení nižší porodnosti a možné souvislosti s covidem neposkytlo, na tiskovém odboru ministerstva první reakce zněla, že o příčinách by snad mohli něco tušit v Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Ani ÚZIS nám však neodpověděl.

Jinde v Evropě

To, co u Koubského nebo Chlíbka chybí – a co Prymula teoreticky uznává jako důležitou okolnost –, je aspoň zmínka o tom, že ve stejnou dobu jako v České republice výrazně klesla porodnost v řadě evropských zemí, kde přitom v 90. letech neprocházeli žádnou transformací a žádný výkyv v natalitě podobný tehdejšímu českému neprodělali. Loni nastal téměř ve stejnou dobu jako u nás pokles porodnosti ve Velké Británii, Německu, Itálii, Švýcarsku, Rakousku, celé Skandinávii... Zajímavé je, že zatímco od střední Evropy na sever byl meziroční propad výrazný, pro jižní Evropu (včetně Francie) byl sice větší než v posledních pěti letech, ale ne o tolik. V jiných zemích vyspělého s věta, například USA, se naopak v daném roce dětí narodilo sice jen o málo (0,09 procenta), ale přece jen víc.

Další rovinou celého jevu je otázka boosterů. Švédsko první měsíce loňského roku zažívalo pád v porodnosti jen o něco méně prudký než my, hranici 10 procent prolomilo „teprve“ v březnu, aby se ovšem po letním nádechu propadalo dál: v říjnu na minus 13 procent. Průměrný úbytek za jedenáct měsíců činil 8,2 procenta. Naposled takhle velký propad zažili Švédové přesně před sto lety, po španělské chřipce. Severská země se pyšní vyšší proočkovaností než Česká republika – švédských 88 procent vůči 65 českým –, velký rozdíl ovšem je v tom, že zatímco u nás už na první posilovací dávku podstatná část naočkovaných nešla (mělo ji jen 40 procent Čechů), ve Švédsku se boostovalo svědomitě dál a druhou dávku si nechalo píchnout 86 procent dospělých. Kdyby mezi proočkovaností a momentální plodností byla skutečně souvislost, máme důvod k opatrné naději, že z demografického útlumu se dostaneme dříve než Skandinávci.

Hloupé ovšem je, že jistoty, co stojí za pádem porodnosti loni, se asi stejně nikdy nedobereme. Někdo by musel uspořádat studie mezi potenciálními rodiči, být vlezlý a ptát se jich, kolik z nich se od dubna 2021 neúspěšně pokoušelo o početí. Takové studie, ani takové, jejichž výsledky by uznal Roman Chlíbek, se neprovádějí. Náš náhlý propad porodnosti se zatím ani nestal veřejným tématem. Moudřejší aspoň o data z posledního čtvrtletí loňského roku budeme 21. března, kdy je zveřejní Český statistický úřad.