Člověk nemá být vztahovačný, tím spíš, když přece jen tuší, že se ho věc týká. Třeba v generačních sporech. Zhruba tak od padesáti let věku se každý nutně stává pro ty mladší přežitkem, jenž dříve či později zmizí ze světa a bude se připomínat maximálně jako soubor omylů a pošetilostí. Ty čím důkladněji budou odklizeny, tím lépe. Odcházející element se tomu může bránit, pokoušet se přizpůsobovat novým poměrům, možná i nadbíhat mladším a dávat najevo, jak vlastně ani on nikdy nepřestal být „in“. Ale až na pár výjimek jurodivých starců a stařen jsou takové pokusy odsouzeny k ztroskotání. Forever young nikdo být nemůže, boj je předem prohraný. Jediná útěcha je, že ta nastupující vrstva také nutně směřuje k podobnému osudu.

Člověk by tedy neměl být vztahovačný, když čte text čtyřicátníka Michala Kašpárka Fosilie. Na přelomu roku vzbudil jistou pozornost, dostal se do anket, došel uznání u kritiků a kritiček, kteří používají recenze jako svého druhu politické komentáře. Kašpárek je pro to ideální druh autora, je to člověk up-to-date, dává najevo svou informovanost a zběhlost, není sentimentální, zbytečně se nezdržuje, ovládá umění twitterové ironie, prostě ideální autor pro naši dobu. Zajímají ho sociální pohyby ve společnosti, a nejenže ho zajímají, ale sám by se jich chtěl účastnit, když ne jinak, tak aspoň psaním textů na pomezí užité publicistiky a angažované fikce. Na druhé straně má literární ctižádost, aby jeho prózy byly přece jen něco víc než komentář, agitka nebo pamflet, tak je povyšuje do jakési metaroviny obrazu doby, jak to udělal u své prvotiny Hry bez hranic, kde zobrazil prožívání migrační supervlny z roku 2015 v mysli ajťáka, který i uprchlíky vnímá především jako materiál do počítačových her. Neboť jeho generace vlastně už jinak než propojeně realitu a technologii vnímat neumí a nemůže. Ač pravděpodobně sám autor patřil a patří k „vítačům“, podařilo se mu, možná ne úplně chtěně, naznačit za svou generaci, jak mohlo v Evropě, a zvlášť v její „vyspělejší“ části, dojít k takovému kolapsu přirozených instinktů: protože tahle generace jinak než skrz simulakr, tedy obraz, který simuluje realitu a sám nic neznamená, vnímat neumí. A jako okamžitý obraz, tedy nikoli věc, jež má nějaké pokračování a konsekvence, byli a jsou uprchlíci – prostě super, něco jako figurky v počítačové hře.

Jeho druhá kniha, Fosilie, je rafinovanější, ambicióznější, komplikovanější, na konci až do zmatenosti, jako by ji autor psal na tripu: příznačné je, že o ní se v recenzích nemluvilo, sám jsem tu vizi z budoucnosti nepochopil, je-li tedy co pochopit. Ale první dvě třetiny jsou plnokrevný sociologický pamflet, beletrizovaná příručka mezigeneračních faulů. Generační rozvrstvení je představováno jako vyhraněně konfliktní záležitost, ba jako fátum, ze kterého není úniku. Kategoricky v ní vystupují bloky generačních modelů, které na sebe narážejí a jeden vytěsňuje druhý. Rozložení jednotlivých ideových postojů je maximálně mechanické a redukované. Každý zástupce své generace je monolitický blok schémat a klišé, přičemž mezi nimi není rovnocenné postavení.

Nic jiného v knize vlastně není, veškeré dění a konání, všechny dialogy a úvahy směřují jen k vyjevení nesporné pravdy, že generace se míjejí a že porozumění není možné, maximálně na principu jakési ironické lhostejnosti či vyvanutí. Ale i to je sporné, neboť specifičností současné situace je, že v ní nejde o jen tak nějakou generační výměnu, nýbrž že jde o výměnu revoluční, zásadní, apokalyptickou. Neboť vinou globálního oteplování se blíží zánik světa, či aspoň modelu civilizace založeného na fosilních palivech. To si nejsilněji, ba jako jediná se vší naléhavostí, uvědomuje generace nejmladší. Ta potom stojí jako neodvolatelný soudce a mstitel nad všemi předchozími generacemi, které svět do této finální fáze přivedly. Logicky z toho vyvozuje, že jako generace poslední má právo nejen soudit, ale za sebou i zaklapnout dveře.

Kniha je sestavena na principu dialektického střetu teze, antiteze, syntéza. Tezi představuje zástupce spokojené generace českých boomerů Vladimír. Technokrat a technooptimista, produkt rozvoje devadesátých let, talentovaný ajťák, jenž se vypracoval do pozice slušně placeného manažera v nadnárodní firmě, která prodává letenky. I profesí je symbolem globalizačního sebevědomí, které postupně k dobru světa propojí svět v jeden komunikačním kanál, jímž bude protékat zboží, myšlenky, lidé. Věří v pokrok a dobré konce, všechny problémy, pokud jsou vůbec reálné, se vyřeší dalším pokrokem. Čím rychleji a ve větším proudu, tím lépe. Má rád maso, letadla, nechápe cyklisty a vlakovou dopravu. O jeho osobním životě toho moc nevíme, jen že miluje dceru Julii, plod nepodařeného manželství: žena měla deprese, a když on pronikal do počítačů a zdokonaloval si angličtinu, ona se neprakticky učila latinsky, takže podle toho dopadla. Je to tedy jaksi zjednodušený typ „homo faber“, člověka činorodého z klasického románu Maxe Frische, jenž stojí v pozadí autorovy inspirace, což bych mu jako zastánce klasických hodnot nevyčítal.

Antiteze je otec, učitel tělocviku na penzi. Karikaturně pojatý typ, jemuž se dnes říká dezolát. Je sestavený z různých komponentů českého burana, respektive jak si ho představují progresivně uvažující vrstvy. Nelíbí se mu čmoudi, homosexuálové, transvestité, globalisté, vůbec celý směr, kam svět spěje. Kouří cigarety, chlubí se promiskuitním životem a na počítači, který neovládá, sleduje různé tzv. konspirační weby. Pohrdá intelektuály a vším složitějším, ale sepisuje jakýsi alarmistický román, který dává číst podobným jako on a má prý velký úspěch. Vcelku jde o málo soudržný konglomerát klišé a apriorismů, které v reálné podobě jsou spíš fantomatickým výplodem jejich vyhledávačů a strůjců než reálnou postavou: že takzvaný prostý občan se selským rozumem existuje, je jiná věc.

Syntézou je Vladimírova dcera Julie, tělocvikářova vnučka. Otec z ní chtěl vypiplat příkladně uvědomělou světobčanku, vozil ji po světě, vštěpoval jí zásady liberalismu starého typu, ale ve věku, v níž se s ní setkáváme, je z Julie horlivá odpůrkyně otcova světa. Všechno, co otec uctíval, odmítá. A to velmi zachmuřeně a cool: jazykem i skutky „napružené“ agrese. Je samozřejmě veganka, militantní ekoaktivistka, vášnivá cyklistka, studentka jakéhosi sociálněvědného oboru o prospěchu zahálky, pochopitelně také bytost mimo „běžné“ kategorie sexuální. Když se s otcem setká (přijede za ní do jakéhosi postkapitalistického multikulturního města v západní Evropě), sedí proti sobě dvě odcizené bytosti. Ona, neboť je prodchnuta environmentálním žalem a hluboce zdůvodněnou skepsí ke všemu, co otec vykonal, v něm vidí zástupce starého světa, fosilního ještěra, napůl směšného a napůl zločinného původce neštěstí světa. Otec je od ní vystaven jakési šikaně, ale drží, neboť je tak díky své liberální pozici naučen. Jeho doširoka otevřená náruč tolerance do sebe chce pojmout i ty, kteří mu právě vyhlásili válku, ale je to jen další projev jeho bezmocné sebeiluze. Dcera ve svatém rozhořčení neguje jeho svět, tedy svět produktivity, práce a růstu. „Fakuje“ systém, ve kterém docela blahobytně žije: je rozhodnutá nemít děti, neboť rozmnožování je vlastně další forma agrese vůči světu. Ve svém apokalyptickém hněvu se sbližuje s dědečkovou představou o zmaru světa, ovšem na dialekticky vyšší úrovni. Dědeček je nostalgik po starém světě, zatímco ona zlomila hůl nad vším dosavadním světem a vyhlíží svět nový, byť již bez jejích přímých potomků, v ideálním případě i bez lidí, aspoň těch z jejího kulturního okruhu. Od něho se stejně cítí už zcela odstřižena a opravdu také je.

Autorovy ideologické sympatie jsou víc než zjevné. Je to pamfleticky pojatá hra na jakýsi generační soud, kde je od začátku jasné, kdo je autorův favorit a komu jsou poskytnuty nejvyšší karty do hry: samozřejmě ta generace, která jediná má právo soudit, tedy generace nejmladší, zastoupená environmentální světicí Julií. Předností tohoto samotribunálu je nesporný autorův dar k předkládání zjednodušených a apodiktických tezí, které jsou formulovány s nepopiratelným gustem a talentem k jejich efektnímu vyhrocování za použití demagogie, jež je autorovým základním pracovním nástrojem. Díky tomu vyvolává čtení dojem, že se v textu vyslovují nějaké zásadní skutečnosti a že je to takzvaně slovo do pranice. Prý „geniální katalog mezigeneračních nedorozumění“, jak stojí na obálce. Mnozí recenzenti tak knihu přijali a až na výjimky o ní psali jako o události. Tím svým způsobem je. Především potvrzením teze, že o literaturu jako slovesné a imaginativní umění jde v současné české mainstreamové literatuře nejméně ze všeho. Ale možná to nová generace tak chce. Má to mít.

Michal Kašpárek: Fosilie. Paseka, Praha 2023, 184 str.