Mezi jednoznačně poražené ve volbách do Evropského parlamentu v Česku patří Piráti. V tom zrychleně ubíhajícím čase zdejší nejenom politiky je snadné zapomenout, že před posledními sněmovními volbami to byla strana, o níž se předpokládalo, že by se mohla stát hlavní opoziční silou, největší protiváhou ANO.

Andrej Babiš se vůči nim také tenkrát vymezoval jako proti nejdůležitějšímu protivníkovi. V příštích parlamentních volbách to tak, řekl bych, nebude, Piráti v nich možná budou bojovat o holé přežití. Co se stalo?

Kvůli tomu se z nich v rámci vládní koalice stal slabší partner, navíc v mnoha ohledech ideově nekompatibilní s těmi silnějšími, moc si toho vůči nim neprosadí. Komentátoři Pirátům myšlenkově bližší než já v tom vidí zásadní příčinu jejich úpadku – kompromitovali se mesaliancí se silami, jejichž politika původní pirátské myšlenky popírá. Měli by reprezentovat pokrokově smýšlející mladé lidi, a místo toho dělají stafáž ve spíš konzervativním kabinetu.

Vlastně se to tak zdá logické. Ale kam se v tom případě poděli všichni ti voliči, kteří by rádi podpořili třeba i radikálně progresivistickou stranu, jež se nešpiní účastí ve Fialově vládě? Pokud je Piráti zklamali, mohli přece přejít jinam, třeba k Zeleným nebo jiné partaji orientované na mladé pokrokově smýšlející voliče z velkých měst. Jenomže volební zisk Zelených byl stejně mizivý, jak je v posledních letech obvyklé.

Argument o odcizení se voličům by se dal postavit i zrcadlově. Pro některé voliče nemusí být problém v tom, že Piráti popřeli sami sebe, ale v tom, že sami sebou zůstali. Jejich apel před lety nespočíval v tom, že by všichni jejich voliči byli nadšeni všemi body jejich programu. Některým mohlo stačit, že na ně strana působila nějakým vágně sympatickým dojmem. Jsou mladí a energičtí, tak daleko od Babiše, jak to jenom jde. A v očích takových stoupenců mohli Piráti upadnout kvůli tomu, že jim předvedli, jak extrémní figury v té straně taky jsou, jak naivní byla jejich představa nově pojaté vnitrostranické komunikace, která se v reálu ukázala jako paralyzující, pobízející k vyhrocování konfliktů a předvádění se, častému roztáčení „spirály čistoty“.

Piráti se vždycky prezentovali jako strana, která „umí“ technologie, je s nimi úzce spjatá, pirátské hnutí taky vzniklo z dění na internetu, snahy politicky prosadit volné sdílení na síti. Internet je naše moře, hlásali Piráti hrdě před posledními sněmovními volbami. A vlastně měli pravdu. Internet skutečně je jejich moře. Jenomže povaha moře je dvojaká, není to jenom výzva k odvážné cestě, která může vést k objevům, suchozemci neznámý živel, který člověku umožní rozšířit si obzory, přerůst vlastní malost a determinovanost.

Z moře se může stát past a taky hrob, svět vůči člověku netečný a často i nepřátelský. Internet byl pro Piráty formativním prostředím, a je proto zákonité, že se na nich ve větší míře projevil způsob, jímž ovlivňuje lidi obecně. Přizpůsobil je svým imperativům a taky svému času, v němž co chvíli jedna vlna nahoru vynese nějakou novou atrakci a vystaví ji roztěkanému publiku, aby ji pak druhá vlna smetla a poslala na dno.