A v tom Hradci si ještě nenechte ujít zámek Eggenberg, to je vskutku velkolepá stavba, to se Eggenbergové opravdu vytáhli. Pravil Karel Schwarzenberg, když jsem s ním v říjnu konzultoval svou cestu do Štýrského Hradce, jak jsem se o tom zmínil před čtrnácti dny. Graz on osobně dobře znal, jednak to není daleko od rodinného zámku v Murau, jednak tam nějakou dobu studoval, byť se jinak o svých studiích vyjadřoval spíš lakonicky, neboť důležitější pro něj byly univerzity života. Ale ač kníže Schwarzenberg znal kdekoho, tak ty Eggenbergy znát osobně nemohl, neboť to byl rod, který vymřel se vším všudy už na začátku 18. století. Jenže toto vymření, byť zajisté smutné jako každé vymření, bylo významné i pro Schwarzenbergy a tím vlastně i pro české země, k čemuž se vzápětí dostaneme.

Onen zámek Eggenberg se tedy nachází na západním předměstí Štýrského Hradce, několik zastávek tramvají za hlavním nádražím. Je opravdu mohutný, vznešený, až bych řekl trochu nudně pompézní, jak to ovšem odpovídalo duchu vítězného habsburského katolicismu. Jeho vzorem ostatně byl madridský El Escorial, který si na konci 16. století nechal u Madridu postavit Filip II., jenž se sám zajímal o architekturu, takže by se dalo říct, že i tady ten eggenberský palác nese otisk tohoto vážného, zbožného, introvertního a bezesporu také talentovaného španělského Habsburka. Ale samozřejmě Filip s tím nemá osobně nic společného, zemřel nějakou dobu předtím, než se začal tento štýrský Escorial stavět, ale když se člověk k němu blíží, může si třeba představovat, že se ocitl někde na Iberském poloostrově a ty kopce za ním jsou nějaká Sierra estiria čili Pohoří štýrské se sluncem vybělenými pahýly kostí nepřátel víry. A ten blížící se člověk je zpočátku především okouzlen okolním parkem, který je nádherný obzvlášť za podzimního průzračného dne, stromy září zlatem různého druhu, tráva je posetá žlutými hvězdami listí, cestičky jsou jako bílé tepny na těle zemského štíra.

Mimochodem, psal jsem minule, že jméno té malebné země, tedy Štýrska, nemá bohužel nic společného se štíry, nýbrž pochází od města Steyru čili Štýru. Přičemž může poněkud mást, že jakmile ve Štýrsku kdekoli vystoupíte, na každém kroku narazíte na cosi, co štíra připomíná. Ve znaku Štajerska, jak té zemi říkají Slovinci, je totiž jakýsi mytologický tvor či netvor, který sice není štír, ale třeba by i mohl být. Je to takový dráček nebo snad zdivočelý kozlík, prostě cosi, co by člověk nechtěl, aby mu skočilo za krk. „Oficiální“ název té kreatůrky je panter, i když toho si představujeme jinak, a jest to heraldická potvora složená z různých druhů zvěře čili hybrid, jenž řečí symbolů má představovat pevnost ve víře. K tomu účelu mu z tělesných otvorů vychází plamen. Původně mu vycházel i z řitě a, ehm, z penisu, jak je na starších znacích vidět, ale před lety nějaká pruderní poslankyně prosadila umravňující redukci, takže už chrlí jen z tlamy. Já být Štajerák, jsem důrazně proti. Nicméně znak je to hezký, je-li proveden barevně, pak se štýrský panter vyjímá na sytě zeleném pozadí, což hezky osvěžuje veřejný prostor.

Ale zpátky k Eggenbergům a jejich zámku. Jeho vybudování je spojeno s mocenským vzestupem štýrského rodu, a zvlášť s jeho historicky nejvýznamnějším členem, Janem Oldřichem z Eggenbergu. To je postava i pro české dějiny důležitá, ostatně často se vyskytuje v minule zmíněném románu Jaroslava Durycha Bloudění, jsouc to pravá ruka arcivévody Ferdinanda Štýrského, posléze císaře Ferdinanda II., jemuž oddaně sloužil jako první ministr čili hofmistr. Byl v těch válečných časech čímsi jako prostředníkem mezi císařem a Valdštejnem, což nebyla jednoduchá úloha, a také s Valdštejnovým pádem klesá i jeho obliba u dvora. Zemřeli oba v roce 1634, Eggenberg na rozdíl od Valdštejna přirozenou cestou. No a tento Jan Oldřich, tedy německy Hans Ulrich, držitel Řádu zlatého rouna, v době, kdy se hřál v přízni císařově, obdržel od něho za věrné služby… Český Krumlov! Panství krumlovské bylo po vymření Rožmberků (1609) v císařském majetku a v roce 1622, tedy sotva se Ferdinand vypořádal s českými spiklenci, se jím odměnil věrnému Eggenbergovi, spolurodákovi z Grazu, k čemuž ho ještě povýšil na vévodu krumlovského. Tento Eggenberg se ještě do Krumlova nestěhoval, k reprezentaci si budoval zámek tady u sebe doma, ten svůj Escorial, ale vztah Grazu a Krumau tím jaksi započal. Trval jedno barokní století a vyvrcholil za vnuka Jana Kristiána z Eggenbergu, ten se už do Krumlova přestěhoval. To se stalo poté, co se Eggenbergové rozdělili na štýrskou a krumlovskou větev. A protože to byl člověk nejspíš delikátního založení, tak za jeho časů začal Krumlov rozkvétat do podoby, v níž ho jezdí obhlížet turisté z půlky světa. To za něj se zámek, po století nepoužívaný, přestavěl do té vznešené barokní podoby. A za Eggenberga se v Krumlově začalo hrát na zámku divadlo, z čehož vznikla ona slavná barokní scéna, nejstarší v Čechách a bůhví, jestli ne i v celé střední Evropě.

Ale! On měl k tomu po ruce důležitého pomocníka, vlastně pomocnici, svou manželku Marii Arnoštku, rozenou Schwarzenbergovou! Neboť to již byli – mluvíme o konci 17. století – v Čechách i Schwarzenbergové. Ti do Čech přicházejí v roce 1660, tedy nikoli jako nějaká pobělohorská konfiskační šlechta, nýbrž spořádaně a s rozvahou, poté, co arcivévoda Leopold Vilém odmění za věrné služby předka našeho Karla Schwarzenberga, Jana Adama ze Schwarzenbergu. Nemaje ale peníze, daruje mu panství Třeboň, stejně jako Krumlov po vymřelých Rožmbercích. Nebylo to jednoduché, usadit se v zemi jako Čechy: zákon přikazoval novému obyvateli „učiniti přiznání k zemi“, to jest slíbiti, že bude zachovávati zákony své nové vlasti a hájiti jejich práv. Zejména pak musel nový obyvatel slíbit, že se uvnitř Čech nebude dovolávat svých práv zahraničních na úkor českých zákonů a soudů. Tedy žádné multikulturní obohacení, nýbrž jasné dání najevo, co se bude v zemi trpět a co nikoli, to si Češi obojího jazyka tehdy hlídali. A když se to tedy stalo a Schwarzenbergové zapustili kořeny, sešvagřili se s eggenberskými sousedy z Krumlova na slavné svatbě v roce 1666, kdy si Jan Kristián z Eggenbergu vzal ve Vídni Marii Arnoštku (Ernestinu) ze Schwarzenbergu, ženu vzdělanou, dalo by se říci intelektuálku, která se ve volném čase zabývala nejen četbou, ale i překládáním knih především z francouzštiny do němčiny. Z tohoto velmi šťastného manželství však potomek nevzešel, a když Jan Kristián v roce 1710 v Praze zemřel a po něm brzy zemřeli jeden po druhém i dědicové ze štýrské větve Eggenbergů, přešel Český Krumlov i další jihočeské statky eggenberské na Schwarzenbergy. Tím se počíná vznik skoro třísetleté „schwarzenberské domény“ v jižních Čechách, nepochybně pozoruhodného úkazu, který vtiskl té krajině ráz a charakter, který jí rozhodně prospíval víc než to, co přišlo potom. A tato schwarzenberská správa, jež se vyznačovala úzkostlivou snahou být spravedlivý k jednomu i druhému zemskému jazyku, má předkolo v eggenberském krumlovském preludiu.

Tak tohle je možná dobře vědět, když se člověk ocitne na kraji Štýrského Hradce před zámkem Eggenberg. I když... proč? Jak o sobě říkával Karel Schwarzenberg: Jsem nositel zbytečných informací. A myslel tím tu obdivuhodnou sumu historických vědomostí, souvislostí a kontextů. Ale co není na tomhle světě zbytečné? Jenom to, co si člověk může odnést do hrobu. A tam si neodnese nic. Protože jak stojí na rodovém znaku Eggenbergů: Homines sumus, tedy Jsme lidé… Ten nápis, který se obvykle doplňuje ještě o dodatek non dei, tedy ne bohové, je nad všemi vstupy do zámku, aby byl na očích každému, kdo do něj vchází. Velkorysost stavby je imponující a má dávat najevo, jak vysoko to až její majitel dotáhl. Ale Homines sumus… Jsme lidé a naše životy se podobají plamenům svíček. Zhasnou, ani se člověk nenaděje. A s nimi všechna ta sláva, která je z hlediska věčnosti jen ta polní tráva na podzim.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)