Hodnota firmy se pozná podle toho, kolik jsou za ni investoři ochotni zaplatit. Ekonomicky se tomu říká tržní kapitalizace. Žebříčky nejcennějších světových společností dobře ukazují, kdo si jak stojí v globální konkurenci. Ten poslední, který dala dohromady poradenská firma Ernst and Young, není pro Evropu vůbec příjemným čtením. Ukazuje, jak moc prohrává v konkurenčním souboji s Amerikou. Ale nejen s ní.

V první desítce nejhodnotnějších firem jsou jen ty americké. S jedinou výjimkou. Na druhou příčku za vedoucí Apple se dostala saúdská ropná společnost Saudi Aramco, což není při rostoucích cenách ropy a obecně energií zas tak překvapivé. Dalších osm příček obsadily jen a jen americké firmy. Microsoft, Alphabet, Amazon, Berkshire Hathaway, UnitedHealth, Johnson & Johnson, Exxon Mobile a Visa.

Evropský úpadek je ale ještě víc vidět na první stovce. Ještě před finanční krizí roku 2008 se do ní prosadilo 46 firem. Loni už jen 15. Nejvýš se na patnáctou příčku na světě vyšvihla francouzská skupina Moët Hennessy Louis Vuitton (LVMH). Její majitel Bernard Arnault se díky tomu stal nejbohatším mužem planety, když předstihl Elona Muska, jehož Tesla ztratila na hodnotě. Z Francie dominovaly také společnosti L’Oréal, Hermès, Dior a TotalEnergies. Za Švýcarsko Nestlé, Roche či Novartis a britské AstraZeneca, Shell či Unilever.

Z toho seznamu je jasné, kdo z Evropy si tu schopnost ve světě se prosadit ještě udržuje. Je to francouzská móda a kosmetika. Švýcarská a britská farmacie, kosmetika a potraviny. A největší energetické skupiny z Francie a Británie. Jsou to všechno tradiční značky, symboly evropského životního stylu a estetiky, který stále svět fascinuje.

To je bohužel ale už skoro jediné. Je až zarážející, že mezi nejhodnotnějšími firmami světa není žádná z Německa, největší evropské ekonomiky. Ještě hůř pro Německo vychází srovnání celých zemí podle tržních kapitalizací jejich nejhodnotnějších firem. Němci se vůbec nedostali do první světové šestnáctky. Na rozdíl od Francouzů, kterým patří čtvrté místo. Za Spojenými státy, Saúdskou Arábií, Čínou včetně Hongkongu. Za Francií následuje Švýcarsko, Velká Británie, Tchaj-wan, Indie, Jižní Korea, Dánsko, Spojené arabské emiráty, Nizozemsko, Japonsko, Irsko, Austrálie, Kanada.

Němce tak poráží nejen Francouzi, ale i malé Švýcarsko, Dánsko, Nizozemsko a Irsko.

Příčiny úpadku Evropy – s výjimkou exkluzivních zemí, které nabízí něco výjimečného, jako je Francie, Švýcarsko nebo Dánsko – nejsou nové. Jsou to staré bolesti. Ten úpadek trvá roky. Evropa zaostává v inovacích a technologiích, chybí nápady. Většina nejlepších škol světa je mimo kontinentální Evropu. V Americe nebo ve Velké Británii. Do žebříčku sem tam pronikne ne náhodou nějaká z Francie, Švýcarska, Dánska nebo Nizozemska. Vzácně se to shoduje s domovskými státy nejhodnotnějších firem světa.

K tomu se přidává obrovské přerozdělování, dotace, které tady křiví trh výrazně víc než v Americe nebo Asii. Potřeba státu zasahovat výrazně víc do podnikání.

Do té upadající Evropy pak přišla jako poslední rána zelená revoluce, která prudce zdražila energie tak, že jsou jejich ceny násobně vyšší než v Americe. Na dohled jsou zákazy spalovacích motorů. Německé automobilky v cestě k elektromobilům kulhají za Muskovou Teslou i čínskými auty. Proto hodnota a perspektiva německých automobilek přirozeně upadá.

Dior a Louis Vuitton, které v luxusu světu dominují, se s vyššími cenami energií vypořádají. Prostě zdraží. Nemají konkurenci. O německých autech už to neplatí.

Je zkratkovité říct, že za úpadek Evropy můžou jen drahé energie a unijní Green Deal, je to ale poslední rána. Když proti konkurenci upadáte, a ještě si sami zelenými přirážkami zdražíte zboží, je to ekonomická sebevražda.

Ten žebříček jasně ukazuje, co z evropského zboží má dnes ve světě perspektivu. Stejně tak je z něj vidět, v čem se Evropa ničí.