Když se řekne nové evropské iniciativy na financování obrany, člověka napadá řada otázek. Jedna z nich jistě je, jak by se to mělo financovat, zda zda to náhodou nestojí na lákavé představě, že – jak to formuloval Mojmír Hampl – zde vzniká nové finanční perpetuum mobile, které může pohánět celou novou velkou finanční prioritu, aniž by se muselo ubírat na nějakých jiných prioritách. Tuto otázku ale teď nechme stranou a věnujme se další, která se vnucuje neméně: dá se to brát vážně?

Jaký typ lidí iniciativu připravuje? Eurokrati, kteří až dodnes s něčím takovým neměli moc zkušeností a jsou formováni institucionální kulturou, v níž jsou zbraně obecně fuj a možné nebezpečí z východu je reálné jen v horečnatých myslích Poláků a Baltů. K jakému cíli gravitují tito lidé u každé nové iniciativy bez rozdílu? Využít ji k dalšímu kradmému institucionálnímu skoku v integraci EU. A konečně, dojdeme-li k reálným materiálním důsledkům, jaká země má dlouhodobě nejvycvičenější instinkty k prosazování nezávislosti na USA, svého obranného průmyslu a svých zájmů v EU? To je Francie.

Aspoň 65 procent nákupů za půjčky ze SAFE musí být utraceno za nákupy z EU, Norska a Ukrajiny. Přičemž nad těmi výrobky nesmí mít „designovou pravomoc“ žádná země mimo EU. Zbývajících 35 procent nákupů může pocházet mimo EU, ale jen ze zemí, které mají s EU „bezpečnostní a obranné partnerství“. To je k dnešnímu dni Norsko, Moldávie, Jižní Korea, Japonsko, Albánie a Severní Makedonie.

Ne tedy Velká Británie.

Takže závěr, že cílem iniciativy ve skutečnosti není na prvním místě obrana, můžeme učinit hned teď a tady. Britské ozbrojené síly, navzdory všemu, co se lze od tamních domácích kritiků dočíst o jejich úpadku, stále zůstávají v evropském kontextu vedle Francie jedinou seriózní armádou schopnou bojovat aspoň trochu mimo své území a v širším spektru operací. Britský obranný průmysl je stále ještě docela rozvinutý. Británie se ve své postbrexitové strategii rozhodla nejít cestou „Singapuru nad Temží“ ani pouhého amerického satelitu, ale vidí evropskou bezpečnost jako svůj důležitý zájem. Taky je tu ten detail, že má jaderné zbraně. Financial Times daly do titulku svého nedávného rozhovoru s Petrem Fialou, že „Francie a Británie jsou nyní lídři ,hard power‘ v Evropě“. Ale Evropská komise nechává Británii stranou.

Vyřadit nákupy z USA byl záměr. Ale pod stůl padají taky nákupy ze zemí, odkud některé evropské země aktuálně zbraně nakupují či s jejich firmami spolupracují. Třeba s Izraelem nebo Tureckem. Vzhledem k propojenosti zbrojní výroby to komplikuje víc zbraňových systémů, než by se zdálo. Mluvíme o švédských gripenech, ale jejich nejnovější verze mají americký motor od General Electric, nemluvě o dalších prvcích. Dnes už se sice na gripenech nepodílí nadnárodní, ale převážně britská firma BAE Systems, ale je stále zainvestovaná do různých evropských zbrojních kapacit, třeba do výrobce raket MBDA. Jak by se ty podíly počítaly?

Nezávislost výrobního řetězce je žádoucí dlouhodobý cíl. Ale je otázka, jakou váhu mu přikládat a jak moc na něj tlačit. Jinými slovy vyjasnit si, zda jde víc o francouzskou průmyslovou politiku, nebo o obranu Evropy. V některých zbraňových systémech, namátkou v protiletadlových systémech Patriot nebo v křižujících střelách, Evropa v tuto chvíli nemá a léta nebude mít vlastní výrobky.

I Británie by mohla uzavřít s EU to partnerství. Ale, jak informovalo v minulém týdnu několik médií, Brusel je odhodlán podmiňovat dojednání partnerství pokrokem v dalších, zcela nesouvisejících oblastech. Konkrétně s větším přístupem unijních rybářů do britských vod.

Otázka, zda tu skutečně jde o obranu Evropy, se zdá být zodpovězena.