Válečná matematika dokáže být děsivá. Jistě se dá válka vyhrát nějakým geniálním manévrem, kdy nepřítele obklíčíte a odzbrojíte ještě předtím, než si uvědomí, co se vlastně děje. Častější je ale situace, kdy musíte nepřítele fyzicky zničit, zatáhnout ho do bitvy a prostě co nejvíce vojáků na druhé straně pobít a doufat, že jeho ztráty budou větší než ty vaše. Právě to je nejspíše taktika Ukrajinců u Bachmutu. Západní pozorovatelé, kteří urputnou obranu města kritizovali, v posledních týdnech uznávají, že se asi jednalo o správné rozhodnutí. Oznámení Američanů, že ruské ztráty na Ukrajině za posledních pět měsíců dosahují 100 tisíc, to potvrzuje.

Ztrátami se rozumí mrtví, zranění a zajatí. Podle Američanů za toto období zemřelo asi 20 tisíc ruských bojovníků, polovina z toho jsou wagnerovci. Tvrzení Bílého domu nejde nezávisle ověřit. Nicméně Spojené státy jsou ve svých odhadech opatrnější než Ukrajinci a v minulosti uváděly i počty ukrajinských padlých. Tedy něco, co Kyjev nedělá. Pokud tedy lze americkým údajům věřit, zprávy kolující po sociálních sítích se zdají potvrzovat, že ruské ztráty jsou opravdu masivní, tak rozhodnutí bránit Bachmut bylo nejspíše správné, a možná dokonce klíčové k úspěchu dlouho ohlašované ukrajinské protiofenzivy.

Nedávno ale začal sílit opačný názor. Zakládá se na poznání, že Ukrajinci někde bojovat musí. Stažení z Bachmutu by jen znamenalo, že jeho osud by potkal nějaké jiné město. Ve válečné matematice se naopak jedná o velmi dobré rozhodnutí. Ruská taktika není nijak geniální a hrubou silou se snaží probít skrze město. Dokud Ukrajinci dokážou zabít výrazně více Rusů, než kolik sami ztratí, jedná se o výhodný obchod. Ti vojáci totiž budou Rusům chybět v jiných úsecích fronty, až nadejde ukrajinská protiofenziva. Peklo v Bachmutu je tak nedílnou součástí strategie vedoucí k ukrajinskému vítězství.

I tato interpretace má několik problémů. Zaprvé: i pokud přijmeme, že čísla uváděná Američany jsou správná, tak stále nevíme, jaké jsou ztráty Ukrajinců. Nemůžeme tak s jistotou tvrdit, že se jedná o správnou strategii. Také za úspěšnou může být považována, pouze pokud bude úspěšná i protiukrajinská ofenziva.

Nicméně pro ukrajinskou strategii existují precedenty. Jedním je bitva o Stalingrad. Proč se Němci za druhé světové války rozhodli toto město dobýt, je dodnes trochu záhadou. Německá armáda před Stalingradem měla bránit křídlo uskupení, které se hnalo na Kavkaz zajistit tamější ropná pole. Během plánování se předpokládalo, že získání Stalingradu není k úspěchu operace potřeba. Předtím se Němci bojům ve městech spíše vyhýbali. Měli rádi velké obkličovací operace, Leningrad na severu raději oblehli, než aby do něj vstoupili. Teoreticky Stalingrad by šlo podobně izolovat bez nutnosti bojovat v jeho ulicích.

Sovětům se však podařilo Němce vtáhnout do brutální bitvy, kdy se bojovalo o každý dům, o každou ulici. Částečně to bylo tím, že tažení získalo vlastní setrvačnost, částečně přáním Adolfa Hitlera získat propagandistické vítězství dobytím města pojmenovaného po jeho velkém nepříteli a rivalovi.

Přes zarputilý odpor Sovětů Němci postupovali a probojovali se až k břehům Volhy. Mezitím však Sověti připravovali novou armádu, která následně zaútočila na křídla té německé a u Stalingradu ji obklíčila. Od té doby sovětské armády jen postupovaly a zastavily se až v Berlíně.

Nyní jsou to Rusové, kdo nesmyslně útočí skrze zarputile bráněné město. Šéf wagnerovců Jevgenij Prigožin již několikrát vyzýval k ukončení války. V jeho případě to neznamená zastavení bojů, ale zakopání se na místě a odrážení ukrajinských útoků, což by byla asi lepší taktika než snaha získat Bachmut za každou cenu. John Kirby, mluvčí americké Rady pro národní bezpečnost, k tomu prohlásil, že „ruský pokus o ofenzivu na Donbasu vedenou převážně přes Bachmut selhal. Rusko nebylo schopno dobýt žádné skutečné strategické a významné území“.

V posledních dnech pak Moskva utrpěla další dvě rány, tentokrát politického rázu. Čína poprvé hlasovala pro rezoluci OSN, ve které se mluví o Rusku jako o „agresorovi“, možná signál, že Pekingu začíná s moskevským dobrodružstvím docházet trpělivost.

Kevin McCarthy, předseda americké Sněmovny reprezentantů a momentálně nejvýše postavený republikán ve volené funkci, se prezentoval jako skeptik ohledně neomezené pomoci Ukrajině. Opakovaně říkal, že nechce Kyjevu podepisovat „bianco šek“. V pondělí během návštěvy Izraele mu ruský novinář řekl: „Víme, že nepodporujete současné neomezené a nekontrolované dodávky zbraní a pomoci Ukrajině.“ McCarthy ho nenechal domluvit a naštvaně odpověděl: „Říkal, že nepodporuji pomoc Ukrajině? Ne, já hlasuji pro pomoc Ukrajině. Podporuji pomoc Ukrajině. Nepodporuji to, co vaše země dělá Ukrajině. Ani nepodporuji zabíjení dětí vámi. A myslím, že byste se měli stáhnout. A nemyslím si, že to, co děláte, je to správné. Budeme v naší podpoře pokračovat, protože zbytek světa vidí, jak se věci doopravdy mají.“ Šance, že republikáni budou sabotovat americkou pomoc Ukrajině, se nezdá velká.

Jakou šanci na úspěch má chystaná ukrajinská protiofenziva, není stále zřejmé. Nicméně je větší než před týdnem.