Poslední dny kariéry Miloše Zemana probíhají neslavně. V médiích běží na pokračování groteskní příběh stanu z Kanceláře prezidenta republiky, který si její vedoucí Vratislav Mynář vypůjčil ke svému lyžařskému vleku. Vláda zrušila územní uzávěry pro kanál Dunaj–Odra–Labe a těžko říct, co je, respektive by bylo potupnější – že odpískala Zemanův vysněný projekt teď, když je ještě v úřadě, anebo kdyby počkala na první den po skončení jeho mandátu. A Nejvyšší soud definitivně potvrdil, že Karla Srpa, jemuž Zeman udělil státní vyznamenání a cpal ho do různých komisí, lze nazývat udavačem. Je to příznačný konec vlády prezidenta, jehož dvěma nejbližším spolupracovníkům se přezdívalo „vlekař“ a „pumpař“. Jaký byl tedy Miloš Zeman prezident a co po něm zůstalo?

Zemanova kariéra je argumentem pro názor, že ústřední roli v politice hraje rozlišení mezi přítelem a nepřítelem. Jak ožehavé toto tvrzení je, o tom svědčí, že nejdůležitější proponent toho rozlišení, Carl Schmitt, byl nacista, a přesto k jeho tezi cítí potřebu se vracet političtí filozofové nejrůznějších orientací.

Přesvědčovat, nikoli objasňovat

Umožňuje nám to efektně se vypořádat s charakteristikami, jež Zemanovi jeho obdivovatelé přisuzují. Zpravidla jsou to nějaké variace na floskuli, že Zeman vyniká hlubokým vzděláním a životní zkušeností. Je to přemrštěné. Zeman není nevzdělaný, ale jednak byl omezen možnostmi normalizačních univerzit, jednak nárokům na akademickou rigoróznost unikl tím, že se přihlásil k pseudooboru jménem prognostika, a jednak někdy v osmdesátých letech přestal přijímat nové myšlenky. Co se týče životních zkušeností, těžko říct, v čem by měly být v 90. letech, kdy toto uctívání začalo, hlubší než zkušenosti jiných lidí jeho věku. Zeman je nesmírně zdatný rétor. A smyslem rétoriky je přesvědčovat, nikoli objasňovat, jak se věci mají.

Jak užitečná tato schopnost je, lze ukázat na jeho proslulém článku Prognostika a přestavba v Technickém magazínu ze srpna 1989. Jeho význam při bourání komunistického režimu a autorovu odvahu ocení i ti, kdo Zemana nevolí – a přitom článek obsahoval řadu nepravd, jaké budou pro Zemana-politika typické.

Dále Zeman má nepochybné charisma, vůdcovské schopnosti a politický instinkt. Je ten typ postavy, který umožňuje jeho politické straně říkat: Zatímco jiné politické strany předsedu ve svých řadách hledají, my ho prostě máme. Tedy pokud se sejde správný vůdce s tou správnou politickou stranou. Miloš Zeman, jak známo, prošel v podstatě celým politickým spektrem, než zakotvil v tehdy bezmocné sociální demokracii, a pružně při tom měnil ideologii a styl. Konstantou bylo jen jeho narcistické vystupování – ten člověk se rád poslouchá. A ani na chvíli nezapomene, že existují přátelé a nepřátelé. Jeho slogan o „spálené zemi“ byl dán prostě stranou a elektorátem, jaké na něj zbyly.

Zeman se stal premiérem jakožto předseda menšinové jednobarevné vlády opřené o dohodu s partnerem v opozici. Při absenci strany s jednoznačnou většinou má pro mnohé tu výhodu, že jednobarevná vláda s jasným lídrem je efektivní. To platí pro Zemana stejně jako pro Babiše, má to v této zemi svou přitažlivost. Silný lídr se pozná podle toho, že ti, kdo se proti němu ve straně postaví, neuspějí. Platí to pro Zemana – kariéra jeho nástupce Vladimíra Špidly poté, co se snažil stranu od zemanovství odstřihnout, neměla dlouhého trvání – i pro Klause a Unii svobody a teď to vidíme na ostravských odpadlících od ANO.

Zemanovo vládnutí efektivní bylo, všeobecně se jako nejvýznamnější správný krok, k němuž neměl Klaus odvahu, uznává privatizace bank. Zaznamenejme, že naprosto nevyplýval ze Zemanovy předchozí rétoriky a volebního programu. Jak pamětihodně poznamenal fiktivní americký politik Frank Underwood v seriálu Domek z karet, „demokracie je strašně přeceňovaná“.

Byla devadesátá léta a Zeman musel při vládnutí prioritizovat. Asi nemá cenu mu vytýkat, kde šel s proudem a kde co zanedbal. Horší byly některé jeho metody. Zeman si jistě nekladl za cíl, aby u nás neplatily zákony a k moci se dostali komunističtí šíbři spojení s podsvětím. Jen to nechával být, pokud to pro něj bylo pohodlné. Příroda si poradí, jako by říkal. Zlé bylo, že tento jeho cynismus a kultivování distinkce přítel/nepřítel měly své konkrétní oběti.

Dělení na přátele a nepřátele používá v té či oné míře mnoho politiků. Ale v lepších demokraciích je ta aréna čisté politiky zasazena do širšího rámce, v němž se lidé mohou spolehnout, že v nějakém důležitějším smyslu jsme v tom všichni společně. Ideálně ho symbolizuje královna například. Z tohoto důvodu se Miloš Zeman na prezidenta nehodil. To, jak se mu podařilo se prezidentem stát, bylo mistrovské. Ale zároveň platí to, co prý řekl Zemanův spolupracovník Martin Nejedlý – že největším úspěchem jeho prezidentství bylo, že se v roce 2013 prezidentem stal.

Zeman poté, co v roce 2003 neuspěl v nepřímé volbě, úspěšně dosáhl zřízení volby přímé. Dobře si ovšem uvědomoval nesoulad mezi tím, jak je úřad v ústavě koncipován, a silou přímého mandátu. Nám ostatním měly důsledky dojít nejpozději v předvolební debatě s Karlem Schwarzenbergem, kdy prohlásil, že nehodlá na Hradě sedět jako fíkus. Jenže se mu nanejvýš povedlo fíkus vyšlechtit v masožravou rostlinu, ne však rozchodit.

Málem bychom zapomněli, že Zeman chtěl mít prezidentskou stranu. Posloužila dobře při sběru podpisů pod petici za přímou volbu prezidenta, ale ve sněmovních volbách v roce 2010 neuspěla. Sice těsně, ale tím Zemanovci fakticky skončili.

Po dobytí Hradu se Zeman pokusil o faktickou změnu politického systému jmenováním prezidentské vlády bez důvěry. Ale ta vydržela jen půl roku a po volbách se opět potvrdil primát sněmovní většiny. Od té doby mohl Zeman dávat průchod síle svého mandátu leda tím, že občas otálel se jmenováním či odvoláním nějakého ministra.

Zůstaly mu dvě domény, Ústavní soud a centrální banka. Spravoval je lenivě, v zásadě je delegoval svým spojencům. S předsedou Ústavního soudu se ale v průběhu let rozhádal a Rychetský je dnes Zemanovým kritikem. Do čela banky jmenoval po konci Rusnokova mandátu Aleše Michla. Rusnok je dnes Michlovým kritikem. A s nástupem nového prezidenta Michlova pozice oslabí. To máme prohry na dalších dvou frontách.

Nic, na co by bylo možné navazovat

Zeman se snažil využít své omezené, ale symbolicky výrazné pravomoci v zahraniční politice ke kultivaci vztahů s Ruskem a Čínou. Tato strategie je – měřeno jeho vlastními měřítky – v troskách. Ruská rizika se začala ukazovat záhy, když se jeho nejdůležitější tamní kontakt, ředitel státních drah Vladimir Jakunin, v roce 2015 ocitl v nemilosti Kremlu. Ruský vpád na Ukrajinu pak celou strategii pohřbil a Zeman měl aspoň tolik rozumu, že to uznal.

V Číně se Zeman pitvořil v televizi s Krtečkem a říkal, že se jezdí „učit stabilizovat společnost“. Podnikatele Jie Ťien-minga jmenoval svým oficiálním poradcem. Místo slibovaného přílivu investic čínský režim v roce 2018 zavřel poradce někam do gulagu a českému prezidentovi se ani neobtěžoval sdělit kam. A poté, co svět viděl čínskou politiku „zero covid“, i dosavadní příznivci tamních metod stabilizace společnosti změnili názor.

Zeman před americkými volbami v roce 2016 podpořil Donalda Trumpa, a nedostalo se mu za to ani pozvání do Bílého domu. Zeman vždy podporoval boj proti terorismu, a proto i naši účast na misi v Afghánistánu. Mohl na tom ukazovat, že není proti NATO. To skončilo Bidenovým stažením vojsk z této země v roce 2021. Sečteno a podtrženo – ze Zemanovy zahraniční politiky nezbylo nic, na co by bylo možné navazovat.

Jediné, co s odstupem času obstojí, je jeho rázný postoj proti uprchlické vlně v roce 2015. Tady důrazně vyjádřil to, k čemu se vláda a později i Evropa přiklonila. Je ovšem otázka, zda by to bez něj nedopadlo stejně. To je na celé dva prezidentské mandáty trochu málo.

Kdybychom udělali průzkum, jaký je nejznámější Zemanův výrok, asi by si nemálo respondentů vzpomnělo na „Kunda sem, kunda tam“. Politolog Lubomír Kopeček to ve své knize o Zemanovi zajímavě interpretoval jako součást Zemanova pokusu o „změnu obrazu hlavy státu či přesněji změnu značky prezidenta, která by lépe vyhovovala Zemanovým politickým potřebám“. Zemanovi by se lépe skládala volební většina jakožto zemitému, lidu blízkému vládci než jako kvazimonarchické státnické postavě. Že se pokus nepovedl, bylo zřejmé již v průběhu Zemanova vládnutí. Ale zvolení generála Pavla s jeho masarykovskou stylizací je triumfálním, až výsměšným zúčtováním se Zemanovým pokusem.

Jak velký tedy byl Miloš Zeman prezident? Zkusme si pomoci přirovnáním. François Mitterrand byl nejdéle sloužícím francouzským prezidentem (vládl v letech 1981–1995, déle než de Gaulle). Za svůj život vystřídal politické ideologie od centrismu k plnokrevnému znárodňujícímu socialismu a zpět k centrismu. Jako prezident byl obdivován za to, že dokázal úřad prodchnout hloubkou a až metafyzickou tajemností. Političtí komentátoři mu přezdívali „Florenťan“ podle rodiště Machiavelliho a nepřestával je fascinovat každý jeho krok.

Jeho politická velikost ovšem spočívala hlavně v tom, jak dokázal likvidovat své nepřátele včetně nominálních spojenců a neušpinit se odpovědností za cokoli. Léta jeho triumfů byla zároveň léty úpadku Francie. Neudržitelné finance, zbytnělý veřejný sektor, časovaná bomba arabských předměstí, ztráta konkurenceschopnosti – na to všechno se zadělávalo za Mitterranda. Klíčová politika, jíž obětoval vše ostatní – zřízení evropské měnové unie Maastrichtskou smlouvou –, se ukázala být omylem. Místo aby Francie konečně získala vliv na Bundesbanku, postarali se Němci o to, aby se nová Evropská centrální banka co nejvíc podobala Bundesbance. A relativní marginalizace Francie v postkomunistické Evropě byla předznamenána tím, že Mitterrand ještě 20. prosince 1989, měsíc po pádu Berlínské zdi, vykonal oficiální státní návštěvu NDR.

Ale aura velikána, který umí geniálně zacházet s mocí, mu už zůstala. Miloš Zeman je podobný případ.