Minulý týden dopadla v mezinárodním informačním prostoru bomba. Anebo taky nedopadla – jak se to vezme. O studii švédské pandemické strategie, kterou publikoval švédský, v posledních letech v USA působící autor Johan Norberg, moc slyšet nebylo. Na druhou stranu data, která komentuje, jsou k dispozici už nějaký ten měsíc. A jediný možný jejich výklad je ten, že Švédsko prošlo covidovou pandemií s menšími škodami než všechny známé země.

To ticho lze vysvětlit vedle pochopitelné nechuti vracet se ke zlému snu minulých let taky tím, že švédský přístup byl mnohými autoritami ve světě sledován s nevolí. Kritizovali ho nejen známí „zavírači“. „Švédsko tvrdě platí za to, že nezavedlo lockdowny,“ cituje Norberg tweet Donalda Trumpa z dubna 2020.

Autor měří švédskou úspěšnost daty o ekonomice, ztrátách ve vzdělání, domácím násilí, ale zejména tím hlavním – ztrátami na životech. Statistiky tzv. „excess deaths“ – tedy srovnání toho, kolik lidí zemřelo versus kolik by jich pravděpodobně zemřelo bez pandemie podle trendu minulých let – mluví pro Švédsko jasně. Podle různých metod mělo Švédsko takových úmrtí nejméně v Evropě, nebo bylo mezi prvními třemi (český čtenář si na grafice Eurostatu může vychutnat páté nejhorší místo České republiky).

Norberg není ani náhodou nějakým „popíračem covidu“. Připomíná, že Švédsko určitá restriktivní opatření zavedlo, ale vláda převážně vydávala jen doporučení. Na datech z veřejné dopravy, od mobilních operátorů a podobně ukazuje, že Švédové své chování za pandemie změnili. „Rozdíl byl v tom, že když se Švédové na základě místních znalostí a osobních potřeb rozhodli, že potřebují jít do práce, cvičit nebo setkat se s příbuzným či známým, tak mohli, a nezastavovali je při tom policisté,“ píše Norberg. „Takže se pandemie ve Švédsku tolik nezpolitizovala a možná taky lidé akceptovali nutnost žít v mimořádných podmínkách déle, než by byli ochotni, kdyby neměli tyto individuální nouzové východy.“

Proč si země dokázala tuto cestu zvolit? Norberg tvrdí, že to bylo Švédsko, které se drželo standardních postupů popsaných epidemiology, a že k nebezpečnému experimentu s lockdowny se naopak uchýlily ostatní země. Vedl je k tomu stádní efekt. „Švédsko představovalo kontrast, který si (epidemiologové a politici v jiných zemích) nepřáli,“ cituje Norberg norského hlavního epidemiologa. „Švédsko podkopávalo jejich mantru, že nemáme na vybranou, a nutilo je zdůvodňovat občanům, proč dělají to, co dělají. Pro tyto kolegy by bylo lepší, kdyby všichni dělali totéž. Skrývali vlastní nejistotu za kritizování Švédska.“

Švédský případ je o to zajímavější, že nepasuje do módních politických schémat. Švédsko není imunní vůči omylům stádního konsenzu – viz jeho nezvládnutou integraci imigrantů. Ale v pandemii sociálnědemokratická vláda nechala volnou ruku nezávislým expertům, tedy přesně těm lidem, které populistická pravice po celém světě má za svůj terč, a byli to pravicoví Švédští demokraté, kteří požadovali uzavření škol a propuštění hlavního epidemiologa Anderse Tegnella. Někteří experti se jistě mýlili, Norberg připomíná zejména fatální model londýnské Imperial College, ale ukazuje, že to byli hlavně politici, kteří chtěli lockdowny.

Dnes na vyhodnocení těchto zkušeností není nikde cítit velký apetit. Postoje k covidu se staly součástí politické identity a vnášet do toho povědomí o skutečných důsledcích pandemických režimů by bylo příliš bolestné a poškodilo by příliš mnoho kariér. V Americe Trumpovi fanoušci vytvořili paralelní realitu, v níž prezident Trump nenařizoval lockdowny a floridský guvernér DeSantis neudržoval svůj stát otevřený.

A u nás? Petr Pavel v prezidentské kampani prezentoval mezi svými podporovateli i datového influencera Petra Ludwiga, jednu z nejtragikomičtějších postav covidového diskurzu. Ale my potřebujeme od seriózních epidemiologů vědět, co si z covidu odnesli pro své poznání o tom, jak fungují epidemiologické modely a imunita. Anebo vstoupíme do nějaké příští pandemie s tím, že musíme víc zavírat?