Už je to třicet let, co vyšel překlad knihy polského filozofa a dominikána Józefa P. Bocheńského (1902–1995) Stručný slovník filozofických pověr. Ta útlá knížka se hodí vždy, když si potřebuju někde rychle ujasnit nějaké to velké slovo, se kterým lze dělat velké věci, třeba ho různě zneužívat a ohýbat. Bocheński vždycky jednoduše vyloží, v čem spočívá pověrečnost, a tedy falešnost určitého termínu, a pak se věnuje rozboru, z čeho ta pověra plyne.

Třeba pacifismus: „Pacifismus je v podstatě totožný s přesvědčením, že mír je žádoucí stav a že je třeba za něj bojovat. To je v pořádku. V praxi se však projevuje v podobě dvou pověr: 1) že míru lze dosáhnout odzbrojením mírumilovných národů a 2) že jakákoli válka je morálně nepřípustná. Zkušenost nám bohužel říká, že odzbrojení mírumilovných národů má za následek jejich ovládnutí jinými, agresivními, jež nakonec rozpoutávají válku i proti sobě podobným dravcům. Proto nemůže obstát tvrzení, že každá válka je nespravedlivá, neboť existují okolnosti, za nichž v souladu s morálním cítěním přichází ke slovu samozřejmá povinnost bránit se zbraní v ruce práva těch, za něž odpovídáme.“

Další je, že určitý národ je něco lepšího, úctyhodnějšího, hodnotnějšího než ostatní národy. To je nepochybně také pověra, nutno říct, že dnes, alespoň v naší západní civilizaci, již spíše slabá a vyznávají ji lidé vytlačovaní na okraj: což neznamená, že se nemůže vrátit, právě tím vytlačováním.

Mnohem silněji se ale prosadila pověra, že každý, kdo se opovažuje říct, že má svou zemi raději než třeba Ekvádor nebo Vietnam, je morálně níž než ten, kdo o sobě říká, že má rád všechny země a národy stejně, včetně té země a národa, k nimž on sám patří.

Podle Bocheńského má každý člověk právo dbát především o lidi sobě blízké, aniž by tím sledoval nadřazenost té či oné rasy nebo národa. To je snad nabíledni, píše filozof a dominikán a také sportovní pilot, který většinu života prožil ve Švýcarsku, a dodává: „Tuto pověru zastávají obzvláště tzv. levičáci (pojem, u kterého se jen velice těžko lze dopátrat, jaký má vlastně smysl): každý, kdo je nucen volit a rozhodne se dát přednost svému krajanu před cizincem, je považován pomalu za rasistického zločince na způsob hitlerovců. Základem tohoto předsudku je pověrečná víra v lidstvo.“

A s lidstvem je to podle něj tak, že víra v něj je modlářství nejhrubšího zrna: 1) „Lidstvo není žádná bytost, jež by plula v oblacích nad námi, ale jednoduše úhrn všech jednotlivých lidí. A jedinou skutečností v lidstvu jsou právě tito jednotliví lidé. A 2) je třeba zdůraznit, že lidstvo není nekonečné ani svaté: je naopak velice ubohým stvořením, jež existuje jen nepatrný zlomek astronomického času na povrchu jakéhosi kosmického prášku, jímž je naše Země. Zbožňování takového stvoření hraničí s pomatením smyslů, jímž koneckonců trpěl čas od času i vynálezce „náboženství Lidstva“, francouzský filozof Auguste Comte, který lidstvo nazýval „velkou Bytostí“ (grand être).

Z toho plyne další pověra, že lidstvo je ve skutečnosti téže povahy jako národ a jiná menší společenství. Taková pověra po lidech žádá, aby milovali ostatní příslušníky lidstva zcela stejně, jako milují příslušníky vlastního národa, a byli připraveni se za ně obětovat. Pravda je, že láska k členům vlastního národa není žádná povinnost, ale když, tak jen funkcí solidarity, s níž lze čelit ostatním skupinám. V případě lidstva však žádná skupina neexistuje, protože lidstvo zahrnuje všechny lidi. Přenášet na lidstvo zásady, které jedince zavazují k národu, je proto hrubé nedorozumění.“

Zdá se, že v tomto nedorozumění se současná Evropa, nebo aspoň část jejích elit, které myslí za „celé lidstvo“, nalézá až po uši. Chladně uvažující dominikán Bocheński by řekl, že proto, že s vytlačením náboženství nastoupily pověry. A nejspíš by hleděl, kolik se jich za tu dobu rozhojnilo. Ale asi by se nedivil.