Dvanáctý den po smrti císaře Karla IV. začaly čtyřdenní pohřební obřady. Průvod vyšel z královského paláce, zamířil do Svatého Víta a pak, po obřadech, sestupoval pomalu dolů do Prahy. V průvodu mělo být podle kronik sedm tisíc lidí, heroldi s prapory, jezdci na koních, rytíři ve zbroji, preláti a hodnostáři, celá zemská šlechta, která se na ty dny sjela do Prahy. Vše ve smutečních rouchách, a přesto barevné, jak to gotika milovala. Máry s mrtvým v prostorné otevřené rakvi neslo osm nosičů a dalších osm drželo nad ní látková nebesa. Císař byl přikryt zlatem protkanými rouchy, s císařskou korunou na hlavě, na rukou bílé rukavice ozdobené prsteny s drahými kameny. Průvod s mrtvým přešel most, který nechal on postavit a který o mnoho let později dostal jeho jméno. Prošel celým Starým a Novým Městem, jež bylo v té době jedním velkým staveništěm, bylo to v prosinci a den byl krátký. Na první noc byla rakev uložena v chrámu v Emauzích, druhou noc císař přenocoval ve Svatém Jakubu na Starém Městě a třetí, poslední, byl vystaven ve svitu pěti set voskovic v mariánském kostele maltézských rytířů na Menším Městě pražském, jak se tehdy jmenovala Malá Strana. Bylo to místo nejčestnější, poslední noc před uložením těla do hrobky ve Svatém Vítu. To následovalo druhý den, 15. prosince 1378.

Místo té poslední císařovy noci vypadá nyní dost jinak než na konci 14. století, už za čtyřicet let po pohřbu to tu ostatně vypálí husité, z čehož se místo bude dlouho vzpamatovávat, ale něco vznešeného v něm pořád zůstane. Stále to tu tiše dýchá zvláštní starobylostí a nezvykle intenzivní produchovnělostí. Je hned u hlavní trdelníkovské a pimprlácké stoky turistického mumraje nalévající Mosteckou ulici, ale z toho inferna kýče lze těsně před nástupem na Kamenný most uniknout manévrem vpravo do úzké uličky Lázeňské. Tam se po pár krocích člověku otevře pohled na něco úplně jiného, na křižácké hradby vrcholného středověku. Tedy, ony to nejsou úplně křižácké hradby, ale něco velmi archaického, dobrodružného a vznešeného připomínají, takže romanticky založený chodec si může představovat, že je to kus nějakého paláce třeba v Akkonu před jeho pádem nebo pevnost na muslimy obléhaném Rhodu, prostě tam, kde bojovníci Krista vzdorují jeho nepřátelům.

Ty dvě románské věže ze světlého kamene, asi pískovce, tam stojí opravdu velmi robustně a odhodlaně, jako by strážily vážnost místa a svého poslání. Jsme tu na nejstarší půdě Malé Strany, kde v barokní a klasicistní líbeznosti zůstanou trčet dva románské špalky, do kterých parléřovská gotika vtiskla špičatý vchod. Za tím vchodem je volný prostor, vlastně nádvoří, které mělo původně být součástí obrovského chrámu. Do 18. století tady byl hřbitov a jakási melancholie se tu dosud vznáší, aniž víme proč. Obklopeno barokními paláci s torzem kostela v pozadí je to jedno z nejmagičtějších míst Malé Strany, její skryté srdce a klenot s osmihranným křížem. Už v polovině 12. století tady začala vznikat pevnost špitálních rytířů, kterým se až za čtyři století, když se sídlo přestěhuje na Maltu (stalo se to v roce 1530), začne říkat rytíři maltézští. Tehdy to byli ještě johanité, pojmenovaní podle jeruzalémské kaple svatého Jana Křtitele, kde působili od roku 1099, když byl první křížovou výpravou osvobozen Jeruzalém. Toto původně malé tovaryšstvo se oficiálně jmenuje svrchovaný rytířský řád maltézských rytířů a jeho pražské velkopřevorství je vůbec nejstarším trvale existujícím (s výjimkou let totality) sídlem tohoto úctyhodného sdružení vzešlého z hrdinských časů křižáckých výprav. Skoro devět set let působí na jednom místě, kousek od Vltavy, na dosah všech těch turisticky zbanalizovaných míst staropražských, a přece tady lehce prosvítá něco z drsného Středozemí a ze silných vůní Provence, byť by to mohla být sugesce daná blízkostí francouzského velvyslanectví a brasserie Café de Paris, kde, doufám, mají šneky a kohouta na víně.

Do Prahy a sem přivedl johanity (maltézáky) druhý přemyslovský král Vladislav I. On sám se roku 1147 zúčastnil druhé křížové výpravy, byť do Svaté země nedojel a obrátil se někde na Bosporu zpět, vida zubožené rytíře vracející se z Levanty. Ale snad i pod dojmem toho zážitku a na radu probošta vyšehradského v roce 1156 nadal řád tak, aby zde, u Vltavy, mohl vybudovat své sídlo s kostelem Panny Marie pod řetězem konce mosta – Sancta Maria sub catena in pede pontis. To je starobylý název z dob Juditina mostu, pojmenovaného po Vladislavově manželce, Juditě Durynské, s níž byl třetí nejstarší kamenný most ve střední Evropě nejen podle jména spojen: ona asi znala mosty v Řezně a Norimberku, takže s ní přišlo i jakési know-how.

Tak se v Praze, u mostu, usadila nová řehole, která od středověkých začátků až po hranici novověku plnila roli, jakou má v moderní době Červený kříž. Maltézští rytíři zasahovali všude tam, kde se lidem něco hrozného dělo, sloužili při neštěstích a pohromách, které na člověka dolehly z Božího dopuštění i které si způsobil sám, tedy při válkách, revolucích a povstáních a podobných vylomeninách. Zároveň se staral o poutníky, nemocné a chudé, pomáhali snášet úděl lidem na ulici a různým nešťastníkům, kteří vždy nějak k lidské společnosti patří. Předmoderní člověk si ale nedovedl představit, že by tato pomoc nebyla provázena pomocí duchovní, že by se vykonávala mimo náboženskou službu, což právě řád v sobě spojoval: pomáhat a modlit. A také bránit, s čímž bylo původní založení řádu neodmyslitelně spojené. Každé sídlo řádu mělo proto svůj špitál, vedle něho kostel, a mělo své rytíře: černý mnišský hábit byl doplněn červenou vojenskou suknicí, obojí poznamenáno bílým křížem, který postupně dostal slavný tvar s osmi hranami, které značily osm ctností z Kristova kázání na hoře. Má ovšem také značit osm „jazyků“, osm řádových provincií, z nichž té české náleželo zvláštní místo: je správné zmínit, že za husitských válek sídlil převor ve Strakonicích, což je s Prahou nejdůležitější místo maltézáků v Čechách.

Členy řádu, pomocníky a pomocnice mužské i ženské, bylo možné nyní potkati během pohřbívání významného civilního člena řádu, podporovatele a příznivce, jak se o něm vyjádřili, Karla Schwarzenberga. Byla za tím vazba osobní a vazba historická, sahající do poloviny 17. století, kdy do Čech přišli první Schwarzenbergové, a vrcholící v činnosti otce zesnulého, knížete Karla VI. Ten zastával od roku 1959 titul prezidenta regentské rady velkopřevorství českého a v exilu, čímž, dalo by se říct, udržoval povědomí o tom, že Čechy jsou evropskou křesťanskou zemí, byť o tom mohl ve slabších chvilkách pochybovat. Jeho syn byl u toho, když se 20. dubna 1990, v předvečer pražské návštěvy papeže Jana Pavla II., v budově velkopřevorství řád obnovoval.

Teď byla jeho rakev tři dny vystavena v kněžišti kostela, zahalená do modrobílého schwarzenberského sukna. Do kostela bylo možné od jedenácti do šesti večer přijít se poklonit, projít kolem, pohlédnout na oltář s jedinečným obrazem Karla Škréty, na němž Panna Maria žehná vojskům řádu při obraně Malty před loďstvem Mustafy Paši. „Velké obležení“ Malty roku 1565, to byla velká chvíle řádových dějin i evropského křesťanstva. Kdyby padla Malta, nestálo by Osmanům nic v cestě k pokusu o ovládnutí Itálie. Bylo to možná něco podobného, jako se opakuje nyní na evropském Východě, kdy jedna země také zadržuje agresivní chutě jedné ordinární mocnosti. Možná by to tak Karel Schwarzenberg chápal. Tehdy obrana Malty uspěla a o šest později byli ve Středomoří Turci definitivně (tedy nic není definitivní) odraženi ve velké námořní bitvě u Lepanta (1571): starší kunsthistorie se domnívala, že Škrétův obraz zobrazuje Lepanto. V každém případě je velmi výjimečné, že oltářní obraz zobrazuje bitevní scénu. Tady ale ano, sem se to nějak hodí. I ke Karlu Schwarzenbergovi, člověku jinak velmi nevojenskému, se to hodí. S dějinami Schwarzenbergů je to zcela v souladu.

fotoblog (jiripenas.cz)