Zatímco tříapůlhodinový snímek Brutalista sklízí po světě nadšené filmové recenze (redakční kolega Ondřej Štindl toto nadšení úplně nesdílí, viz jeho recenze v Echu č. 7 – pozn. red.), architektonické kruhy jej zavrhly coby diletantské dílo plné misinterpretací a generalizujících klišé. Kvůli snaze o maximální dramatizaci totiž režisér Brady Corbet bez okolků obětoval kunsthistorickou věrohodnost i důležité souvislosti.

Nový pop

Pojem brutalismus dlouho platil za oblíbenou nálepku používanou kdykoli, když bylo potřeba nějakou stavbu, která se nějakým způsobem esteticky vymykala zažitým představám o tom, jak má architektura vypadat, odsoudit nebo zesměšnit. V posledních letech jsme ale svědky i opačného trendu, kdy se stejný termín používá jako poněkud snobský štempl kvality, symbol vybraného vkusu, který zkrátka není pro každého. Brutalismem se pak nazývá prakticky vše, co je šedé a betonové nebo jinak těžko zařaditelné a moderní. Význam brutalismu jakožto stylu zrozeného ve Francii na přelomu padesátých a šedesátých let je přitom mnohem vrstevnatější, ale jeho název je prostě tak chytlavý, že se z něj stalo toto vágní klišé. Aktuální filmový trhák Brutalista nepochopení brutalismu podporuje a zároveň stvrzuje, že se tento dříve nenáviděný styl stal součástí mainstreamu, který jeho významovou redukci bytostně vyžaduje.

Určitým zkratkám se ve filmové tvorbě asi vyhnout nelze, u Brutalisty však došlo i k totálnímu převrácení zásadních historických milníků ve vývoji moderní architektury, kterou hlavní hrdina do velké míry sám ztělesňuje. Snímek vypráví příběh židovského architekta Lászlóa Tótha původem z Maďarska, který se po přežití holocaustu vydá do Ameriky, kde se s ním život zrovna nemazlí. Režisér Brady Corbet uvedl, že se inspiroval osudy několika slavných architektů a umělců minulého století, postava Tótha ale jasně odkazuje především k modernistickému velikánu Marcelu Breuerovi. Sdílí s ním maďarsko-židovský původ, studium na Bauhausu i mnohé detaily. Například to, že navrhne inovativní konzolovou židli s trubkovou konstrukcí – tedy přesně tu s označením Cesca, která proslavila Marcela Breuera také v designu. Jen nikoli až po válce, ale v heroickém období moderní evropské architektury dvacátých let, pro které se chromovaný trubkový nábytek stal symbolem.

Fakta netřeba

Další velkou filmovou dezinterpretaci představuje fakt, že všichni velcí „otcové“ moderní architektury, ať už je to zmíněný Breuer, Mies van der Rohe, Le Corbusier, nebo třeba Walter Gropius, přišli bez výjimky do Ameriky ještě před propuknutím druhé světové války – nenesli si tak břímě děsivých zkušeností holocaustu a ani si nemuseli své postavení složitě od nuly budovat. Naopak měli jakožto apoštolové evropského modernismu otevřené dveře do prestižních univerzit i k lukrativním zakázkám. Vysvětlení tohoto režisérova velmi volného nakládání s fakty je nakonec prosté: s historikem Jeanem-Louisem Cohenem totiž údajně konzultoval životní příběhy architektů poloviny minulého století, protože ale zjistil, že žádný dostatečně dramatický osud nenabízí, kompletně si jej vymyslel.

Zcela zbytečně pak došlo třeba k mylnému převrácení významu důležité výstavy The Presence of the Past na benátském bienále z roku 1980 – ve filmu je podána jako poklona brutalistické architektuře, ve skutečnosti ale šlo o moment velkého nástupu postmoderny. Corbet evidentně neměl nejmenší zájem držet se jakýchkoli kunsthistorických souvislostí, což je u takto ambiciózního filmu minimálně zarážející. Dramatu by šlo jistě docílit i bez podobných manipulací s historií.

Nakonec film výrazně pokulhává také v případě svého ústředního architektonického motivu, projektu komunitního centra s kostelem, který Tóth vypracuje pro svého mecenáše. Už když se na plátně objeví model tohoto šíleně těžkopádného návrhu bez jakýchkoli vazeb na své specifické umístění, pocítí jisté zděšení i největší fanoušci modernistické architektury. Filmový návrh totiž bohužel vznikl „interně“ na základě reálné předlohy projektu Marcela Breuera, ovšem bez přispění odborníků. Po filmařské stránce Brutalista asi ohromí, náročnější divák obeznámený s historickými souvislostmi architektury však musí být zklamán.