Nikoliv, nebude řeč o žádném konkrétním člověku, který se vykrmil do nepřístojných rozměrů a nyní nemůže pro samé špeky ani vstát z postele. Bude řeč o českém státu.

Český stát různými způsoby přerozděluje skoro polovinu hrubého domácího produktu. To není zrovna málo, den daňové svobody nastává v červnu. Stát ovšem neutrácí jen daňové prostředky; kromě různých povinných pojištění, která jsou jen jinou formou daní, se ještě navíc mohutně zadlužuje. ODS, strana rozpočtové zodpovědnosti, loni udělala rozpočtovou sekeru skoro 300 miliard korun, tedy zhruba třicet tisíc na každého Čecha včetně nemluvňat. Letos to nemá být lepší, právě naopak. Za první půlku roku jsme zadluženější o 178 miliard korun.

Jenže žijeme v ještě bizarnějším světě, kdy tento hliněný leviatan, požírající každou sekundu bankovky po tunách, selhává na naprosto banálních úkolech. Zavedení digitálního stavebního řízení – což je z hlediska IT průmyslu rutina, sice složitější, ale rutina – se změnilo v hororové prázdniny, ohrožující (právem!) politickou budoucnost místopředsedy vlády. Už několik let se pracuje na státním registru psů, který by měl zabránit existenci těch nejpříšernějších množíren, ale prý ještě dlouho nebude. Stavba vysokorychlostních tratí, které by měly ulevit přetíženým koridorům, zatím vygenerovala jen úctyhodné množství vizualizací a plánů, ale sladký okamžik prvního kopnutí do země se neustále odkládá. Podobným způsobem se kdysi v Bulharsku za Živkova „stavělo“ sofijské metro, jenomže tehdejší Bulharsko bylo aspoň chudý, napůl zemědělský stát na periferii Evropy. ČR roku 2024 se na takové okolnosti vymlouvat nemůže.

A na ministerstvu spravedlnosti zase celých patnáct let řešili dodávku sledovacích náramků pro osoby odsouzené k domácímu vězení. Ve Strakovce se prostřídalo pět premiérů, než se systém v červnu 2024 konečně rozběhl. Přitom se skoro všichni shodnou, že naše vězení jsou neúměrně plná a že domácí vězení by bylo rozumnou alternativou pro nenásilné pachatele, kteří mají práci a za mřížemi by se maximálně „naučili“ nějakému novému řemeslu nebezpečnému pro zbytek společnosti. Jenom ta realizace trvala skoro dvakrát déle než projekt Apollo a zhruba stejnou dobu, po kterou starořeckému králi Odysseovi trvalo, než dorazil na domovskou Ithaku.

Vypadá to, že jediné veřejné instituce, které nějak fungují, jsou ty, jež jsme zdědili po starších, chudších a méně vědecko-technicky rozvinutých státech – Československu, Rakousku-Uhersku, nebo dokonce starém Království českém. Tam funguje setrvačnost – takové vězení je pořád vězení, za Franze Josefa jako za Petra Pavla, jenom detaily se liší. Ale cokoliv nového skřípe. Nebo skoro cokoliv. Nejvíc totiž neschopnost našeho státu bije do očí při srovnání nikoliv se soukromým sektorem, ale s těmi několika málo výjimkami ve veřejné sféře, které fungují dobře. Například s Ředitelstvím silnic a dálnic, velmi agilní organizací řízenou Radkem Mátlem. ŘSD je uprostřed dalších státních úřadů něco jako kráska v bikinách na srazu tučných tetiček, které kdyby jen trochu mohly, zatlučou ji mstivě do země.

Šéf strategické komunikace vlády Otakar Foltýn silně prosazuje myšlenku důvěry ke státním institucím, a dokonce naznačuje, že za nedůvěrou stojí ruská podvratná činnost. Prosím vás, plukovníku, řekněte mi, jak lze věřit státu, který za 300 miliard rozpočtového schodku ročně není schopen zprovoznit ani registr psů? Ani ten zmrzačený software pro stavební řízení nám nevnutil Putin (a kdyby snad ano, možná bychom to museli považovat za vyhlášení války), ale Bartošovi Piráti, největší postmoderní arciliberálové ze všech zdejších městských liberálů. Že by zrovna oni pracovali pro Kreml?

Ne, nemám moc důvěry v našeho obézního slabocha. Ano, je to tu lepší než ve Venezuele nebo v Zimbabwe, ale částečně i proto, že jsme dlouho nezažili žádnou pořádnou, přímo existenční krizi. Pokud – až – přijde, naše státní správa si s ní neporadí.