Zelený růst už nestačí, je prý potřeba změna systému

Trvale udržitelný nerůst

Zelený růst už nestačí, je prý potřeba změna systému
Trvale udržitelný nerůst

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Makáme a chudneme. Titulek srpnového vydání Týdeníku Echo popisoval, jak jsme se ocitli v jedné z nejhorších pastí. Ve stavu, kdy se v zemi prudce zdražuje, ale ekonomika zároveň padá. Stejně jako životní úroveň. Říká se tomu stagflace. Je to jeden z nejnebezpečnějších stavů. Opak prosperity. Do nebezpečné triády patří vedle prudkého růstu cen a pádu ekonomiky ještě vysoká nezaměstnanost. Tu naštěstí nemáme. Naopak je tady v práci rekordní počet lidí v historii. A firmy si přitom stále stěžují, že jim lidé chybějí. Stagflace zpravidla přichází po nějakých šocích. Tím tady mohla být energetická krize s prudkým vzestupem cen. Jenže u nás už ta nebezpečná kombinace prudkého zdražování a stagnace trvá třetí rok. Podle průzkumů jsou inflace a stagnace tím, co lidi nejvíc trápí. A vláda ztrácí podporu, protože zatím stále nebyla schopná zemi z té pasti vytáhnout.

Není to stagnace, je to nerůst

Pár dní po zveřejnění tehdy přišla pozoruhodná reakce čtenáře. „Krásný den, paní Zlámalová, přečetl jsem Váš text: Makáme. A chudneme. Tam zaměňujete pojmy stagflace a nerůstu. Přátelsky bych Vás chtěl upozornit, že jednou ze základních definic nerůstu je právě to, že se jedná o udržitelný nerůst, tedy ekonomiku, která není závislá na nekonečném ekonomickém růstu. Vy v textu popisujete stagflaci v ekonomickém systému, který na růstu závislý je, a logicky tak stagflace vede k negativním sociálním důsledkům. Věřím, že se nejedná o záměrné matení čtenáře. Zároveň předpokládám, že se nejedná o využívání slova nerůst v tradičním českém významu, protože v minulosti takto toto slovo využíváno nebylo, stalo se jím až s nárůstem popularity tohoto termínu. O nerůstu jako ekonomické teorii, ve které je možná prosperita i bez závislosti na nekonečném růstu, jsme připravili web v češtině. Můžete jej najít na www.nerust.cz. Přeji krásné zbylé letní dny. Martin Čech.“

Pozoruhodný příklad, jak se dají věci vidět z úplně jiného úhlu. Zatímco drtivá většina společnosti je podle všech průzkumů s pádem životní úrovně a stagnací nespokojena, najdou se i ti, kdo v té stagnaci a stagflaci vidí přednost. Slovo nerůst působí skoro stejně jako svého času oblíbené slovo Václava Klause „nevýhra“. Stagnaci říkat nerůst je stejné jako obejít prohru nevýhrou. Zvláštní hra se slovy. Martin Čech vidí rozdíl v tom, že stagflace vede k negativním sociálním důsledkům, zatímco nerůst je jich prostý. Většina společnosti ale zjevně vidí současnou rekordní, už tři roky trvající inflaci a pád životní úrovně hodně negativně. Udržitelný nerůst v tom zjevně nevidí. Zjevně nejdou s módním trendem, o němž Martin Čech ve svém zdvořilém dopise píše.

Kontejnery v šanghajském přístavu, 2023. - Foto: Profimedia

Každému podle jeho potřeb

Z nerůstu se stává nová ideologie, která si zaslouží bližší prozkoumání. Server Nerust.cz je projekt Nerůstového týmu, založeného v roce 2021, který „startuje v českém prostředí diskusi o nerůstu“. Martin Čech je jednou z pěti tváří projektu. „Šíříme nerůst, protože věříme, že kvalitní a důstojný život pro všechny je možný uvnitř planetárních limitů. Zároveň je zřejmé, že pokud této vize chceme dosáhnout, hlavním organizačním principem naší společnosti nemůže být neustálý růst a zisk, ale potřeby lidí a planety.“ Zní to skoro stejně jako mantra z Komunistického manifestu „Každému podle jeho schopností. Každému podle jeho potřeb“. Karel Marx a jeho přítel-financiér v onom spisku důsledně rozebírají, jak je na cestě k „spravedlivé“ komunistické společnosti potřeba „odstranit onu nespravedlnost, spočívající v tom, že spotřební prostředky jsou rozdíleny podle práce, nikoli podle potřeb“. Že to vedlo k úpadku, chudobě a zaostávání, dějiny dostatečně prověřily.

Nerůst se dá bez jakékoli pejorativnosti, čistě popisně označit jako neomarxismu. Manifest pro dnešní dobu. „Nerůst není o stagnaci, ale o osvobození společnosti od logiky růstu. Je vizí ekonomiky a společnosti, která umožní žít dobrý život všem uvnitř planetárních limitů, tedy společnosti, kde nikdo nemá příliš málo, zatímco jiní mají příliš mnoho. Společnost kvality, ne kvantity. Společnost, která nahradí kvantitativní zaměření a neustálý tlak na vyšší produktivitu a spotřebu a umožní zaměření na kvalitu těch aspektů života, které skutečně zvyšují spokojenost – mezilidské vztahy, volný čas, péče o své zdraví a okolí nebo vyšší míra demokratického zapojení do chodů společnosti. Nerůstová ekonomika tak řeší různé formy ‚chudoby‘ – chudoby volného času, chudoby vztahů nebo chudoby smyslu, kterými dnes trpí i takzvaně bohatí. Definice nerůstu: Demokratické zmenšení a ustálení výroby a spotřeby v západních zemích s cílem snížit environmentální dopady a společenské nerovnosti a zvýšit kvalitu života,“ definuje nerůst svůj smysl.

Maximální příjem a nepodmíněné základní služby

Nikdo nemá příliš málo, zatímco jiní mají příliš mnoho. To je „každému podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“ pro 21. století. Ambicí nerůstu je přechod od současného ekonomického systému k novému. Ten současný se podle autorů vyznačuje: ekonomickým růstem a ziskem, soutěživostí, efektivitou, globalizací, centralizovaným a soukromým vlastnictvím. Ve světě nerůstu to má být nahrazeno péčí a naplněním potřeb lidí a planety (to je to novodobé „každému podle jeho potřeb“), spoluprací, dostatkem, otevřenou lokalizací a decentralizovaným a „demokratizovaným vlastnictvím“. Co je to demokratizované vlastnictví, už není rozebráno do detailu. Zjevně už se ale ve světě nerůstu nepočítá s vlastnictvím soukromým. Pionýři nerůstu jdou tedy zjevně za hranu současných ústav nejen u nás, kde je ochrana vlastnictví jednou ze základních hodnot.

Ideologie nerůstu je propracovaná do detailnějších tezí. Jednou z nich je maximální příjem. Ano, maximální. „Maximální příjem představuje násobek příjmu minimálního, po jehož překročení by se všechny další příjmy, například z nájmů, dividend či úroků, danily 100 procent.“ Ty příjmy nad určitou hranci by se prostě vyvlastnily. Jako se vyvlastňovaly příliš velké domy nebo firmy za socialismu. Jak vysoký by byl maximální příjem? „V nerůstové literatuře se doporučené poměry mezi minimálními a maximálními příjmy pohybují od 1 : 4, až po 1 : 30, to znamená, že nejbohatší lidé by mohli mít 4- až 30násobek příjmů těch nejchudších.“ Pokud je tedy dnes životní minimum 4860 korun, v nerůstovém světě by nikdo nemohl mít příjem vyšší než 145 800 korun měsíčně. Všechno nad tuto laťku by mu bylo zestátněno.

Z vyvlastněných peněz by se financoval nejen zaručený nepodmíněný příjem (nepodmíněný prací ani výkonem), ale také nepodmíněné základní služby. „Politika nepodmíněných základních služeb vychází z předpokladu, že k tomu, aby každý člověk mohl žít důstojný život a podílet se na chodu společnosti, potřebuje mít přístup k bydlení, zdravotní péči, vzdělávání, k internetu, dopravě a péči o děti či staré lidi. Zprostředkování velké části těchto potřeb je dnes v soukromých rukou, pro které hlavním cílem není naplnit lidské potřeby v planetárních mezích, ale generovat stále větší zisky. Například z nutnosti bydlet se stala investiční příležitost, výnosy z nemovitostí jsou momentálně jedny z nejvyšších, potřebu bydlet totiž nevnímáme jako základní lidské právo.“

Členové Demokratické strany Alexandria Ocasio-Cortezová, členka Sněmovny reprezentantů, a Ed Markey, senátor za Massachusetts, dvě z tváří Green New Dealu. - Foto: Profimedia

Internet a doprava jako základní právo

To znamená, že vše od bydlení přes internet po zdravotnictví se stává veřejným statkem. Něco, co člověk dostává bez ohledu na zásluhy a výkon. Fakticky základním právem. Autorka tohoto textu si vzpomíná, jak jí v roce 2008 tehdejší místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová ve chvíli, kdy rušila neplacenou nemocenskou, popisovala, jak základní sociální práva budou expandovat, a přiznávala, že ona sama není daleka toho, aby judikovala nárok na bezplatný internet. Tehdy to znělo absurdně. Dnes ale po energetické krizi velká část lidí nepovažuje elektřinu za normální zboží, ale za veřejný statek, který má stát zajišťovat. Nerůstoví apoštolové rovnou navrhují hromadnou dopravu zdarma nebo návrat regulace nájemného. Toho jsme se zbavovali dlouhé roky po pádu totality.

Celá tato ideologie samozřejmě nefunguje zdarma. Vše je financováno z dotací Evropské unie. Konkrétně z programu Erasmus+ Partnership for Dialogue on Degrowth and Socio-Ecological Transformation. Server Nerust.cz není žádný exotický výstřelek. Jak přesně říká výše citovaný Martin Čech, je to nový trend. Evropským prostorem se rychle šíří. Ukazuje, že najednou už je překonána i zelená ekonomika, která se v Evropě začala stavět projektem ozelenění financí kolem roku 2015. Tehdy se změnilo posuzování rizika. Banky už se dnes nedívají na to, jak jsou projekty rizikové. Musejí sledovat, jak jsou zelené a sociálně odpovědné. Zboží a služby se uměle zdražují přirážkami za „špínu“, jako jsou emisní povolenky u energií. Taxonomie kádruje zboží a služby na čisté a špinavé. Cílem bylo zelené zvýhodnit a „špinavé“ zdražit. Bonusy a malusy. Jenže i Green New Deal a zelené finance pořád počítaly s modelem růstové ekonomiky. Byť výrazně regulované. Pionýrům nerůstu je ale i tohle málo. „Právě proto, že tím cílem je stále růst. Z ekologického hlediska samozřejmě platí, že nic jako ‚zelená těžba‘ neexistuje. Nelze popřít, že i expanze ‚čisté energetiky‘ povede k ekologickým nákladům a škodám. Otázka zní, jak velké tyto škody budou, jak budou rozloženy náklady a zisky v celém procesu energetické transformace, jinými slovy kdo z těžby bude mít prospěch a kdo ponese její náklady. A dilemata, jež se pojí s těžbou materiálů, jako je lithium, jasně ukazují, že spravedlivé řešení dnešní ekologické krize je nepředstavitelné bez mnohem zásadnějšího přehodnocení celého našeho ekonomického systému. Dnešní paradigma ‚zeleného kapitalismu‘ a od něj odvozená iluzorní koncepce individuální elektromobility jsou totiž slepou uličkou,“ napsal Josef Patočka v Deníku Referendum. Podle něho nepotřebujeme zelený růst, ale změnu systému. Nerůst. Neomarxismus pro 21. století.