V Německu probíhá fotbalové mistrovství Evropy, které mají souhrnně vidět čtyři miliardy lidí. Před pár dny jsem svému kamarádovi napsal: „Pavlíku, dnes je 22. červen. V ten den roku 1986 na Estadio Azteca v Mexico City vstřelil Bůh v zastoupení Diega Maradony dva góly Anglii.“ Odpověděl: „Modlíš se?“ Asi jsem měl odepsat: Ne, ale měl bych.“ Proč? Protože fotbal je vedle sexu jedním z mála prostorů svobody, které tento svět normálním lidem dává. A jakou tvář tomu všemu dávají Němci?

Kult i byznys

Fotbal se za půlstoletí neuvěřitelně zkomercializoval a zpolitizoval. O první věci se říká pěkný vtip. Jaká že je dnes definice fotbalu? Je to jediná činnost na světě, kde padesát tisíc chudáků nadává 22 milionářům na hřišti, že něco dělají špatně.

Jeden ze  superhrdinů fotbalové historie, Bavorák Franz Beckenbauer, vzpomínal, že ještě jako začínající profesionál se převlékal v provizorních šatnách s jednou sprchou. V roce 1974 se stal kapitánem mistrů světa na olympijském stadionu v Mnichově, který uchvátil svět svou architekturou. Stejně po skončení svého angažmá v Bayernu Mnichov musel odejít do amerického klubu New York Cosmos, aby se finančně zabezpečil. I tak si vydělal tolik jako dnešní průměrný fotbalista německé třetí ligy. Následně se stal trenérem národního mužstva, které se stalo mistrem světa. Podobně úspěšně si vedl jako prezident Bayernu Mnichov, který se stal globálním firmou. Na Beckenbauerově životě je možné ukázat, jak během padesáti let se z fotbalu stala nejen kultovní záležitost, ale i velký byznys.

Die Mannschaft

Pro Němce má fotbal speciální příchuť. Po druhé světové válce bylo Německo okupovanou zemí a oni světovými vyvrheli. Hlásit se k národu a jeho tradicím připomínalo nacismus. Národ, který byl v roce 1945 drtivě poražen a rozdělen, našel nové vyjádření své identity ve fotbale, což mu ztělesnily pojmy jako „Die Mannschaft“ a „bernský zázrak“. O co šlo?

Poprvé se Němci mohli zúčastnit mistrovství světa ve fotbale v roce 1954, které proběhlo ve Švýcarsku. V té době světovému fotbalu kralovali Maďaři v čele s hráči jako Puskás nebo Kocsis, což byla obdoba dnešních postav typu Messiho nebo Ronalda. V základní skupině také Němci prohráli s Maďary potupně 8:3. Obě mužstva se opět utkala ve finále. A došlo k jednomu z největších překvapení fotbalové historie. Maďaři sice vedli 2:0, ale Němci nakonec senzačně zvítězili 3:2, a to Rahnovým gólem šest minut před koncem. Podstatné nebylo jenom vítězství, ale politické okolnosti. Zápas byl tehdy přenášen rozhlasem, u přijímače seděl každý druhý Němec. Historici vzpomínají, že šlo o první poválečné vzedmutí národní hrdosti.

„Po Bernu jsme náhle zas byli někdo. Nikdo na nás nemohl. Prostě jsme sice prohráli válku, ale nyní jsme vyhráli, byli jsme mistry světa,“ napsal spisovatel Hellmuth Karasek. Kolem „bernského zázraku“ se pak točila mytologie poválečného západního Německa. Dokonce se říkalo, že Rahnův vítězný gól z 84. minuty odstartoval německý hospodářský zázrak.

Od té doby pojem die Mannschaft neznamenal jenom jedenáctku fotbalistů, co se trefí do soupeřovy branky, ale i symbol neústupnosti a dobrých vlastností nového německého národa. „Bylo to vítězství vyděděnce, neboť také jako národ a i v našem chápání sebe sama jsme byli jen poraženými psy, bitými a uráženými, s očima, z nichž kapaly slzy sebelítosti,“ napsal v knize Go West opět spisovatel Karasek. Bernský zázrak tohle prokletí změnil.

Fotbal se stal arénou, kde se západní Němci nemuseli stydět za svou vlajku, hymnu a dějiny. Podobně jako z horlivě propagovaného evropanství se i z fotbalu stal nový druh německého nacionalismu.

Vítězství na mistrovství světa v roce 1954 demonstrovalo nové národní sebevědomí. Vítězství o dvacet let později (1974) bylo jen potvrzením západoněmecké hospodářské převahy nad zbytkem Evropy. Zisk prvního místa v roce 1990 byl symbolem nové role sjednoceného Německa v Evropě po pádu Berlínské zdi. No a triumf v roce 2014 za přítomnosti německé kancléřky Merkelové potvrzením německého primátu v rámci Evropské unie.

Šlo vlastně o poslední rok, kdy Němci triumfovali ve všech oblastech života. Od té doby je souží nezvládnutá migrační krize a hospodářská stagnace. Merkelovské heslo „Wir schaffen das“ (Zvládneme to) platí už jenom ve fotbale.

Právě proto se Němci upínají k probíhajícímu mistrovství Evropy, které hostí v deseti spolkových městech. Jako by skrze magii fotbalového zázraku chtěli přivolat své lepší budoucí časy. Titul mistrů Evropy se má stát lékem na vnitroněmecké konflikty, jako v Bernu před sedmdesáti lety.

Doufají, že národ se opět sjednotí za svým kapitánem, tentokrát sice s tureckým jménem Gündoğan a otevřeně podporujícím tureckého prezidenta Erdoğana, ale i to je symbol současného Německa. Žádná lepší šance na národní sjednocení jen tak nenastane. Pravdu zase jednou měl spisovatel Terry Pratchett, který v knize Neviditelní akademici napsal, že „důležité na fotbale je, že nejde jen o fotbal.“

Nositelé organizace

Němci už nyní v jedné věci vyhráli – v neuvěřitelně propracované organizaci šampionátu. Přesvědčit se o tom mohl i autor těchto řádků v Lipsku před utkáním Česka s Portugalskem, během něj i po něm. Způsob, jakým toto saské město žilo fotbalem, organizovalo setkávání fanoušků, dopravovalo je na moderní stadion, zajišťovalo občerstvení pro 42 tisíc lidí, byl zážitek sám o sobě. Těžko najít lepší nositele civilizace než Němce. Jde o schopnost, kterou by mohli přednášet po celém světě.

Po zápase jsme se přeplněnou tramvají vraceli na vzdálené parkoviště. Asi třicetiletá Němka začala během úmorné jízdy v tramvaji, kde bylo tělo na tělo, nahlas rozvíjet teorie, že by se do soupravy vešlo víc lidí, kdyby si fanoušci stoupli ve frontě za sebe. Její skvělá doporučení v angličtině ve většině českého osazenstva vyvolávala úsměv. Namísto poděkování se kdosi zmohl jen na obligátní reakci „Heil Hitler“.

To Němku neodradilo v dalších nevyžádaných radách, jak zorganizovat počty lidí, aby na příští zastávce mohli nastoupit také další čeští příznivci. Češi mlčeli, žádná klimatizace, všude dusno a v tu chvíli jeden do ticha prohlásil: „Jo, kluci, a víte, že mám covid?“ Tramvaj se otřásla bezuzdným smíchem a Němka se mě zeptala, co říkal. Raději jsem jí řekl: „Stupid joke.“ Sám jsem se tou typicky českou ironií taky bavil, ale nechtěl jsem překladem riskovat, že tato agilní dáma zavolá na nějakou linku a nechá v dobré víře osazenstvo tramvaje evakuovat na speciální prohlídku do místní nemocnice. Čest národa „smějících se bestií“ jsem se snažil zachránit poznámkou: „Víte, my prohráli gólem v poslední minutě.“ A Němka na to: „Aha, tak to už chápu. Asi to vaše fanoušky muselo zdrtit, že? Mistrovství ale nekončí, ne?“

Nevím, co bych jí odpověděl, kdybych nemusel právě vystoupit na zastávce u německého památníku vítězství nad Napoleonem. Asi bych citoval slavný výrok Angličana Garyho Linekera, že fotbal je hra pro dvaadvacet hráčů, hraje se 90 minut, ale stejně nakonec zvítězí Němci.

Čistá radost

S německým mistrovstvím Evropy vstoupily do fotbalu také nové technologie, které sice měly přinést novou spravedlnost, ale zatím spíš berou fotbalu jedinečnost okamžiku.

Na systém VAR (Video Assistant Referee) jsme si za posledních šest let už vcelku zvykli. Stručně řečeno, parta lidí má ve studiu na stadionu k dispozici na monitoru živý stream, kde může posuzovat různé sporné momenty. Tento nadužívaný systém, který sám není bez omylů, bohužel zdržuje hru a bere fotbalistům i divákům emoci po vstřelení gólu.

Je to současně první mistrovství Evropy, kde vstoupila do hry také technologie SAOT (Semi-Automated Offside Technology), čistý Velký bratr, který sleduje z kamer jezdících nad trávníkem 29 bodů na těle každého fotbalisty. Kamery je zachytí víc než padesátkrát za vteřinu a následně je odešlou do počítače. Tam se posílají také data z míče, v jehož vnitřku se nachází senzor, který měří jeho polohu a pohyb. Z toho se dá zjistit, jestli nepadl gól z ofsajdu.

Nad dodržováním pravidel také bdí systém GLT (Goal-Line Technology), zjišťující, jestli míč přešel přes brankovou čáru celým svým objemem. O tom během několika vteřin informuje zprávou do hodinek hlavního rozhodčího. I z toho je patrné jedno: fotbal vstupuje do fáze řízení prostřednictvím umělé inteligence.

Vyvolává to otázku: Budeme se ještě někdy modlit k „Boží ruce“ Diega Maradony z roku 1986, po níž následoval „opravný“ gól po senzačním sólu z poloviny hřiště? Nebude nějaký příští Maradona po zahrání rukou vyloučen a k následnému senzačnímu gólu vůbec nedojde? Nejsou pokročilé technologie vlastně součástí moderního trendu „uregulovat“ všechnu „nebezpečnou“ spontaneitu, která je v myšlení dnešních mladých a produkuje škodlivý stres?

Není to součástí trendu, kdy se fotbalisté musejí podle trenérských pokynů pohybovat po hřišti po trojúhelnících a chovat se podle předem zadaných pokynů? Nejsou symptomem téhle přeorganizovanosti i komentátorská a expertní hodnocení, kdy se zásadně nemluví o genialitě fotbalistů, ale chybách těch, kdo gól umožnili? Fotbal se pod vlivem pokročilých technologií jakoby proměňuje ve věčné pátrání po chybách a taktických proviněních hráčů. Namísto ocenění kreativity jen kritika za nedostatek taktické disciplíny.

Symbolem tohoto trendu na mistrovství Evropy může být belgický bombarďák Romelu Lukaku, jemuž během dvou úvodních utkání nebyly na základě verdiktu videorozhodčích uznány tři góly, vesměs na základě milimetrových ofsajdů, což je předmětem kritiky i nejvyšších fotbalových míst. Je zřejmé, že staré křivdy budou nahrazeny novými křivdami. Jako starý fotbalový romantik však vím, že jednou stejně přijde den, kdy nepředvídatelnost, originalita a tvořivost zase získají navrch. A proč? Hudebník Bob Marley to vyjádřil jasně: „Fotbal je svoboda, celý vesmír.“