Předevčírem byl na 5,5 roku do vězení pravomocně poslán aktivista z internetu, šestatřicetiletý Tomáš Čermák. Provinit se měl tím, že před rokem a něco málo, rozezlený přijímáním novely pandemického zákona, vyzýval k násilnému rozehnání parlamentu: „Nemůžeme chodit každý týden někam protestovat a mrznout tam. Uděláme plán, musíme se spojit všichni a udělat pořádný uragán. Musíme těm dobytkům zarazit tipec. Vyneseme je za rypáky a naházíme je do řeky a zbavíme se jich jednou provždy.“

Slova nezazněla z tribuny demonstrace konané jen pár set metrů od sněmovny a Senátu, odkud by snad hrozilo, že dav se po řečníkově projevu vydá vyplenit parlament. Čermák svůj proslov nahrál a zavěsil na YouTube. V době, kdy se nejen už v restauracích, ale i na sociálních sítích podobné řeči vedou masově a úplně běžně a svalnatými řečmi to také končí, se teď vrchní soud v odvolacím řízení rozhodl brát Čermákovy neadresné výzvy smrtelně vážně. Vynést poslance a senátory „za rypáky“, naházet je do řeky –dozvěděli jsme se, že ani jeden člen poroty tu neshledává nadsázku.

Dokonce i kdybychom souhlasili s potřebou takovéto činy stíhat, ještě nás brzdí zásada přiměřenosti. Tu v trestním zákoníku najdeme v paragrafu 38, v němž stojí, že tam, „kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější“.

Na otázku, co je pro Čermáka trest postačující, se zaměřují i někteří z těch, kdo takto exemplární tresty pro tzv. dezoláty včetně něj obhajují. Naznačují, že on je vlastně delikvent. V jiném případě dostal podmínku za vyvolávání nenávisti k ukrajinským běžencům, ještě v jiném případě byl stíhán za výhrůžky proponentům lockdownů a povinného očkování Milanu Kubkovi či Jaroslavu Flégrovi (Flégr ovšem u soudu s velkodušností, jaká státním zástupcům a soudcům chybí, prohlásil, že Čermák a jeho kolega Patrik Tušl nejsou nebezpeční).

Velice to připomíná řetěz policejních opatření, trestních stíhání a soudů, jímž byl v Anglii po léta vystaven bývalý fotbalový chuligán a posléze aktivista proti islamizaci země Tommy Robinson. K vyvrcholení došlo před asi čtyřmi lety, kdy se z podmíněných trestů stal nepodmíněný a Robinson se téměř za nic dostal do vězení s těžkými zločinci (mezi nimi islamisty). Ke zjevně šikanóznímu postupu státu vůči Robinsonovi zůstaly v podstatě netečné i think-tanky nebo redakce jinak superkritické vůči státní politice a s Robinsonem politicky zajedno. Vysvětlení této záhady bylo v anglickém třídním dělení, které tam dosud přežívá silněji než na kontinentu. Málokterý Brit s lepším původem touží být jakkoliv spojován s lumpenproletariátem.

Případ Čermák a následné ticho, jen zčásti vysvětlitelné dovolenými a letním útlumem, naznačují, že dokonalý nezájem o těžký život „dezolátů“ máme i u nás. Ani jsme k této společenské stratifikaci nepotřebovali systém výběrových škol, který děti s dobrým rodokmenem zakončí studiem v Oxfordu nebo Cambridgi. Až to vypadá, že stačilo pár měsíců řečí o Česku A a Česku B.