Americký expert Eric Bordenkircher o úpadku Libanonu

Nikdo není schopen postavit se Hizballáhu

Americký expert Eric Bordenkircher o úpadku Libanonu
Nikdo není schopen postavit se Hizballáhu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Atmosféra na Blízkém východě v posledních týdnech znovu notně zhoustla. Spouštěčem posledního kola eskalačních kroků, které hrozí přerůst v regionální válku, byl výbuch rakety, jež zabila dvanáct mladých izraelských drúzů. Izrael z útoku viní šíitské islamistické hnutí Hizballáh, napojené na Írán. Libanon, na jehož území Hizballáh působí, tomu jen bezradně přihlíží. O tom, jak se z bývalé výkladní skříně Blízkého východu stal padlý stát a jakou roli v tom hraje Hizballáh, hovoří pro Týdeník Echo Eric Bordenkircher, expert na Libanon z Centra pro rozvoj Blízkého východu při Kalifornské univerzitě v Los Angeles.

Zvenku Libanon vypadá jako dysfunkční stát. Hizballáh řídí část země, Bejrút před pár lety poničil mocný výbuch špatně skladovaného dusičnanu amonného, do toho ekonomická krize, výpadky proudu. Nakolik se to blíží pravdě?

Přidal bych k tomu adverbium. Je to neuvěřitelně dysfunkční stát. Mám tam přátele, jeden z nich mi říkal, že nic takového za posledních šest až osm měsíců neviděl. On je přitom na tuto relativní úroveň nestability zvyklý, ale zdůraznil, že okolnosti jsou mnohem složitější. Fungovat v té společnosti je mnohem náročnější než kdy předtím.

Toto je nejspíš dost komplexní otázka, ale jaké jsou kořeny problémů Libanonu? Bejrút byl kdysi znám jako Paříž východu, bylo to bohaté místo. Jak nastal tento úpadek?

Ano, je to komplexní otázka. Nejlepší odpověď je nejspíš, že ten stát byl vytvořen Francouzi. Historicky nejde o skupiny obyvatel, které by byly nějak propojené. Takže na ně byla uvalena identita, kterou ale úplně nepřijali. Takže mají svou náboženskou identitu, často se označuje jako sektářská, ta soutěží s národní identitou. Když tam zavítáte, tak vám lidé často jako první sdělí svoji náboženskou indentitu, která je nějak situuje v libanonské společnosti. Národní identita je pro tyto komunity často druhotná, to vede k nadřazování jejich potřeb těm státním. K tomu musíme dodat, že tyto sektářské náboženské identity mají často externí podporovatele. Mohou se stát na nich velmi závislými. Externí aktéři v Libanonu vidí prostředí, které mohou manipulovat ve svůj prospěch. To se děje zřejmě hlavně v případě Hizballáhu, tam je to nejmarkantnější, ale toto chování se táhne libanonskými dějinami. Skrz Hizballáh Íránci využívají rozdělení libanonské společnosti ve svůj prospěch, k protlačení vlastní agendy, k posílení íránské revoluce, k jejímu rozšíření a k její ochraně. To přispělo k dystopii, kterou dnes v Libanonu vidíme a která se neustále zhoršuje.

Možná to není úplně nejlepší příklad, ale napadla mě paralela Belgie. Tam se mnoho lidí považuje buď za Vlámy, nebo za Valony. Říkají, že jedinými pravými Belgičany je královská rodina. Existuje nějaká část libanonské společnosti, která by se považovala v prvé řadě za Libanonce?

Nemyslím. Máte tu historické narativy o tom, jak vznikl stát a kdo v tom hrál roli. Možná částečně libanonští křesťané, hlavně maronité, o sobě tak mluví. Ale proti tomu máte soutěžící narativy, které zdůrazňují důležitost jiných komunit v libanonské společnosti, ať už jde o drúzy, šíity, řecké pravoslavné, dokonce i sunnity. Takže se nedá říct, že by tu byla jedna komunita, která by nějak ztělesňovala libanonskou identitu, jelikož to vždycky vytěsňuje ostatní komunity. Tuto dynamiku musíte mít na mysli. Možná lepší evropský příklad než Belgie je Španělsko. Tam máte Katalánce a Basky, kteří se snaží o nějakou nezávislost, a jejich identita často soutěží s národní.

Libanonský maronitský skaut při svatém přijímání. Maronitskou katolickou církev založil ve 4. století svatý Maron. Je v plné jednotě s Římem, uznává tedy papeže jako hlavu církve. - Foto: Profimedia.cz

Dochází k nějakému promíchávání mezi libanonskými skupinami?

Ano, ale ne ve velké míře. Jedna z věcí, které zabraňují promíchávání, jsou zákony o osobním statusu, které jsou pod kontrolou náboženských komunit. Takže otázky manželství, rozvodů, věn, dědictví, o tom všem rozhodují náboženské instituce. Občanský sňatek v Libanonu neexistuje. Pokud by si sunnita chtěl vzít třeba maronitku, jde to, ale musí odjet ze země, nejčastěji kvůli tomu lítají na Kypr. Tyto zákony o osobním statusu existují od samého počátku Libanonu a zpomalují integraci náboženských komunit. Pokud se lidé chtějí vzít v Libanonu, musí jeden z nich konvertovat. Takže to dál brání integraci společnosti.

Brání tomu také politický systém? Některé pozice v Libanonu jsou rezervované pro určité etnické skupiny, prezident je vždy maronita, zatímco premiér sunnita. Nebrání to vytváření jednotné libanonské společnosti, jelikož to odrazuje lidi volit napříč etnickými skupinami?

Máte pravdu, že v těchto komunitách existují motivace k zachování vlastní odlišnosti a tím udržení si moci v politickém systému. Nezabraní to některým lidem, aby se vzali, ale posiluje to sektářské identity uvnitř společnosti. Posiluje to a zdůrazňuje důležitost těchto identit na úkor prostě libanonské identity. Jak jsem řekl, brání to integraci společnosti a vytváření národní libanonské identity.

Na druhou stranu nefunguje ten systém v tom smyslu, že aspoň udržuje mír? Jestli se nemýlím, vznikl jako důsledek občanské války v sedmdesátých a osmdesátých letech. A mír, zdá se, zatím drží. Nebo to je jenom iluzorní a hrozí, že občanská válka vypukne znovu?

Tento politický systém a distribuce moci mezi komunitami existuje od počátku Libanonu v roce 1943. Vlastně je ještě starší, jelikož ho začali implementovat už Francouzi a ještě před nimi Osmani. Občanská válka do jisté míry tento systém rekalibrovala. Část moci byla napříč úřady znovu rozdělena. Takže například před občanskou válkou většina moci byla v rukou maronitů. Po občanské válce jim část moci byla odebrána ve prospěch hlavně sunnitů. Říct, že v Libanonu je mír, je lež. Od konce občanské války, jak bych to popsal... Je to hlavně záležitost sémantiky, toho, co chápete pod pojmem mír. Od konce občanské války v roce 1990 až do roku 2005 Libanon okupovali Syřané. Takže konfliktu mezi komunitami bránila jejich přítomnost, jelikož Syřané chtěli, aby systém operoval způsobem, který bude pro ně výhodný. Pokračující konflikt to nebyl. Po roce 2005, kdy se Syřané stáhli po protestech, které vyvolal atentát (nejspíš spáchaný Hizballáhem - pozn. red.) na bývalého premiéra Rafíka Harírího, se systém postupně rozpadl. S průběhem času se stal nefunkčním a dysfunkčním. Takže lidé žijí své životy a nejsou příliš spokojeni s tím, jak systém funguje. Zároveň jsou ale tak odevzdaní, že se o změnu systému ani nechtějí snažit, nebo se příliš bojí, nebo tu máte zájmové skupiny, které ze systému benefitují. Aktér, který z něj momentálně nejvíce benefituje, je Hizballáh. Kdyby vše v Libanonu fungovalo normálně, Hizballáh by nyní neútočil na Izrael. Mnoho Libanonců s těmi útoky nesouhlasí. Funkční stát, který kontroluje své hranice, umí zabránit ostatním entitám, nestátním aktérům, aby samovolně jednali proti ostatním státům. Takže ten systém zkolaboval. Jestli se to vyvine v další občanskou válkou, to se teprve uvidí. Občas se zdá, že je nějaká šance na změnu, ale většinou po krátkém čase pomine. Naposled to bylo v roce 2019. Část společnosti se zdála odhodlaná to změnit, ale pak přišel covid a k ničemu to nevedlo.

Pohřeb Fuáda Šukra. Tento arciterorista a vojenský velitel Hizballáhu se v roce 1983 podílel na útoku na bejrútská kasárna, při kterém zahynulo 307 lidí, z toho 241 Američanů a 58 Francouzů. Ve čtvrtek 1. srpna 2024 jeho působení ukončil izraelský úder. - Foto: archiv

Jak mocný je Hizballáh?

Hizballáh je schopen v podstatě potlačit jakoukoli výzvu své autoritě v Libanonu. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč nedochází k významnému násilí. V roce 2008 se vláda pokusila odvolat představitele, který pomáhal Hizballáhu pašovat zbraně přes letiště. Vláda se také pokusila rozbít komunikační síť, kterou Hizballáh ovládal nezávisle na státu. Pokaždé, když se o něco takového pokusili, došlo k násilí a pokus selhal a nakonec Hizballáh získal ještě větší autoritu, ještě víc moci. Hizballáhu ve státě nikdo neoponuje. Od té doby, co odešli Syřané, bylo přes tucet pokusů o atentát na nejrůznější představitele. Naposled byl zavražděn v roce 2021 velký kritik Hizballáhu a šíitský aktivista Lokman Slim. Nebo byl zavražděn příslušník UNIFIL, jednotek OSN, které mají hlídat klid na jižní hranici, když jeho auto špatně zatočilo a vjelo do oblasti kontrolované Hizballáhem. Za tyto atentáty, za tyto vraždy nebyl nikdo hnán k odpovědnosti. Jen v případě vraždy Harírího byl zřízen mezinárodní tribunál, který několik lidí odsoudil v nepřítomnosti, ale nikdo nebyl hnán ke spravedlnosti. Hizballáh do velké míry funguje jako mafie a libanonský stát se bojí mu odporovat kvůli strachu z násilí. Stejné je to ohledně situace s Izraelem. Hizballáh se sám o sobě, bez podpory a souhlasu libanonského státu rozhodl zahájit válku s Izraelem, ať budou následky pro libanonskou společnost jakékoli.

Je Hizballáh populární v některých částech společnosti? Třeba u šíitů?

Ano, jsou populární v šíitské komunitě. Otázkou je, jak moc jsou populární. To se těžko odhaduje. Viděl jsem zprávy, že někteří šíité nejsou se situací spokojeni, hlavně nejsou spokojeni s korupcí, která je s Hizballáhem spojená. Tato nespokojenost se ale nepromítla do nějaké protireakce, do nějakého povstání proti této organizaci nebo její přítomnosti ve vládě. Stále vyhrávají ve volbách, stále mají křesla v parlamentu, stále mají dostatek vlivu, aby si vynutili křesla v libanonské vládě.

Jaký je vztah mezi Íránem a Hizballáhem? Uděluje Teherán v podstatě rozkazy? Nebo jde spíš o nějaké rovnocennější partnerství?

To je dobrá otázka, ale je těžké na ni odpovědět. Nejsme si jisti, protože interakce mezi nimi se nedějí na veřejnosti. Řekl bych, že ten vztah se odehrává na spirituální, materiální a strategické rovině. Spirituální, jelikož íránské vedení, zvláště Chameneí, je známo jako velájat-e fakíh, tedy vláda znalců islámského práva. Tento koncept údajně překračuje hranice Íránu a zasahuje šíitské komunity v celém arabském světě a skrz něj poskytuje spirituální a politické pokyny. Pak tu máme materiální a strategickou podporu. Jak je velká materiální podpora, těžko říct, myslím, že se v průběhu let mění. Určitě dochází ke strategické koordinaci mezi oběma entitami. Hizballáh si uvědomuje, že existuje v prostředí, kde si nemůže dělat, co chce. Nemůže například přebrat kontrolu nad křesťanskými oblastmi na severu. To by ho stálo příliš úsilí a životů. Například v roce 2008 vypukly střety mezi Hizballáhem a drúzy. Drúzové bojovali velmi dobře. Takže Hizballáh nemá schopnost fyzicky zabrat celou zemi. Stále musí spolupracovat s ostatními elementy libanonské politiky. Hizballáh a šíité představují zhruba třetinu libanonské populace a moci v systému. To znamená, že stále potřebují s někým spolupracovat. Občas spolupracují s křesťany nebo se sunnity. Nejznámější takováto spolupráce mezi komunitami je s jednou se stran maronitů. Už v roce 2006 uzavřeli dohodu se stranou Volné vlastenecké hnutí bývalého prezidenta Michela Aouna. To poskytlo jistou křesťanskou podporu Hizballáhu a jeho snahám. Takže Hizballáh si nemůže dělat v Libanonu úplně, co chce, ale zároveň není nikdo, kdo by se mu postavil. To by musely všechny ostatní části společnosti spolupracovat proti němu. A to je velmi složité. Dosáhnout této jednoty v Libanonu je velmi složité i bez Hizballáhu. Dohoda o postavení se Hizballáhu zní jako dobrý nápad, otázka je, jestli by přežila do dalšího dne.

A co libanonská armáda? Má kapacitu prosadit vůli vlády?

Nemá. Kdyby ji měla, tak by nenastala situace, kterou vidíme dnes. Znovu je problém, že pocit národní identity je mezi lidmi slabý. Nenajdete mnoho libanonských vojáků, kteří by byli ochotni nastavit svůj krk za záchranu Libanonu, ve který vlastně nevěří a nikdy nevěřili. Také by to znamenalo postavit se vlastní komunitě, vlastním rodinám. Značnou část armády tvoří šíité. Je pravděpodobné, že často prostě sundají jednu uniformu a navléknou jinou. Takže libanonská armáda je značně neefektivní instituce, která není schopná prosazovat státní moc. Jeden příklad, v roce 2017 potřebovala pomoc Hizballáhu, aby porazila elementy Islámského státu na východní hranici Libanonu. Její bojové schopnosti nejsou velké a Hizballáh má navrch. Má zkušenosti z bojů v Sýrii a s Izraelem. Je to mnohem sofistikovanější síla než libanonská armáda.

"Dokud milice Hizballáhu budou existovat nezávisle na libanonském státu, tak se situace nikdy nezlepší. Jejich přítomnost vytváří velkou nejistotu, co se týče ekonomického rozvoje, protože nikdy nevíte, kdy přijde další válka. Veškerý rozvojový pokrok může být vymazán v řádu hodin, dnů nebo týdnů. Milice také brání zavedení spravedlnosti v Libanonu, jelikož mohou beztrestně operovat mimo dosah státu," říká Eric Bordenkircher. . - Foto: archiv

A jaký je vlastně vztah Libanonců k Izraeli? Existují skupiny, které by se daly nazvat proizraelské, nebo aspoň k Izraeli neutrální? Nebo možná skupiny, které doufají, že Izrael by mohl zničit Hizballáh?

Za posledních dvacet let mi někteří lidé říkali, že si přejí podívat se do Izraele, chtějí, aby tento konflikt skončil. Část libanonské společnosti si to přeje, ale jak je v současnosti velká, těžko říct. Musíte mít také na paměti, že Palestinci hráli roli při umenšení moci křesťanů, jelikož pomohli podnítit občanskou válku v roce 1975. Takže ve velké části křesťanské komunity vůči Palestincům vládne všeobecné opovržení. Toto opovržení ale není nutně přítomné v ostatních komunitách, které vidí Palestince jako své arabské bratry. Maronité se ne nutně identifikují jako Arabové. Takže mezi nimi a Palestinci je propast. I tak ale naleznete různé názory. Mám například sunnitského známého, který by si přál vidět založení palestinského státu na místě dnešního Izraele, ale nechce, aby se to podařilo Hizballáhu. Myslím, že tyto nálady se hodně mění podle toho, jaký dopad má konflikt přímo na Libanon.

Existuje nějaká naděje, že Libanon by se mohl vymanit z této vleklé krize?

Dokud milice Hizballáhu budou existovat nezávisle na libanonském státu, tak se situace nikdy nezlepší. Jejich přítomnost vytváří velkou nejistotu, co se týče ekonomického rozvoje, protože nikdy nevíte, kdy přijde další válka. Veškerý rozvojový pokrok může být vymazán v řádu hodin, dnů nebo týdnů. Milice také brání zavedení spravedlnosti v Libanonu, jelikož mohou beztrestně operovat mimo dosah státu. Na začátku našeho rozhovoru jste zmínil výbuch v bejrútském přístavu. Nikdo za to nebyl hnán k odpovědnosti. Vydané zatykače narazily na odpor a následně byly staženy. Lidé podezřelí z odpovědnosti za tuto tragédii jsou spojenci Hizballáhu. Hizballáh znemožnil jakékoli vyšetřování. To pomáhá diskreditovat celý proces a delegitimovat stát, podkopává to jeho efektivitu a schopnost vládnout a poskytovat bezpečnost celému libanonskému lidu. Takže dokud tato milice existuje, nikdy neuvidíme Libanon, který se vzpamatuje. Možná bude existovat bez otevřeného konfliktu, ale nikdy se nevrátí k přezdívce Švýcarsko Blízkého východu, kterou měl před občanskou válkou.