Výpisky z deníků, časopisů a knih

Dobrodružné výzvy

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Dobrodružné výzvy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

O víkendu zaujala internetovou veřejnost reportáž na webu Seznam Zprávy o otevření první provozovny občerstvovacího řetězce Popeyes v Praze. Nabídka pro první tři zákazníky – sendviče celý rok zdarma – není něco zbrusu nového. To, čím reportáž zaujala, byly citáty.

„Rozhodli jsme se přijít, protože mi to přijde zajímavé. Milujeme jídlo obecně,“ říká jednadvacetiletý Tomáš. „Mým cílem bylo mít zdarma kuře. Nešel jsem kvůli tomu do školy. Ještě jsem se neomluvil,“ svěřuje se sedmnáctiletý Filip. Přítel devatenáctileté Johanky z Prahy připouští: „Chci to ochutnat. Milovníci fast foodu nejsme, ale vypadá to lákavě.“

Snem všech marketingových pracovníků je čtyřiadvacetiletý Šimon, který přišel jako první již den předem: „My tři se už známe dlouho, domluvili jsme se, že to musíme zkusit, protože máme rádi dobrodružné výzvy. Dlouho jsme to plánovali. Přišel jsem první, čekal jsem na ně dva a poté přišel Vašek, kterého jsme neznali.“ Tak takhle vznikají přátelství na celý život? „Chodili jsme do vedlejšího řetězce na záchod, do obchodů na jídlo a střídali jsme se tak,“ svěřují se kamarádi. „Dali nám z tohoto řetězce deky na noc a Marek sehnal z jednoho podniku i židle, takže jsme si mohli sednout. Někdo trošku spal, spíš jsme si to ale užívali... Bereme to jako recesi, zážitek a srandu.“

Ta atmosféra je tak bohapustě vzrušující, že by z toho mohlo být nějaké nové pokračování Discopříběhu nebo Kamarádů do deště, až na to, že se to opravdu stalo.

Od té doby, co je konzumní demokracie konzumní demokracií, jsou citliví, intelektuálně založení jedinci pobouřeni tím, jak prázdné radosti kapitalismus lidem nabízí. A neokonzervativci oponují, že to možná není vrchol civilizace, ale to nejlepší možné společenské uspořádání pro lidi, jakými jsme – neheroičtí, nicméně nárokující si svobodu a rovnost. A, jak víme z dějin, ochotní za určitých okolností dominovat, zotročovat a zabíjet. Dopřává nám místo toho vyžití v neškodných zábavách.

Je to trvale neuspokojivý stav a člověk má tendenci přiklánět se tu k tomu, tu k onomu pohledu, podle toho, jaký zážitek nás zrovna ovlivní. A ty výroky hledačů dobrodružství z Popeyes působí ve své syrovosti tak, že člověk nachází jisté pochopení pro progresivní alternativní mládež, jež se v těchto dnech solidarizuje s Palestinci. Lze pochopit, že nechtějí mít s bezstarostnou konzumní kulturou nic společného, že hledají něco lidštějšího. Že chtějí vyrazit do ulic, případně i prosedět noc přikrytí dekou, ve službě nějakému autentičtějšímu cíli.

Bohužel pro ně jsou jen na ulicích Prahy či nějakého jiného evropského či amerického města, a ne v Gaze. Jejich počínání je jen zástupné divadlo, a navíc mají mozky vybavené pouze schopností myslet ve sloganech. V těch se nakonec boj odehrává a je fascinující, jakých krkolomných výkonů jsou mozky ve službách sloganů schopny. Jak duchaplně dokážou třeba vysvětlovat, že „Palestina bude svobodná od řeky k moři“ neznamená likvidaci Izraele, že to lze chápat mnoha způsoby. A přitom používat zrovna tenhle slogan, který podle Occamovy břitvy chápeme jako výzvu k likvidaci Izraele.

Někdy se to úsilí nepochopitelně přesmykne a od dívky, která přijde na demonstraci v mikině připomínající olympiádu v Mnichově v roce 1972, se pořadatelé distancují. Proč vlastně? Vždyť palestinští teroristé v Mnichově dělali v zásadě to samé co dnes Hamás.

I londýnská policie má vysvětlení pro to, že britské vlajky demonstrantům bere, a palestinské ne, a tváří se, že to má úplně jiný důvod než ten, ze kterého ji kdekdo podezírá. I poté, co vyjde najevo, že v policejním velíně byl přítomen jako poradce právník, který dva roky předtím skandoval na demonstraci „Od řeky k moři“, se dál tak tváří.

A když se v německém Sasku-Anhaltsku rozhodli přejmenovat (a nakonec nepřejmenovat) školku Anne Frankové na nátlak rodičů „s migračním backgroundem“, znamenalo to, že lidé mající zkušenosti s pohybem na dlouhé vzdálenosti nemají vztah k pobytu v malém prostoru, že jo? Neznamená to, že je třeba akceptovat, že muslimové jsou antisemiti, že ne?