Prezident Petr Pavel si vzal oddechový čas na rozhodnutí, jak naloží se jmenováním kandidáta na ústavního soudce Roberta Fremra, na nějž vyplouvají nepěkné příběhy o jeho profesionální kariéře před rokem 1989. Hlava státu prý čeká na prověření těch informací. Už teď se ale ví dost. Prezident a jeho poradci by hlavně měli přemýšlet nad tím, co je jakési nepodkročitelné minimum u adeptů na ústavní soudce. Kde je ta hrana, pod níž se nedá jít.

Ta hrana má několik vrstev. Tou úplně první je vrstva osobnostní. Jakou integritu, odvahu, čestnost nebo podvolení dotyčný prokázal během zkoušek, kterým byl v životě vystaven. Jestli je dal, nebo v nich selhal – a z jakých důvodů a motivací. Teprve nad tou osobní je vrstva hodnotová. Jestli je dotyčný konzervativec, liberál, etatista. Věří víc ve svobodu, nebo řád a autoritu. Na stejné úrovni je vrstva profesionální, inteligenční a vrstva zkušeností.

Ctnosti jsou první podmínkou nutnou. Nikoli však samozřejmě dostačující. Ale nutnou. Skvělý konzervativní či liberální intelektuál, který má těžké prohřešky z minulosti, by měl být na pozice elity mezi elitou nepřijatelný.

Ústavní soud je tou elitou elity. Nad ním už nikdo není. Pod ním je vláda, prezident, parlament. Rozhodnutí kohokoli z nich může s odkazem na protiústavnost zrušit. Ta moc je tak obrovská, že si to v běžném běhu dní neuvědomujeme.

Od důvěryhodnosti této elity se odvíjí důvěra ve společnosti. Ve společnosti nedůvěry se vždycky žije hodně špatně. Vidíme to dnes v mnoha zemích Západu. Na ústavní soudce by proto měl být, pokud jde o důvěryhodnost, vyšší nárok než u premiéra, prezidenta, poslanců, senátorů. Čistě proto, že ta jejich moc je větší. Proto, že proti jejich verdiktu už není žádné odvolání. Stejně jako ve chvíli, kdy jsou jmenováni, už nemůžou být nikým odvoláni. Mají imunitu. Kdokoli jiný může o svou funkci přijít. Vládě může být vyslovena nedůvěra. Prezident může být odvolán. Máme i pravidla pro odvolání guvernéra centrální banky a bankovní rady, když nebudou plnit svůjh mandát. Jen u ústavních soudců ne.

Je to ten poslední soud. Nárok na důvěryhodnost tady musí být ten nejvyšší. Laťka ctnosti a integrity je u ústavního soudce podstatně výš než u soudce městského soudu, nemluvě třeba o úředníkovi ministerstva vnitra.

Prezident Petr Pavel se tváří trochu překvapeně a ptá se, proč minulost Roberta Fremra nevadila u jeho dosavadních pozic. Odpověď je zřejmá. Na elitu elity s největší mocí v zemi je vyšší nárok. A nahoře zpravidla nejvíc fouká. Případ Fremr má snad smysl v tom, že rýsuje nepodkročitelné minimum pro vstup mezi nejmocnější elitu.